Dějiny dogmatu o neposkvrněném početí Matky Páně - 2. Vznik svátku a první fáze sporů na Západě
Pospíšil, Ctirad Václav OFM
Máme-li pojednat o dějinách dogmatu o neposkvrněném početí, nesmíme opomenout svátek Mariina početí, který se na scéně objevil na počátku osmého století v některých východních církvích. K jeho zavedení a rozšíření určitým způsobem přispěl apokryfní spis z druhého století Protoevangelium Jakubovo, v němž se setkáváme s popisem Mariina početí a narození.[1] Některé verze tohoto textu mohou vzbuzovat dojem, jako kdyby Anna, Mariina matka, počala svou dceru bez přispění muže, neboť se tak mělo stát v době, kdy byl Joachim mimo svůj domov.[2] Uvedené mínění se také začalo šířit mezi věřícími, takže již Epifanius ze Salamíny (+ 315) proti tomuto učení vystupuje.[3] Skutečnost, že tento názor se vyskytoval ještě v osmém století, potvrzuje Ondřej Krétský, který se proti němu ohrazuje.[4] Dokonce ještě svatý Bernard z Clairvaux (+ 1153) se výslovně staví proti tomuto mínění, které tedy v západní církvi zřejmě mělo zastánce ještě ve dvanáctém století.[5]
Domnívám se, že by bylo příliš zjednodušené, kdybychom inklinaci k tomuto názoru považovali pouze za výraz určitého sklonu k dualismu a k upřílišňování významu panenství. Podle mého soudu za tímto zcela evidentně neudržitelným míněním stojí ještě něco jiného, co můžeme identifikovat jako základní kořen mariánské úcty Božího lidu, který si intuitivně uvědomoval a uvědomuje, že úcta k Ježíši Kristu nevyhnutelně potřebuje doplnění o úctu k Matce Páně. Uvážíme, že Boží obraz má ve stvoření dvě edice, tedy mužskou a ženskou. Slovo se stalo nejen člověkem, ale také skutečně mužem.[6] To by ale mohlo znamenat restrikci Božího obrazu v řádu milosti a spásy pouze na jeho mužskou podobu. Uvážíme-li dále, že to, co nebylo přijato Slovem, nemůže být spaseno, a Slovo nepřijalo ženství, pak z toho všeho vyplývá, že christologie nutně potřebuje mariologii jako určité doplnění. Řečeno mluvou církevních otců: vedle Nového Adama musí stát Nová Eva, „Žena“, jak o Marii hovoří kupříkladu již Janovo evangelium. Pokud by tomu tak nebylo, řád milosti a spásy by nebyl v souladu s řádem stvoření. Z uvedeného důvodu Boží lid stavěl Marii nejen pod Krista, ale v jistém slova smyslu také vedle Krista, což se projevovalo také ne zcela správně například v tom, že vedle Kristova panenského početí někteří kladli také Mariino panenské početí.[7]
Jistě i pod vlivem zmíněného apokryfního spisu se tedy na počátku osmého století nejprve v Palestině a posléze v dalších východních církvích začal slavit svátek: Početí svaté Anny, matky Bohorodičky, který spadal na den 9. prosince. Ondřej Krétský vymezuje předmět svátku následovně:
„Slavíme dnes tvé početí, zbožná Anno, protože jsi byla osvobozena z pout neplodnosti a počala jsi tu, která v sobě nesla Toho, jehož nemůže nic obsáhnout.“[8]
Víme také, že tento svátek neslavili všichni a že v roce 883 konstantinopolský patriarcha Fotios začlenil titul a datum svátku do svého Nomocanonu. Pod vlivem konstantinopolského patriarchy se svátek začal slavit také v Neapoli. Zanedlouho potom byzantský císař Lev IV. Filosof (896 – 903) nařídil slavení tohoto svátku v celé své říši. V roce 1166 došlo k tomu, že byzantský císař Emanuel Comnenos prohlásil tento svátek za závazný.[9] Na tomto místě je třeba důrazně podtrhnout, že právě tento svátek, který se zrodil jednoznačně ve východní církvi, se poté, co ho převzaly také některé západní církve, stal hlavní pohnutkou sporů mezi západními teology o předmět svátku, což posléze vedlo k vykrystalizování nauky o neposkvrněném početí Matky Páně a konečně k dogmatické definici z roku 1854.
