Mlčoch, Lubomír OFS

 

„Ve svých rodinách ať žijí františkánským duchem pokoje, věrnosti a úcty k životu a snaží se učinit je znamením světa již v Kristu obnoveného...manželé...ať žijí radostně se svými dětmi svou lidskou a duchovní cestu“.

(Řehole a rituál Sekulárního františkánského řádu, hlava II, čl.17)

 

Národní rada SFŘ rozhodla o duchovním zaměření SFŘ na rok 2006, a tak letošní rok budeme více než jindy věnovat modlitbám, meditacím a promýšlením toho, jak lépe a hlouběji dostát onomu „ať“ z té pasáže naší Řehole o rodině, již volím jako motto pro svůj příspěvek. Sedám ke psaní na samém začátku kalendářního roku, pořád ještě v době, kdy je naše duše plná radosti z „Tajemství Vtělení jako počátku naší spásy“ (Bl. Anděla z Foligna), a kdy se chytáme spolu se Třemi Králi - mudrci vzdát hold Dítěti a Svaté rodině. Rodině věnují stále větší pozornost - u nás i ve světě - už nejen odborné instituce a experti, kteří ji mají „v popisu práce“, ale i média, ba dokonce i naši politici. Ti se právě sváří o podobě finanční podpory dětí… I svět vnímá, že naše rodiny jsou vystavovány obtížným zkouškám, a mnohé pak propadají malomyslnosti a krizi. Mé zamyšlení vychází z pokusu o smíření „profese ekonoma“ a „profese spirituální“; a zdá se, že právě v tomto průsečíku leží nejvážnější zdroje krize dnešní rodiny.       

 

 

 

 

    Nedávno jsem někde četl – pro mne překvapivou - úvahu o tom, že církev vlastně dnešní rodině nerozumí, a že – když jí dává za příklad „Svatou rodinu“ Panny Marie, sv. Josefa a Syna Božího - tak tím neposkytuje žádné vodítko jak žít v rodině „normální“, nesvaté... Ten pramen nemohu najít a ani autorem si nejsem jist; asi proto, že mne nepřesvědčil... A má „děravá paměť“ je vlastně k dobru věci: vždyť nechci vést polemiku, tím méně polemiku osobní. Jak je možné, že „Svatá rodina“ poskytovala světlo a perspektivu rodinám „ve světě“ po dva tisíce let - a dnes už by tomu tak nemělo být? Pokusím se podat vysvětlení tohoto paradoxu - jde o „jádro pudla“, jímž je mizející smysl pro to, že jsou „věci svaté“, jež nepodléhají toku času, a jež nelze převést ani na „užitek“, ani na peníze, a jimž i naše lidské snahy po štěstí mají být bezpodmínečně podřízeny.

*

Brněnské „Centrum pro studium demokracie a kultury“ vydalo nedávno v edici „Klasikové společenských věd“ knihu Josepha Schumpetera „Kapitalismus, socialismus a demokracie“. Rodák z naší Třešti, rakouský ministr financí a bankéř, a americký profesor, je mnohými považován za nejhlubšího znalce ekonomie ve 20. století. V knize, napsané roku 1942 už v USA, najdeme XIV. kapitolu nazvanou „Rozklad“, rozumí se kapitalistické společnosti. Tu nejhlubší příčinu rozkladu vidí autor nikoli v krizi vlastnických institucí (jakkoli je vážná a dnes už viditelná ve všech těch „tunelech“, jež nejsou jen naším českým vynálezem), ale v krizi buržoazní rodiny. Cituji: „Jakmile se lidé naučí myslet utilitárně … a osvojí si zvyk zvažovat individuální výhody a nevýhody každého eventuálního průběhu jednání ... a do svého soukromého života vnesou jakýsi neartikulovaný systém kalkulace nákladů, nemohou si neuvědomit ohromné osobní oběti, které s sebou v současné době nese rodinné pouto a zvláště rodičovství…Tyto oběti (kromě peněz) zahrnují také blíže neurčenou ztrátu pohodlí, svobody od povinnosti o někoho pečovat a příležitostí užívat stále atraktivnějších a rozmanitějších příjemností, které se srovnávají s radostmi rodičovství... Fakt, že taková rozvaha bude pravděpodobně neúplná a snad dokonce od základu mylná (podtrženo mnou-L.M.), důsledky tohoto stavu nijak neoslabuje, ale naopak spíše umocňuje.“   

