Cincialová, Marta Lucie SMFO

Období 3.- 4. století -  „institucionalizace“ kající praxe

Pokání je v této době stále možné podstoupit jen jednou za život, na kajícníka jsou kladeny vysoké nároky a vyžaduje se od něj značné úsilí. Do kajícího období, které trvalo od několika měsíců až po několik let, se vstupovalo buď na základě vlastního vyznání, nebo u veřejně známých hříchů rozhodnutím biskupa. Celý proces pokání je v tomto období církevní záležitostí. Náboženský mír po r. 313 nepřináší změnu v kající praxi. Ti, kteří přijímají pokání od biskupa, se stávají členy skupiny, či třídy zvané řád kajícníků (ordo poenitentium). Do této kategorie se vstupovalo liturgickou slavností, jejíž hlavní částí bylo vzkládání rukou, které znamenalo Boží požehnání nad všemi kajícími skutky, které bude třeba dělat.[1] Rozlišovali se kajícníci plačící – v kajícím oděvu zůstávali před kostelem a prosili příchozí o modlitbu; naslouchající – účastnili se spolu s katechumeny  bohoslužby slova a po ní spolu s nimi shromáždění opouštěli; ležící – účastnili se celé liturgie v pozici prostrace nebo vkleče; a stojící - účastnili se mše svaté běžným způsobem, ale nepřinášeli obětní dary ani nepřijímali svátost oltářní.[2]

Kromě kajícího roucha se kajícníků týkalo mnoho omezení, např. měli zakázáno se koupat, často se postili, používali k spánku obyčejnou pryčnu, modlili se mnohdy i v noci, ráno i večer měli předepsány stovky pokleknutí a prostrací (ulehnutí tváří k zemi), nesměli jíst maso, museli dávat almužny. Farnosti je pověřovaly nejtěžšími úkoly, jakými byla např. příprava zemřelých k pohřbu a samo pohřbívání. [3]

Postupně se stává kající praxe stále přísnější, roste počet tzv. interdiktů a také přibývá činností, které jsou zakázány v období pokání. Brzy je k tomu přidáno nařízení, že tyto interdikty mají provázet kajícníka také po skončení oficiální doby pokání, tzn. po celý zbytek jeho života. Tak je např. kajícníkovi (i smířenému) zakázáno, aby přijal službu ve vojsku, není považován za vhodného pro povolání obchodníka, prodavače (upozorňuje se na nebezpečí podvodných výdělků), a je mu zakázáno přijmout všechny úřady a funkce ve veřejném životě. Kajícník už nikdy nesměl být vysvěcen na kněze. Navždy musel žít v celibátu. Delikátní byl problém manželských vztahů ženatého kajícníka, o čemž pojednává mnoho textů. Především je mu zakázáno žít manželským životem během doby pokání. Ale brzy je zřejmé, že úplná zdrženlivost je povinná také po smíření. Kajícník, který ovdoví, už nemůže uzavřít manželství ani po smíření. Svobodný kajícník se před smířením nemůže oženit.  Znamená to vlastně, že kvůli trvání těchto interdiktů je věřící v řádu či třídě kajícníků až do smrti. Lze říci, že „situace smířeného kajícníka je vlastně situací mnicha žijícího ve světě“[4].

Přísnost legislativy měla tyto následky: Ze strany biskupů dochází k velké opatrnosti v připouštění k pokání – prakticky se nepřipouští k pokání ti, u kterých lze předpokládat, že by nedodrželi všechna omezení. Např. koncil v Orleans tak r. 532 zakázal připustit k pokání osoby ještě mladé nebo žijící v manželství, s výjimkou manželů, kteří jsou již pokročilého věku a jednají v souladu s požadovaným nařízením[5]. Ze strany hříšníků toužících po smíření je patrná tendence čekat s přijetím pokání na konec života - je stále menší ochota vstupovat do této třídy či „řádu“ kajícníků.

Počátky dobrovolných kajícníků

Právě v tomto období stále větších nároků (4.-5. století) se začíná objevovat a rychle sílí nový jev: někteří věřící, i přestože nebyli veřejnými hříšníky a nebyla to jejich povinnost, vstupují do „řádu“ kajícníků spontánně, z lásky k dokonalosti, a dobrovolně přijímají kající úkony. Jsou také připraveni zůstat v tomto „řádu“ po celý život tak, jak statuta předepisují. Jsou to tzv. „dobrovolní kajícníci“ nebo jednoduše Kajícníci [6].