Jak se tedy zmíněný svátek šířil na Západě?[10] Již jsme zmínili, že svátek se slavil v devátém století v Neapoli; není však vyloučeno, že jeho slavení se odehrávalo pouze mezi křesťany východního obřadu, kteří sídlili v Neapoli. Zdá se být velmi pravděpodobné, že již v 8. století se tento svátek objevil v Irsku. Víme bezpečně, že v 11. století se setkáváme s tímto svátkem ve třech místních liturgických kalendářích v Anglii. Historici se domnívají, že svátek se v Anglii fakticky slavil od roku 1060. Pro další vývoj liturgického slavení je důležité, že ve všech těchto třech kalendářích svátek spadal na den 8. prosince a o tomto datu je na Západě slavnost Neposkvrněného početí Matky Páně slavena dodnes. Důvod přesunutí z 9. na 8. prosince bohužel s jistotou neznáme. Po vpádu Normanů do Anglie však svátek na několik desetiletí ze scény vymizel, přesně až do roku 1120, kdy ho obnovil londýnský biskup Anselm přezdívaný Mladý (+ 1137), jehož žákem byl také benediktin Eadmer, o němž budeme podrobněji hovořit později. Z Anglie se tento svátek prostřednictvím Normanů dostal do severní Francie a v polovině dvanáctého století také do Lyonu. Zbytek západní a střední Evropy přijímal tento svátek poznenáhlu a se zřetelnou nejistotou ohledně vlastního předmětu slavení, což vyvolávalo teologické diskuse, které zavdaly podnět k hlubší teologické reflexi týkající se tajemství Mariina neposkvrněného početí.
Výše jsme konstatovali, že formulace umožňující hlubší uchopení tajemství neposkvrněného početí Matky Páně závisí kromě jiného na pojetí dědičné viny, což je opět pravda vyvozená ze základní pravdy víry ohledně univerzálního rozsahu Kristova vykupitelského významu. Jestliže člověk přichází na svět postižen dědičnou vinou, pak i člověk, který doposud osobně nezhřešil, nutně potřebuje vykoupení a Vykupitele.
Podle Augustina je lidská přirozenost postižena vinou a určitými následky Adamova provinění, tato dědičná vina ale není hříchem v pravém slova smyslu, protože do této situace člověk upadá bez svého osobního rozhodnutí.[11] Anselm z Canterbury (+ 1109) identifikuje dědičnou vinu s tím, že člověk se rodí bez milosti posvěcující, kterou pro celý lidský rod obdržel a následně ztratil zhřešivší Adam.[12] Tento hřích se předává přirozeným plozením, a proto Maria, když byla počata přirozeným způsobem, byla podle mínění prvních scholastiků také počata v dědičné vině, z níž pak jakožto budoucí Matka Vykupitele byla očištěna.[13] V tomto smyslu se vyjadřuje kupříkladu Mistr Sentencí, Petr Lombardský (+ 1160).
„Lze říci, ba je nutno věřit, že na základě tvrzení otců, že … Mariino tělo bylo před vtělením Slova pod zákonem hříchu, nicméně díky působení Ducha svatého byla naprosto očištěna, takže v okamžiku vtělení byla prosta jakékoli infekce hříchu.“[14]
Z řečeného však jasně vyplývá jedna věc: Ačkoli někteří tvrdili, že Maria byla pod zákonem dědičné viny, pak zároveň všichni křesťanští teologové Východu i Západu zastávali mínění, že Maria se nemohla stát Matkou Páně a být zároveň v hříchu, pročež všichni hovořili o jejím očištění a posvěcení, k němuž muselo dojít před vlastním úkonem vtělení. Odlišnosti v míněních se tedy netýkaly osvobození Marie zpod jařma dědičné viny, nýbrž doby, kdy k tomuto osvobození došlo, což se projevovalo – jak jsme měli možnost vidět – již v době církevních otců. Někteří západní teologové tedy tvrdili, že Maria byla očištěna v okamžiku zvěstování, jako již zmíněný Petr Lombardský, Rupert z Deutzu (+ 1135)[15]. Do této skupiny autorů patří také Bernard z Clairvaux (+ 1155). Když se tento církevní učitel dozvěděl, že kanovníci v Lyonu začali slavit svátek Mariina narození, zaslal jim list, v němž je od toho odrazoval, protože podle něj není správné slavit svátek narození člověka, který ještě nebyl očištěn od dědičné viny a posvěcen.[16] I on byl názoru, že Maria byla očištěna a posvěcena v okamžiku zvěstování. Zastánci tohoto mínění se tedy nevyhnutelně museli stavět proti slavení svátku Mariina narození nebo dokonce početí.
Jiní kladli toto očištění ještě před Mariino narození, což zároveň znamenalo ospravedlnění svátku, jehož předmětem by bylo Mariino narození, jak zcela jasně dokládá následující text:
„Žádné narození se v tomto světě neslaví kromě narození Krista, Panny Marie a svatého Jana Křtitele. Pokud by blahoslavená Panna nebyla posvěcena již v mateřském lůně, pak by se rozhodně nemohlo slavit její narození, protože církev slaví nějaké narození jedině tehdy, je-li narozený prost dědičné viny…“[17]
Podobné mínění zastával další velký představitel monastické teologie, Richard od Svatého Viktora (+ 1179): „Blažená Panna Maria byla celá krásná, protože došla posvěcení již v mateřském lůně.“[18] I tento autor tedy obhajoval svátek Mariina narození.
