Kubíček, Inocenc OFM

Valdice

 

 

 

 

 

Následující den přijeli otrokáři z Valdic vybírat nové lidi na broušení lustrových sklíček. Padl jsem jim do oka a hned nás tři odváželi: lesníka, redemptoristu – faráře z Litvínova, který měl původně navržený trest smrti v litvínovském procesu na začátku padesátých let, a mne. Vezl nás autobus z Jihlavy, jeli jsme směr Olomouc, kde byla zastávka a tam jsme přenocovali. Ráno byl budíček a my se připravili k odjezdu. Byl nástup, volali jména a slyším: Pecka, Urban, tak si říkám, není to náš Jan Evangelista?  Pak volali nás. Stáli jsme v řadě za sebou, byl listopad a už byla zima. Urban měl na hlavě koženou chlupatou beranici a stál o řadu přede mnou. Chvíli jsem pozoroval, kde jsou hlídači, a za chvíli jsem byl v sousední řadě a za chvilku už vedle něho. To bylo shledání! „Kde se tady bereš, asi jedem na Mírov, já jedu určitě na Mírov,“ říkal Urban. „Já asi ne, ale uvidíš, že všechno dobře dopadne.“ Ptal jsem se ho, kde byl v tom roce, kdy začali zavírat sestry z Apoštolátu, který Urban založil. Urban říkal, že byl na výsleších v Ruzyni a že to zpočátku bylo velmi kruté, vůbec žádná zdravotní péče, a on ji potřeboval. Kvůli sestrám ho tam nechali, ale potom ho najednou převezli na Pankrác a tam měl nejlepší péči, jaká mohla být, dali ho zase do pořádku, odvezli ho na Mírov a odtud ho vozili na výslechy do Ruzyně. „Není tady Pecka?“ „Tamhle stojí, ten vysoký s černým širákem.“ Tak jsem poprvé v životě viděl Dominika Pecku, kterého jsem obdivoval už jako student. Zavřený byl prý už potřetí.

Pak jsme jeli dál, Urban šel na Mírov. Do Kartouz neboli do Valdic jsme přijeli na podzim roku 1959 a byl jsem přidělen na oddělení, kde byli faráři, a prací, kterou nám určili, bylo broušení skla na lustry. Upozornili nás hned na začátku, že je to práce na vývoz a že budeme mít měsíc na zaučení a že se máme snažit, abychom splnili alespoň na 70 % normu a pak nám nebude hrozit žádný postih. 100 % prý málokdo docílí, jen dva nejlepší pracovníci, jezuitský provinciál a slovenský provinciál. Práce vypadala asi takto: přišly výlisky v bednách z jiného oddělení, z tzv. mačkárny, kde se napřed tavilo sklo, pak nabírali do různě tvarovaných kleští ještě žhavou hmotu a tu zmáčkli, a to byla velmi špatná a těžká práce. Pak se ten výlisek hodil do bedny. To byl teprve hrubý výlisek, na němž byly naznačeny tvary. Byly to různé malinké kousky, které pak vidíte jako křišťálové přívěsky na lustrech, říkalo se jim vachtle – Wachtel je německy křepelka, potom pendle, to byly ploché přívěsky na krajích vybroušené, pak tam byly kopny, do byly malinké knoflíkové části, které se navlékají na řetízky, pak tam byly hrušky, ty měly tvar hrušek, ale byly různých velikostí. Všechny tyto jmenované části byly v různých velikostech, měly označení 1, 2, 3 atd. podle velikosti.  Pak byly koule, co visí obyčejně na konci lustru. Já jsem byl přidělen k vachtlím, dělal jsem trojky, jejich rozměr byl asi sedm centimetrů na výšku, a na té vachtli bylo šestatřicet plošek, to jsou takové větší slzy, které se tam přivěšují. Brousilo se to na jemných brusech, to jsou velké kotouče, průměr mohl mít tak 80 cm na šířku, a ty se stále točily jedním směrem, na to stále tekla studená voda. Hned nás upozornil jeden starší a zkušený vězeň, že se musíme naučit pracovat oběma rukama, protože jinak normu nelze zdolat. Ale má levá ruka je dost nemotorná, ale pak jsem se to naučil: do obou rukou se vezmou vachtle, a teď se musí začínat prostřední ploškou a potom naklonit a dělat s tím symetrické pohyby. Než jsem vybrousil všech šestatřicet plošek, tak to nějakou dobu trvalo. Tři týdny jsme se práci učili a čtvrtý týden jsme už pracovali naostro a práci odevzdávali. Já jsem musel za šichtu udělat třicet vachtlí, už od začátku jsem jich měl 70 % a někdy i více. Pak tam bylo jedno oddělení, kde se ty přívěsy leštily na dřevěných kotoučích ze speciálního dřeva, na které se sypal nějaký prášek, a přitom se dělaly stejné pohyby jako při broušení, aby každý přívěsek dostal příslušný lesk. Vězňové na tomto oddělení vzpomínali, že tam byl kdysi jeden vynikající pracovník, a pak jsem se dozvěděl, že to byl kamarád z mého dětství Václav Hůlka. Byl o rok starší než já a v době mého pobytu ve Valdicích byl odvezen do Leopoldova. Byl to Orel a lidovecký pracovník, vyškolený grafik, pracoval v Lidové demokracii, raději trpěl, než by dělal všechno tak jak si oni přáli. On si při leštění vzal pětky nebo šestky, to byly veliké vachtle, musel je držet oběma rukama, místo předepsaných deseti  vyleštil tři za směnu, ale byly to prý výstavní kousky, jeho to bavilo a bavilo ho i to, že se nad ním vztekali, že půjde k raportu. „Jen běžte, ale vachtli ode mne může mít i perský šach na lustru, tak jsou výstavní!“ Oni ho za to ani netrestali, ale jinak kdo nesplnil normu ani na 70 % za tři měsíce, šel na samotku a dostal poloviční příděl jídla. Málokdy se to stalo, když byl někdo nemotora, tak mu druzí pomohli, ale  když někdo trucoval, stalo se to jen jednou, tak ho odkomandovali do Leopoldova.

