Peruffo, Ambrogio OFM

 Rosina Ceolato se rozvinula k životu jako zachranitelská duše v poslední večer masopustního šílení 1894, a skončila krátkou životní cestu člověka mezi růžemi a trním, když naplnila svou oběť za božský ideál spásného utrpení za bližní na lůžku, které se stalo oltářem.

 

 

 

útlá ramena a malý kříž - Smutný, zimní byl úsvit této růže, poskvrněné krví. Už jako jednoroční děvčátko přijala svůj kříž: zchvátil ji prudký zápal plic a v plicích zanechal stopy, které nesla až do smrti. Později napsala ve svých vzpomínkách: „Můj dobrý Pán mě vzal za ruku, vložil na útlá ramena můj malý kříž, a spolu jsme vystupovali na Kalvárii.“

 V jejím srdci se zrcadlí a bijí ty nejněžnější city dobroty a lásky, načerpané ve škole rodičů, naplněných hlubokým křesťanským duchem. Kolik to bylo projevů dobroty vůči sestrám, kamarádkám, které k ní přicházely na návštěvu.

 V desátém roku se dočkala prvního sv. přijímání; Ježíšův polibek se vtiskl do jejího srdce, on bude od nynějšku jejím útočištěm po celý život. Svátostný Ježíš v bolesti, v opuštěnosti bude jejím světlem, středem, životem.

 Roku 1915 za leteckého náletu chtěla časně ráno jít do kostela, aby přijala Ježíše do svého srdce. Marně se ji snažila sestra zadržet: „Chci přijmout Ježíše, zemřu s ním!“ zněla její odpověď. Pohrdla nebezpečím a přistoupila k oltáři.

 Přijímání bylo potom na každodenním pořádku. Říkala: „Bez přijímání se mi zdá život pouští; když však mohu uvítat Ježíše, cítím se ve společnosti.“ A v sjednocení s Pánem vyrůstala zbožná, dobrá, vzorná.

 V 15 létech, útlá jako tenké vlákno, vstupuje do práce jako zasílatelka v obchodním domě. Jejím životem proniká dech křesťanské laskavosti a vážnosti. „Mohu potvrdit,“ vyslovila se jedna její společnice, „že Rosina byla opravdu dobrým příkladem pro nás všechny; od té doby jsem si jí zvlášť vážila.“

 Její život se však obohacoval plody křesťanského apoštolátu, povolání rozvinutého v modlitbě a v každodenním sv. přijímání. Její zapalující velkodušnost se potřebovala rozšířit, aby všude rozněcovala plamen božské lásky. Vstoupila k Dcerám Mariiným, stala se horlitelkou pážat Nejsv. svátosti. Neúnavně, až do úplného tělesného vyčerpání sdružovala děvčátka a přiváděla je do kostela. Sjednocovala opuštěné a chudé dívenky a vyučovala je katechismu; vodila je na procházky, hrála si s nimi, s nedostižným mateřským citem vlévala do jejich duší základy náboženství a semena dobroty.

 

 

 

 

 

„Chci být terciářkou!“ – „Učiň mě svatou, Ježíši, učiň mě svatou!“ Tak vzdychalo její srdce. Hledala program vyššího a čistějšího života ve františkánském ideálu. „Chci být terciářkou, protože tak budu víc povinna milovat Boha a duše. Tak se budu moci stát svatou!“ A v 17 létech se stala duchovní dcerou sv. Františka, když přijala jméno sestry Anežky. Zůstala věrná slibům a v duši hořela láskou k Bohu a k bratřím, stala se apoštolkou utrpení za obrácení hříšníků.

 Bolesti jí vystřídaly dny plné životního apoštolátu. V bolesti, v lásce k rodinnému životu Rosina zvětšovala bití svého srdce, které se postupně odlučovalo od země, aby se osvobodilo do výše v poledním světle Božím.

 Ve válečných hrůzách se jako uprchlík dostala do Ferrary, kde byla stále laskavým andělem. Místní farář si toho povšiml a vyslovil se: „Oh! kdyby všechny moje mladé farnice byly takové!“ Když pominulo nebezpečí, vrátila se do rodného hnízda, aby pokračovala ve svém apoštolátu mezi raněnými, vojáky, chudými.