Třetí skupina autorů kladla Mariino očištění od poskvrny dědičné viny, přesněji řečeno očištění počatého těla, ještě před okamžik vložení duše do těla.[19] Kupříkladu Osbertus de Clara (+ 1137) tvrdí:
„Blahoslavená Panna Maria byla vyňata z masy postižených Adamovou vinou a je bez nákazy hříchu, neboť byla posvěcena v okamžiku svého početí.“[20]
Konečně existovali autoři, kteří se domnívali, že Maria byla počata bez dědičné viny, což platí v první řadě o Eadmerovi z Canterbury (+ 1141), který v letech 1127 – 1128 sepsal pojednání Tractatus de Conceptione B. Mariae Virginis, a tak se stal vlastně prvním teologem neposkvrněného početí. Zmíněný autor v první řadě celý spor vnímal tak, že na jedné straně stojí chudí a prostí věřící, kteří chtějí slavit Marii jako svatou a neposkvrněnou, zatímco na druhé straně stojí mocní a učení, kteří se stavějí proti. Eadmerova snaha tedy nemá jen intelektuální a duchovní povahu, protože v pozadí stojí také jeho sociální cítění, jeho rozhodnutí pro chudé. Tento motiv bychom rozhodně neměli opomíjet. Jak Eadmer postupoval? V první řadě rozlišil aktivní a pasivní početí. První se týká rodičů, zatímco druhé počatého člověka. Joachim a Anna rozhodně nebyli prosti dědičné viny, a proto aktivní početí Marie z Nazareta nebylo prosto dědičné viny. Maria sama však z hlediska pasivního početí (ona byla počata) na sobě od prvopočátku své existence žádnou poskvrnu dědičné viny nenesla.[21] Tento autor také používá argumentace typu: Kristus to „mohl, chtěl, a proto to vykonal.“[22]
Podobně argumentoval další anglický benediktin Nicola ze S. Albano (+ 1162), který ve svém spisu: Liber Magistri Nicolai de celeranda conceptione Beatae Mariae contra beatum Bernardum,[23] obhajoval legitimitu slavení svátku Mariina početí.
Ctirad Václav Pospíšil OFM
Bude-li místo, text pod obr.: Andrea di Giusto: Immacolata, detail
[1] Srov. Protoevangelium Jakobovo, in J. A. Dus – P. Pokorný (ed.), Neznámá evangelia. Novozákonnní apokryfy I, Praha 2001, s. 257 – 269, zde s. 257 – 260.
[2] Srov. L. Peretto, „La Vergine Maria nel pensiero di ono scrittore del secondo secolo,“ Marianum 16, 1954, s. 228 – 265; L. Peretto, „Recenti ricerche sul Protovangelo di Giacomo,“ Marianum 24, 129 – 157; L. Peretto, Percorsi mariologici nell´antica letteratura cristiana, Citta del Vaticano 2001, s. 198 – 213.
[4] „Maria byla počata a narodila se ne, jak se někteří domnívají, v sedmém měsíci a bez přispění muže, nýbrž v devátém měsíci na základě příslibu a ze spojení ženy a muže.“ Ondřej Krétský, Canon in B. Annae Conceptionem, PG 97, s. 1313.
[6] Srov. Mezinárodní teologická komise, Společenství a služba, dokument ze dne 23. 7. 2004, čl. 34 – 35; český překlad – Kostelní Vydří 2005, s. 27 – 28.
[7] Zájemce o podrobnější informace odkazuji na: C. V. Pospíšil, Maria – mateřská tvář Boha, Kostelní Vydří 2004, s. 57 – 59, 62 – 63.
[10] Následující údaje těžím ze studie: A. M. Cecchin, „La Concezione della Vergine nella liturgia della Chiesa occidentale anteriore al secolo XIII,“ Marianum 5, 1943, s. 62 – 85.
[13] „Bylo svrchovaně vhodné, aby početí onoho člověka [Krista] nastalo v přečisté Matce. Opravdu bylo svrchovaně vhodné, aby ona Panna, jíž Bůh hodlal darovat svého Syna takovým způsobem, aby tentýž Syn byl Synem Božím i Synem oné Panny, zářila takovou čistotou, že si nedovedeme představit jinou větší čistotu nežli tu, jakou se vyznačuje sám Bůh.“ Anselm z C., De conceptu virginali, PL 158, 451.
[14] Petr Lombardský, Sententiae in IV Libris Distinctae vol. II, lib. III, dist. III, cap.1 (7), ad. 1; Grottaferrata – Roma 1981, s. 31 – 32.
[19] Nezapomínejme, že středověcí myslitelé podle dávného přesvědčení rozlišovali okamžik početí lidského těla od okamžiku jeho vybavení duší, k němuž docházelo několik týdnů po početí. Toto mínění dnes křesťanská antropologie rozhodně odmítá především kvůli implicitnímu dualismu a také kvůli možným závažným mravním implikacím, protože pak by bylo možno určitým způsobem ospravedlňovat vyhnání plodu před jeho vybavením lidskou duší.
[21] „Pokud při početí Matky Boží, Matky mého Pána, bylo přítomno něco z dědičné viny, pak to platilo o rodičích, a nikoli o té, která byla počata.“ Eadmer z Canterbury, Tractatus de conceptione B. Mariae Virginis, PL 159, s. 305.
[23] Srov. J. Bale, Scriptorum illustrium maioris Britannicae, Basilea 1657; F. M. Mildner, „The Immaculate Coception on the Writings of Nicolas of St. Albans.“ Marianum 2, 1940, s. 173 – 193.