Od této doby jsou tito Kajícníci různě přítomni v církvi až do doby sv. Františka a dále. Když se objevil František, mnozí z nich následovali jeho spiritualitu, tj. ten způsob života, který žil a hlásal on a jeho bratři - a stali se Poenitentes beati Francisci (Kajícníci sv. Františka). Oficiálně se sice ještě jmenovali Fratres et Sorores de Poenitentia a až na konci XIII. stol. začíná převládat název Tertius Ordo beati Francisci (Třetí řád sv. Františka).

 

 

 

 

 

Nové způsoby jak získat odpuštění

Se šířením benediktinského mnišství na Západě je brzy  k „pokání“ přirovnáván mnišský slib, který byl stejně tak považován za „druhý křest“ (profesní mnich svým slibem nově vstupuje do Kristova mystického těla a následek toho je, že bez dalších formalit smí být připuštěn k eucharistii). Řeholní život je považován za formu soukromého pokání, a tedy nahrazuje veřejné pokání církve[7].

Pojem „conversio“ se všemi odstíny získává stále větší důležitost v historii a spiritualitě kajícníků a zaslouží tedy zvláštní pozornost. Především tento pojem znamená rozhodnutí víceméně radikálně se rozejít s předchozím životem, nazývaným „světský“, který však nemusel nutně být hříšný, a s tím spojené rozhodnutí přijmout závazek žít novým způsobem života „v pokání“. Toto rozhodnutí se uskutečňuje vstupem do některé z mnoha existujících forem kajícího života, které se vyvíjejí v církvi ve 4.-8. stol.

Ti, kteří se rozhodli a dali najevo (často veřejně) toto „conversio“, se začali nazývat konvrši (italsky „conversi“). Konvrši jsou zčásti podobni dobrovolným kajícníkům a zčásti podobni „ordo monachorum“ - muži a ženy zůstávající ve světě a ve vlastním zaměstnání (jako kajícníci), kteří ale svobodně volí některé povinnosti a závazky vlastní mnichům, jako je dobrovolná čistota, posty, různá umrtvování, intenzivnější život modlitby atd. Instituce konvršů (mužů i žen) je jen jedna forma řeholního života přítomná v církvi ve středověku a působící ve společnosti té doby. Co se týká žen, dokumenty prezentují konvršky buď spojené s nějakým  klášterem, nebo izolované buď v autonomních skupinách, či aktivní v nemocnicích nebo ve službě církvi[8]. Tím, že se tito křesťané odvracejí od světa, aby se plně dali Bohu, získávají odpuštění všech hříchů, jakoby přijali „druhý“ křest. Konvrš se těší stejným duchovním výhodám jako mnich[9], na rozdíl od prostých kajícníků.

             

Vývoj pokání od 5. a 6. stol.

Od poloviny 5. do začátku 7. století je patrný pokračující rozpad kající praxe prvních století[10] a  nastupuje nový kající zvyk, který se vyvíjí v keltských a anglosaských klášteřích, v nichž se tzv. antická kajícnost (o níž jsme mluvili) zdá být neznámá.

Novou kající praxi přináší sv. Kolumbán (540-615) a jeho žáci. Podle této nové praxe, která se šíří z Britských ostrovů na kontinent, se  hříšníci mohli nechat smířit tolikrát, kolikrát potřebovali. Hříšník se mohl obrátit soukromě na kněze.  Se soukromou ušní zpovědí je spjato používání tzv. penitenciálů[11] – příruček pro kněze, které obsahovaly katalogy hříchů s příslušnými tarify, taxami[12] (odtud tarifované či taxativní pokání)[13]. Za jednotlivá provinění tak bylo kajícníkovi uděleno konkrétní, trestu za vinu odpovídající pokání, spočívající především v almužnách, postech a jiných tělesných umrtvováních. Když kajícník splnil předepsanou „taxu“, tedy nařízené pokání, vyhledal kněze podruhé a získal opuštění. Postupem času se stává běžným to, co z počátku je pouze výjimečné, totiž udělení smíření ihned po vydání pokání.