Kulturní život tam byl bídný, ani nálada nebyla dobrá, blížil se šedesátý rok. Jednou se tam objevil pater Šilhavý a vypravoval, že byl v Ostravě nový proces s jezuity a že ho tam vzali jako svědka a že to bylo dost tvrdé, řekli mu, že kdyby na něho tehdy věděli to co dnes, už by byl na onom světě a nedostal jenom pětadvacet let. Byl tam prý i pater Suchomel, který byl z našeho procesu.

 

 

 

Na svobodu

 

 

 

 

 

Opět začalo jaro a u nás  se začali  objevovat neznámí estébáci a volali si nás k pohovorům. Nevěděli jsme, co zamýšlejí. Byl jsem také předvolán, bylo to v únoru, a mezi jiným mi řekli, že už jsem tam osmý rok a prý, „nechtěl byste jít ven?“ Řekl jsem na to, že s tím nepočítám, protože nemám za sebou ani polovičku. „Člověče, snad to nechcete odsedět celé?“ „Co mám dělat, já si nemohu pomoct.“ „To víte, tenkrát byla ohrožena naše republika v základech, tak se musely dát přísné tresty, ale dnes byste za to tolik nedostal, možná byste dostal osm let nebo méně. Co byste dělal, kdybyste byl propuštěn?“ „Co bych dělal? Musel bych se nějak živit, když bych nemohl dělat svoje kněžské nebo učitelské povolání, tak bych vzal jakoukoli práci.“ „Určitě byste nechtěl dělat hlídače v nočním podniku. My víme, že je potřeba věnovat se mládeži, nemyslíte, že byste se tak nemohl uplatnit?“ „O tom nepřemýšlím, protože to pro mne není vůbec reálné.“ „Tak můžete jít.“ Za dva měsíce přišli ještě jednou, bylo to v dubnu, a skutečně to vypadalo, že se na mne bude vztahovat amnestie, o které se hovořilo, i když to obecně s amnestií většinou špatně dopadlo. Pak přišel 9. květen 1960 za prezidenta Novotného a najednou nás 10. května některé vyvolali a museli jsme si vzít všechno s sebou a dostali jsme se na úplně jiné oddělení. Ještě jsme museli vyslechnout na dvoře hlášení amnestie, kterou udělil prezident Novotný, a pak už nás nechali procházet se úplně volně po dvoře. Desátého odjela jedna parta, já jsem přišel na řadu jedenáctého, a tam jsem se sešel s Poláčkem, pianistou ze Želiva, který mi prozradil informaci o Ambrožovi: že s ním byl  jeden vězeň, který tvrdil, že když byl Ambrož odsouzen, tak ho velitel omylem strčil do cely,  kde už s ním neměl být, a díky tomu mu řekl, že dostal dvaadvacet let, ale to už ho velitel vzal a vedl vedle, a za dva dny slyšel poplach, že někoho vynášeli. Tak jsem si domyslel, že když 14. zemřel, toto se událo dvanáctého.