 V roce 1919, v roku zrodu dobročinného Sdružení italské ženské katolické mládeže, byla Rosina mezi prvými, aby podala svůj příspěvek a oheň srdce v novém katolickém šiku. Jedna její přítelkyně píše: „Od počátku činnosti, která se jevila našemu pohledu plná apoštolské přitažlivosti a účinné duchovní energie, mohla jsem v Rosině poznat pravou duši stvořenou pro takovou práci, která vyžadovala apoštolskou schopnost, aby Kristovo království mohlo triumfovat ve zhuntované a zbídačelé společnosti. Viděla jsem, jak se připravovala na velkou úlohu s veselým duchem, s nejvyšším sebeodevzdáním.“

 A vrhala se do práce vždy s horlivostí a s neukojenou náruživostí v smutném a těžkém období italského národního života. Založila sekci dorostenek, v níž se dva roky trápila a vynakládala své síly na výchovu malých katolických děvčat.

 

 

 

 

 

„Nyní chápu, jak byl Ježíš žárlivý!“ - Snila o svatbě. „Kdyby Pán chtěl, abych byla manželkou a matkou, přála bych si, aby můj život byl nepřetržitou obětí, dokud by můj manžel a děti dostatečně nemilovali Boha a nesloužili mu. Chtěla bych, aby můj domov byl pro Ježíše jako milý útulek v Betánii. Chtěla bych, aby můj krb byl jako skromné, ale pohostinné útočiště v Egyptě. Jaké významné poslání pro matku: vychovávat duše v dokonalé lásce k Bohu!“

 Avšak Prozřetelnost pro ni vyhradila mateřství duchovní. Ve svém deníku si poznamenala: „V posledních měsících jsem tolik trpěla, neboť jsem viděla všechnu lidskou příchylnost upadat; plakala jsem, protože jsem se cítila osamocená. Nyní však chápu Ježíšovy návštěvy. Sama se samotným Ježíšem, opuštěná všemi lidskými přátelstvími! Jaká rozkoš! Nyní chápu, jak velice byl Ježíš žárlivý! a vzdávám mu díky... Díky ti, Ježíši, dej mi sílu pro zítřek, aby mě moje ubohá utrpení neodtrhla od tvojí veliké lásky... Díky ti, Ježíši, a už předem děkuji tvé Matce; řekni jí, že tvá Rosina je šťastná, ba nejšťastnější, když přijala tvou svatební nabídku. Je-li tato moje touha také tvojí touhou, vyslyš mě!“

 Dne 21. ledna 1927, když opět upadla do nemoci, předtím než přijala sv. Posilu na cestu, složila slib trvalé čistoty. Její srdce zůstalo čisté a nádherné jako lilie. Vnitřní život ji nutil k činnosti. Jako anděl rady obhajovala apoštolka ctnosti slovem, příkladem, perem poslání ženy ve světě; dávala pokyny mladým dívkám vstupujícím do manželství; hlásala svornost v rodině, šířila dobrý tisk.

 Její srdce bylo jediným ohněm horlivosti, jediným tlukotem lásky. „Ó Ježíši, chtěla bych být malou hostií, abych se mohla obětovat tobě a nebeské Matce za spásu duší, za papeže a pronásledované Mexiko...“ A pokračovala ve své ohnivé činnosti, aby lidé milovali Pána Boha; stala se neúnavnou šiřitelkou pobožnosti rodinného zasvěcení se Nejsv. Srdci Ježíšovu.

 Misionářská duše zaslechne hlas bratří zápasících v předních linii, a založí misijní kroužek. Modlit se, spolupracovat s misionáři stává se jejím snem, ctižádostí srdce.

 Na smrtelném lůžku truchlila: „Jak mohu pro tebe pracovat, když mě moje ubohé údy nedokážou nést, kam by chtěly? Nuže tedy, Ježíši, přináším ti oběť své vůle a svého života, neboť ty dáváš všem apoštolským duším svatý plamen lásky, aby mohly létat z jednoho konce světa na druhý, kde se dá aspoň jedna duše spasit.“

 Chovala vroucí a dětinskou lásku k Svatému otci, laskavému Kristovu zástupci na zemi. Za něho a za svatou církev obětovala svůj život.