O několik desetiletí později jiný americký ekonom Gary Becker už vypracoval ekonomickou teorii rodiny, fungující (či spíše „rozpadající se“) na principech čirého užitku (a dostal dokonce Nobelovu cenu). Jde o „pozitivní vědu“ - popisující stav věcí „jak jsou“ - v té době se už i v USA zvýšila radikálně rozvodovost, klesal počet členů rodiny (jako důsledek poklesu počtu dětí a snížené ochoty starat se o staré a nemocné doma). V této teorii jsou děti „investicemi“ a „předměty dlouhodobé spotřeby“, o jejichž pořízení rozhodují alternativy vůči autům, domům či dokonce „myčkám na nádobí“.  A kalkulace jakoby potvrzovaly, že „děti se nevyplácí“, a jsou stále (srovnatelně) dražší. Vlivný současník Lester C.Thurow, rovněž profesor ekonomie na prestižním M.I.T., v knize „Budoucnost kapitalismu“ (bestseller novin „New York Times“) předkládá svou vizi „jak dnešní ekonomické síly utvářejí zítřejší svět“. Pokud jde o rodinu, jen potvrzuje - o půlstoletí později -  Schumpeterovu skepsi: „Změny uvnitř kapitalismu činí rodinu a trh stále méně slučitelnými... Konkurenční individualismus roste na úkor rodinné solidarity“. Východisko - co s tím - však zde není - a sotva být může.

    Ekonomická teorie dnes umí – dokonce prostředky matematického modelu - popsat jak (ne)funguje egoismus dvou „komplementárních aktiv lidského kapitálu“, jež Bůh stvořil jako muže a ženu. Teorie, která používá termínů „produkce dětí“ a „efektivnost antikoncepce“, má sklon prezentovat své výsledky jako „racionální chování“, věhlasní vědci by se asi cítili dotčeni tím, pokud by jejich eufemismy byly pojmenovány biblickým jazykem. Protože popisované racionální chování má jako jeden ze svých instrumentů i metody „umělého přerušení těhotenství“, a tady je nesporné, že – na rozdíl od dětí, které „podražily“, jsou prostředky zabíjení nenarozených v lůně jejich matek stále efektivnější a tudíž i levnější. Rozum bez víry je slepý. Nic nemůže  porušenost dnešní lidské rodiny dokumentovat jasněji – a dokonce zrůdněji - než čirá ekonomická kalkulace „čisté“ ekonomické teorie.

 Na přelom dubna a května t.r. připravuje Papežská sociální akademie v Římě své XII. plenární zasedání a mezinárodní konferenci o mezigenerační solidaritě. Název „Mizející mladí?“ je otazníkem nad stárnutím a vymíráním celé severní zemské polokoule, zemí evropsko-americké civilizace, kdysi křesťanské. Jižní polokoule, muslimská a hinduistická, ale také už křesťanská, takovou krizí netrpí. Jakoby bohatství „Severu“ se ukazovalo být neslučitelné se zdravou rodinou. Tzv. „tranzitivní ekonomiky“, tedy země, které se vydaly (vrátily) na cestu ke kapitalismu po 40-70 letech „budování socialismu“, jsou na tom v tomto směru (většinou) ještě hůře než „staré kapitalistické země“. Touha rychle „dohnat a předehnat“ ty bohaté činí ochotu k obětem spojeným s „pořízením si dítěte“ stále méně pravděpodobnou. A tak pomalu vymíráme, pokud nás nezachrání přistěhovalci...     

 V této situaci rodiny vážně narušené je spiritualita sv. Františka a sv. Kláry světlem k obrácení, možná jediným. To může být obtížně pochopitelné: oba tito „mladí“ se rozhodli pro tak radikální následování svého Pána, že své vlastní rodiny opustili, a věrní svému duchovnímu povolání žádné rodiny nezaložili a své vlastní děti neměli. Jak by nám potom mohli poskytnout světlo a východisko z krize dnešní rodiny?  Paradox křesťanství  je jen zdánlivý a jeho vysvětlení je analogické jako u „Svaté rodiny“. Ta měla jen jednoho „potomka“ - a ten se dobrovolně obětoval na kříži - a „zůstal bez potomků“. Synů a dcer, bratří a sester v duchovním slova smyslu však Ježíš za ty dva tisíce let měl a má jako zrnek písku na mořském břehu. A duchovních synů a dcer svatého Františka a svaté Kláry je za těch 8 století rovněž „nepočítaných“. František opustil bohatou měšťanskou rodinu a Klára dokonce bohatou šlechtickou rodinu, aby mohli žít a v chudobě následovat svého Pána. Je pak následovali přemnozí další, včetně těch, kteří měli své rodiny a své „vlastní“ děti. Naši předchůdci: již zmíněná bl. Anděla z Foligna, sv. Alžběta (Uherská), sv. král Ludvík...       „Vize České republiky do roku 2015“, kterou připravilo „Centrum pro sociální a ekonomické strategie“ pod vedením kolegy z naší fakulty prof. Martina Potůčka, nemůže nezmínit vymírání nás Čechů. Ale i tento „světský“ dokument vědecky korektně zmiňuje, že v naší sekularizované společnosti existuje „podmnožina“ křesťanských rodin s více dětmi. Ta nepodléhá „demografické implozi“, a neměla by vést k „mizení mladých“. „Vize“ však už z toho nečiní – jedinou možnou logickou konsekvenci: návrat k víře jako cesta z krize rodiny a krize populační; to už by zřejmě překračovalo „hřiště“ vědecké prognózy. My však věříme a doufáme: Jen rodina v Kristu obnovená a milující je naší nadějí.

 

 

 

 

 

 

Lubomír Mlčoch OFS