Pospíšil, Ctirad Václav OFM

         Před nedávnem jsme si připomněli 150. výročí od prohlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie, což přesně řečeno znamená, že Maria byla od prvního okamžiku své existence uchráněna důsledků Adamovy viny. Této výsady se jí dostalo kvůli budoucí spásonosné hodnotě díla jejího Syna, Ježíše z Nazareta. Je všeobecně známo, že o tuto pravdu a o prohlášení příslušného dogmatu se mezi teology vedly velmi ostré a nelítostné spory, v určitých případech se jednalo o nefalšovanou teologickou válku, v níž františkánská rodina po dlouhá staletí bojovala za uznání příslušné výsady Matky Boží. Není tedy divu, že celá františkánská rodina se nesmírně radovala, když bylo dogma prohlášeno a že i dnes si tuto událost intenzivně připomíná. Z uvedeného důvodu považuji za nanejvýš vhodné, abychom se podrobněji seznámili s dlouhými dějinami dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie.

Mělo by být zřejmé, že formulace dogmatu o uchránění Marie z Nazareta od poskvrny dědičné viny od prvního okamžiku její existence vychází z celé řady předpokladů, jako je rozvinutá christologie a soteriologie, vykrystalizovaná křesťanská antropologie, pojmově uchopená problematika prvotního hříchu a jeho následků pro celý lidský rod. Jestliže nauce o neposkvrněném početí Matky Páně náleží v organismu tajemství nebo v hierarchii pravd víry[1] odvozené a závislé postavení, pak to zároveň znamená, že do dějin tohoto dogmatu v širším slova smyslu patří rozvinutí a ustálení zmíněných předpokladů. Již toto konstatování by mělo stačit k tomu, abychom si mohli jasně uvědomit, o jak komplikovanou záležitost se jedná. Zároveň by mělo být pochopitelné, že by bylo projevem velké naivity očekávat jasné vyjádření pravdy o neposkvrněném početí Panny Marie v dobách, kdy zmíněné předpoklady ještě neexistovaly.

Odvozená, závislá a v jistém slova smyslu podřazená pravda víry je jako řeka, která nese své jméno až od soutoku jiných a původnějších vodních toků, a proto jako by v Písmu  v církevních otcích neměla své vlastní prameny. Zároveň je však třeba přiznat, že tato „řeka“ je již nevysloveně obsažena ve zmíněných předpokladech, a proto naše putování dějinami tohoto mariánského dogmatu započneme stručnou připomínkou oné zavinuté přítomnosti zmíněného tajemství v Písmu a ve svědectvích vypovídajících o pevném přesvědčení velkého množství církevních otců o naprosté svatosti a neporušenosti Matky Boží.

            Abychom předešli možným nedorozuměním, je třeba důrazně připomenout, že učitelský úřad církve nikdy nedefinoval žádné dogma pouze na základě svědectví apoštolské nebo církevní tradice a že se vždy nějakým způsobem opíral o Písmo svaté.[2]  Po tom, co jsme řekli, je evidentní, že se v případě později formulovaného dogmatu jedná o určité novočtení (relekturu) výše zmíněných náznaků z hlediska pozdější rozvinuté teologické reflexe.[3]  Dlužno však poznamenat, že sám rozvoj a nárůst zjevení v dějinách spásy se odehrával právě prostřednictvím metody novočtení,[4] takže zmíněný postup metodologicky rozhodně Písmu neodporuje. V Bibli máme například knihy Královské, které vznikly před vyvrácením Jeruzaléma v roce 586 před Kristem. Máme tam ale také knihy Kronik, které vznikly později a pojednávají v mnohém o stejných historických událostech z doby davidovských králů, jenomže autoři těchto knih pohlíželi na historické události z docela jiné perspektivy. Druhým příkladem je v zásadě celý Nový zákon, který představuje velké novočtení Starého zákona z hlediska tajemství Ježíše z Nazareta.