 Rosinino srdce bylo opravdu zdrojem vysokých a vznešených ideálů.

 

 

 

 

 

„Žít, trpět, zemřít pro tebe!“ - Žila ve vnitřní trýzni, aby nepřetržitě postupovala vpřed v lásce k Bohu, v  polepšování se a dobývání nových podílů ve výstupu ducha. Povaha vřelá, energická dokázala ovládat sebe samu a vzlétnout do duchovních výšin.

 K slibu panenství přidala ještě slib chudoby a poslušnosti. Zápalná oběť sebe samé byla úplná. Pozvednuta vírou a božskou láskou nyní už jasně ovládá životní výkyvy. Zcela zaslíbená Pánu se od nynějšku podobá hořícímu keři. Hoří a spaluje se nepozorovaně.

 31. prosince 1926 psala ze svého bolestného lůžka: „Ty, drahý Ježíši, z lásky ke mně  ses nechal bičovat, a já z lásky k tobě jsem spokojená, když vidím, jak se moje tělo ztrácí, rozpadá se pro tebe a pro duše.“ Takto jásá oběť lásky na trůně kříže.

 V tomto časovém úseku nabírá její deník dramatické zabarvení. Nad tělesnými bolestmi, nad morálními ztrpčeními vynořuje se veselá odevzdanost, serafínská radost: „Tak, ó Ježíši, má-li moje ubohá bytost za cíl trpět, jsem šťastná. Díky, Ježíši, díky! Tys vyslyšel moji touhu. Žít pro tebe, trpět pro tebe, umírat pro tebe, to je moje nejvroucnější přání!“

 Její bolestné poslání vyrostlo v hezký podnět: „Ježíši, v jednom velkému poslání (na poli Katolické akce) jsi mi zabránil; ale daroval jsi mi jiné, mnohem vznešenější.“ Založila totiž „Trpící rodinu“, která pozůstávala z dobrovolných obětí - Rosina je nazývala „Ježíšovými dělnicemi“.  „Rodina“ vzniklá z Rosinina podnětu se obdivuhodně rozvinula. Každý měsíc posílala všem členkám oběžník, který býval „básní víry a křesťanské odevzdanosti“.

 Tělesná trýzeň ji už strávila. Na přání vlastní rodiny se vydala do Lurd. Bílá Královna Pyrenejí vyslyšela její modlitbu: „Ne uzdravit, ale trpět na Boží slávu.“

 

 

 

 

 Oběť - Zatímco bojovní bezbožníci kráčeli za odkřesťanštěním světa, Rosina se odevzdala Bohu jako oběť za spásu světa. Nabídka byla přijata.

 23. března přijala Nejsvětějšího Spasitele, slavnostně provázeného víc než čtyřmi sty benjamínkami čekatelkami, které odevzdaly poslední pozdrav a poslední útěchu jejímu mateřskému srdci. A ještě pár měsíců mírných, avšak citelných bolestí protrpěla na lůžku, které se stalo školou a katedrou.

 Večer 10. července 1930 u ní seděl zpovědník, aby ji posiloval v posledních chvílích bolestné mladosti. Její duše vzdychala a prozpěvovala: „Oh! tak, tak, všechno za duše a k Ježíšově útěše!“ Když se pomodlila dvanáct Otčenášů terciářských hodinek, zvolala: „Do tvých rukou, Pane, poroučím svou duši! O Maria, moje naděje, oroduj za mne u Ježíše! Ježíši, tvoje Rosina tě touží vidět, přijď, Pane!“ O svítání Ježíš přišel; její rty ho přivítaly širokým úsměvem nekonečné sladkosti.

 Bylo jí 36 let a několik měsíců.

 „Dobrý příklad této vyvolené duše,“ napsal její diecézní biskup, „slouží za vzor dobrým dcerám našich rodin.“

 P. Ambrogio Peruffo OFM

 

 

 

 

 Terziari d\'oggi

 

 

 

 

 ze slovenského překladu Terciári dneška

 

 

 

 

 Prešov 1946,

 

 

 

 

 přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

(redakčně upraveno)