Ten den, kdy jsme dostali amnestii, jsem musel projít důkladnou prohlídkou. Neměl jsem žádné civilní šaty, tak mi půjčili slušnější vězeňský oblek, který vypadal jako civilní. Své věci jsem dal do krabice od cukroví, převázal motouzem a šel jsem na výstupní prohlídku. Po prohlídce nám dali podepsat, že nic z toho, co jsme prožili ve vězení, nesmíme nikde vykládat, protože to je státní tajemství. Nehádal jsem se s nimi a podepsal jsem jim to, protože bylo zbytečné mít ještě nějaký malér.

 

 

 

Konečně v Praze

 

 

 

 

 

Po dlouhé době jsem se těšil ze svobody. Dostal jsem nějaké peníze, které jsem tam měl na kontě, už nevím, kolik jich bylo, a šel jsem na vlak, přijel jsem do Prahy a moje první cesta byla na Malou Stranu k Pražskému Jezulátku. Zrovna tam končila mše, pomodlil jsem se a šel jsem za knězem, kterého jsem neznal, později jsem zjistil, že to je pater Klíma, který tam tehdy působil, a požádal jsem ho o zpověď. Vyzpovídal jsem se a když jsem potom přijal svaté přijímání, jel jsem na Olšany na hřbitov, protože podle informací, které mi byly při návštěvě sděleny, jsem věděl, kde jsou rodiče pochováni. Byli na čtvrtém hřbitově pro členy Třetího řádu.

Otec umřel 6. února 1957 a maminka umřela brzo po své návštěvě v Leopoldově, kde byla se sestrou, která už také zemřela. To bylo tehdy, jak jsem měl odložené návštěvy za to latinské modlení. Tu návštěvu jsem měl 17. října 1957 a za deset dní potom maminka umřela v Praze, půl roku po tatínkovi. Byla tehdy u mé sestry v Brně, ale když viděli, že je vážně nemocná a sama také chtěla jít domů, tak ji odvezli autem do Prahy k mé druhé sestře. Šel jsem tedy na hroby, věděl jsem, že maminka je v první řadě zleva v prostředku a otec je v druhé řadě vzadu, a objevil jsem, že v prostředku je pochována matka doktora Urbana, mého vychovatele. Tam jsem se pomodlil a jel jsem do Blanické, kde bydlela prostřední sestra. Nejel výtah, tak jsem vyšlapal do pátého poschodí pěšky i s tou krabicí, a oni spráskli ruce, když mě viděli, bylo to pěkné shledání. Potom se jednalo o tom, kde se ubytuji. Po rodinné poradě jsme se dohodli, že se ubytuji u švagra Hladkého, který přišel z vězení o den dříve. U něho bylo pro mne místo, měl byt tři plus jedna v Dejvicích.

Při propouštění nám dali na cestu veliké poučení, že pro nás není žádná jiná práce než manuální a že nás budou sledovat, jak se zařadíme. Nevlastní bratr Jendy Hladkého Václav, také zavřený za KDS, ale dostal jenom pět let a vrátil se po těch pěti letech přímo z Valdic, si našel místo v pražských technických službách a už byl zapracovaný ve Vršovické výtopně, nám poradil, abychom se tam šli zeptat, jestli nás vezmou. Šli jsme tedy 15. května do Dlouhé třídy u Staroměstského náměstí, a tam jsme potkali Vladimíra Píchu, maltézského rytíře, který odešel z vězení stejně jako já. Tak jsme šli všichni tři do Dlouhé 3, kde bylo ředitelství pražských technických služeb.  Stručně řečeno, vzali nás, jenom že prý musíme mít v pořádku občanský průkaz. Po obstarání potřebných dokladů a fotografií jsem zašel do Dočekalovy ulice v Dejvicích na policii, jenže podplukovník, který mi měl vydat občanský průkaz, měl dovolenou, tak mi podporučík, který ho zastupoval, dal zatím vojenskou knížku. Mám ji dodnes schovanou, a teprve za rok mně v ní škrtli, že jsem byl voják.

Deo gratias!