Kořeny soukromé zpovědi je třeba hledat kromě krize veřejného pokání v mnišské praxi, která zjemňovala svědomí i vůči malým hříchům a také pro ně požadovala „poradit se s odborníkem“. Irští mniši šířili mnišskou praxi „otevření svědomí“ (mnich na konci každého dne vyjevoval svému duchovnímu otci všechna hnutí svého srdce). Mniši považovali svou kající disciplínu jako vhodnou i pro laiky, o které pečovali. Paradoxně tak mniši, kteří byli svým slibem zbaveni povinnosti veřejného pokání, dobrovolně přijali mnohé z jeho požadavků v rámci svého úsilí o dokonalost. Postupně tato forma pokání vytlačila a nahradila pokání veřejné. Prosazuje se názor, že je třeba vyznávat a přijímat pokání i za všední hříchy. Sv. Kolumbán k tomu píše: „Bratři, vyznávejme všechny hříchy, nejen ty, které jsou hlavní, ale i vážnější nedokonalosti, protože vyznání a pokání osvobozuje od smrti. Nezapomínejme ve své zpovědi ani na nejmenší ze svých hříchů.“[14]

Galie (Francie) zažívá irské mnichy po celé 7. stol., jejich záběr je obrovský: zasahují německy mluvící země i Itálii. Celé 8. stol. je pak svědkem penitenciálů (určených pro soukromé pokání), a jen s výjimkou Španělska (stále platné koncily v Toledu)[15] a Říma (centrum křesťanství),  je už soukromé pokání běžné.

S potvrzením soukromého pokání se zřetelně oddělují veřejní kajícníci (konají pokání jen v přesně vymezených dnech přesně stanoveným způsobem – viz penitenciály), od kajícníků dobrovolných, kteří chtějí  v ordo poenitentium zůstat po celý život.

Záměny pokání

Již od počátku se spolu s tarifovaným pokáním objevuje i možnost zástupnictví, náhrady. Dovoluje se nahradit dlouhé doby postu skutky trvajícími kratší dobu, které nejsou tak tvrdé, např. modlitby, almužny, mše. Nahradit lze i kající osobu - pokání může vykonat jiná zbožná osoba, mnich nebo laik, nebo „dobrovolný kajícník“. Svědčí o tom např. Penitenciál od Pseudo-Theodora (830-847): „Kdo nezná žalmy nebo kdo nemůže bdít nebo klečet nebo stát s pažemi roztaženými ve tvaru kříže nebo dělat prostrace na zemi, ať vybere někoho jiného, kdo to udělá místo něho, protože je psáno: ‚Neste břemena jedni druhých‘ (Gal 6,2)“[16]. Systém záměny je velmi užíván také v kajících poutích.

Vývoj kající praxe od 7. stol.

Od  7. stol. se na Západě ustanovují postní období. Jsou tři: čtyřicet dní před Vánocemi, Velikonocemi a po seslání Ducha sv. Někde je postních období i více, anebo trvají jen 15-20 dní. Někdy se po smíření kajícník pro vážnost hříchu musel postit ještě několik dní v týdnu, zvláště v pátek, někdy i celý život, např. nesměl v ten den maso ani víno (běžně se za postní dny považovaly pondělí, středa a pátek). Nejen mniši, ale i laici praktikují tělesnou kajícnost – myslí se tím dobrovolné bičování, mrskání (flagelantství 8.-10. stol.). Týkalo se těch, kdo nemohli nahradit hříchy penězi. Mluví se o tzv. disciplíně („verberatio“).

 

Ve vrcholném středověku je samo vyznání hříchů chápáno jako pokání. Stud, který provází vyznání hříchů, je považován za dostatečný trest za hřích.[17] Jakmile se však rozhřešení přesunulo z doby po skončení pokání na chvíli ihned po vyznání hříchů, jak lze pozorovat od 10. století, kajícníci už celkem pochopitelně začali ztrácet k výkonu pokání chuť. Tento způsob zpovědi, jejíž průběh byl sám o sobě pokořující (stále stejné hříchy, častost atd.) se však prosazuje až pozvolna.[18] V r. 1215 je na IV. lateránském koncilu nařízena povinná zpověď svému faráři jednou do roka, týká se to všech, i řeholníků - těm je navíc doporučována častá zpověď. Kdo neuposlechl nařízení IV. lateránského koncilu, nesměl vstoupit do kostela a byl mu odepřen i křesťanský pohřeb. Ve 13. stol. je ještě možné kromě knězi vyznávat se i laikovi v případě nouze, například v nebezpečí smrti (v bojích atd.).

Ve 12. a 13. stol. existují tři druhy pokání: veřejné slavnostní (na počátku postní doby se slavnostně přijme kající šat a popel), veřejné neslavnostní (spočívá v kající pouti),  soukromé pokání (před zpovědníkem)[19]. Velmi známou formou pokání byla pěší pouť. Pro svou nebezpečnost a nepohodlnost byla vnímána jako mimořádně vhodný prostředek k odpuštění těžkých hříchů. Později jejich úlohu přejímá účast na křížové výpravě.

Lucie M. Cincialová SMFO