            Toto naše konstatování plně odpovídá struktuře apoštolského listu Pia IX. Ineffabilis Deus ze dne 8. 12. 1854, v němž se papež nejprve odvolává na živou víru církve a teprve na tomto základě jsou uváděna určitá biblická místa a jejich interpretace obsažená v tradici.[5] Obecně lze říci, že základními texty, na něž se magisterium ve zmíněném dokumentu odvolává, jsou Gen 3,15 a Lk 1,28. Dnes bychom ne právě snadný interpretační úkol zřejmě řešili poněkud jinak. V první řadě bychom upozornili na určitý vývoj novozákonní reflexe ohledně postavy Matky Páně, o níž se v první etapě v zásadě nehovořilo, pak by následovala etapa podtrhující určitou kontrapozici mezi Ježíšovým pokrevním a duchovním příbuzenstvím (Mk 3,31–35). V evangeliích Ježíšova dětství (Mt 1–2, Lk 1–2) dochází k hlubšímu proniknutí do tajemství Ježíšovy Matky. Janovská vize pak představuje Ježíšovu Matku jako ženu mystéria.[6] Na tomto základě bychom se pak odvolávali na lukášovské a janovské texty, v nichž se jasně odráží skutečnost úcty církve apoštolských dob k Matce Páně. Poukázali bychom na skutečnost, že Nový zákon nikde nehovoří o Matce Páně v souvislosti s nějakým jejím hříchem. Na tomto základě bychom kladli důraz na to, že Maria byla zcela nebývalým způsobem omilostněna a že jako první v nebývalé míře okoušela dobrodiní spásy (srov. Lk 1, 28; 1,35; 1,48) a že tato „Žena“ hraje nebývalou roli v Kristově spasitelském díle (srov. Jan 2,1–12; 19,25–27). Je nesporné, že vzhledem k současným diskusím ohledně teologie dědičné viny bychom zřejmě kladli mnohem větší důraz na plnost Mariina omilostnění a na její specifický poměr k osobě Ducha svatého než na negativní aspekt uchránění od důsledků Adamovy viny.[7]

            První významné svědectví o Mariině svatosti nacházíme v díle Ireneje z Lyonu (+ 202). Tento první „systematický teolog“ učí, že stejně jako první Adam byl stvořen z panenské, tedy ještě neobdělané a především hříchem člověka nepoznamenané, země mocí živého Boha, tak také Nový Adam – Kristus musel být jako člověk stvořen z „panenské země“, tedy z hříchem nepoznamenané panny jménem Marie.[8] Jestliže Kristus je Nový Adam, pak Maria začíná být vnímána jako Nová Eva. Jestliže na Kristu není ani stopy po poskvrně hříchu, protože on je Spasitel, a nepotřebuje být zachraňován jako my, pak jeho příchod na svět nemohl být poznamenán hříchem a jeho panenská Matka musela být před vtělením Slova dokonale očištěna.[9]

 Meliton Sardský (+ 190) hovoří právě v tomto smyslu o Kristu jako o čistém Beránku, jenž se narodil z Marie, čisté „Ovečky“.[10] Ve stejném duchu se vyjadřuje Hilarius z Poitiers (+ 367)[11] a Cyril Jeruzalémský (+ 387)[12]. Řehoř Naziánský (+ 389) dokonce hovoří o tom, že Maria musela být očištěna před zvěstováním:

„[Boží Syn] se stává člověkem ve všem vyjma hříchu: je počat z Panny předem očištěné (prokatarteisis) na duši i na těle Duchem svatým.“[13]

 

Ambrož Milánský (+ 397) vnímá Mariinu svatost jako vzor svatosti pro Kristu zasvěcené panny. V následujícím textu tento velký církevní otec jasně tvrdí, že Maria byla nejen bez poskvrny hříchu, ale vzhledem ke kontextu dokonce bez poskvrny Adamovy viny:

„Přijď tedy, Pane, a … přijmi mé tělo, které v Adamovi upadlo do hříchu. Přijmi toto tělo nikoli ze Sáry, nýbrž z Marie tak, aby zůstala pannou, a to pannou, která zůstane díky milosti uchráněna od jakékoli poskvrny hříchu.“[14]

 

Mělo by být pochopitelné, že Augustin z Hippo (+ 430), který především ve sporu s Pelagiem formuloval svou vlastní nikoli neproblematickou koncepci dědičné viny, byl také prvním církevním otcem, který hovořil o poměru mezi Mariinou svatostí a důsledky Adamovy viny.[15] Velcí křesťanští myslitelé si nemohli a nemohou neuvědomovat jeden palčivý problém: pokud by Maria nebyla poznamenána Adamovou vinou, pak by nevyhnutelně vyvstávala otázka, zda potřebovala Vykupitele. Bylo-li by tomu tak, pak by se objevil velký otazník za základní pravdou křesťanské víry, totiž za přesvědčením o tom, že Ježíš Kristus je univerzální Vykupitel a Spasitel. Z uvedeného důvodu i vzhledem ke  svému sporu s Pelagiem (+ 422), který mimochodem v kontextu své bludné nauky tvrdil, že Maria byla prosta poskvrny dědičné viny, v dané záležitosti Augustin váhal. Kdo zná Augustinova díla, ví dobře, že v nitru tohoto velikána docházelo k určitému napětí mezi rozumem, který ještě nebyl s to daný problém uspokojivě řešit, a srdcem, které ho přimělo k tomu, aby kupříkladu v jednom svém textu jako by poukázal na tajemství neposkvrněného početí, které se mělo vyjasnit v průběhu dalších staletí:

„Vylučme z toho svatou Pannu Marii, v jejímž případě si kvůli Pánově cti nepřeji, aby padla jakákoli zmínka o hříchu. Vždyť co je nám známo, jak velké milosti schopné přemoci jakýkoli aspekt hříchu se dostalo té Ženě, která byla uznána za hodnu počít a porodit Toho, na němž bez jakéhokoli stínu pochybnosti nebylo zhola nic z hříchu.“[16]

 

 

 Velmi výmluvné jsou výroky Efréma Syrského (373), který neváhá tvrdit:

„Jedině ty a tvá Matka jste v každém ohledu krásní. V tobě není ani stopy po hříchu a žádná poskvrna nelpí na tvé Matce. Mezi mými syny není nikdo, kdo by se mohl postavit vedle vás a být vám podoben.“[17]

 

 

 V podobném duchu vypovídá Ondřej Krétský (+ 740), v jehož slovech se vrací na scénu přesvědčení starších otců o Marii jako panenské a neposkvrněné zemi, z níž je stvořen Nový Adam:

 

 

 „Vykupitel lidského rodu, když chtěl uvést do světa nové zrození a napravit jím ono první, vyvolil přirozenost této čisté a naprosto neposkvrněné Panny, aby tak uskutečnil své vlastní vtělení tak, jako kdysi vzal do svých rukou panenskou a nedotčenou zemi a stvořil z ní prvního Adama.“[18]

 

 

 Velmi významným dokladem víry církve doby církevních otců je následující vyjádření slavné Lateránské synody z roku 649, na níž se aktivně zúčastnil také Maxim Vyznavač. Ačkoli tato synoda nepatří mezi ekumenické koncily, papež Martin I. nechal vyhotovit celou řadu opisů synodálních akt v latinském a řeckém znění a odeslal je biskupům všech význačných západních i východních církví s žádostí, aby přilnuli k dotyčným věroučným kánonům. Vzhledem k tomuto jasnému výrazu vůle nositele magisteriální moci i vzhledem k faktickému přijetí učení zmíněné synody celou církví, má následující text velmi vysokou věroučnou váhu[19]:

 „Každý, kdo by spolu se svatými otci skutečně a podle pravdy nevyznával, že Matka Boží Maria je ustavičnou svatou Pannu bez jakékoli poskvrny (immaculatam)… budiž vyobcován.“[20]

 

 

            Můžeme tedy konstatovat, že toto první věroučné prohlášení ještě nerozdělené církve jednak shrnuje přesvědčení Písma a církevních otců týkající se Mariiny svatosti a neposkvrněnosti, jednak nevymezuje dobu, odkdy by měla být Maria neposkvrněná, což zcela zřetelně otvírá cestu úvahám o Mariině uchránění před poskvrnou dědičné viny od samého počátku její existence.

            Není tedy divu, že v následujících staletích se jak ve východní, tak v západní církvi ustálilo jasné přesvědčení, že Panna Maria byla kvůli důstojnosti vtělení dokonale předočištěna ve své mysli (nous, mens), duši i ve svém těle. Určitá odlišnost ale panovala v názorech na dobu, kdy byla Maria předočištěna. Někteří identifikovali toto předočištění s okamžikem zvěstování, což platí například o Bedovi Ctihodném (+ 735) na Západě a o Janu Damašském (+ 749) na Východě.[21] Jiní však odmítali hovořit o tom, že v nějaké době své existence by Panna Maria mohla být jakkoli poznamenána hříchem. Zastánci tohoto mínění se mohli odvolávat na Didima Alexandrijského, který neváhal tvrdit, že Marie „je vždy a v každém ohledu neposkvrněná Panna“.[22] Jak uvidíme později, středověcí teologové rozhodně nepochybovali o Mariině očištění, nicméně jádrem sporu byla doba, kdy k tomuto očištění došlo.

 

 

                                                                                  Ctirad Václav Pospíšil OFM