Jan Ev. Urban vzpomíná na Fr. Noska
Urban, Jan Ev. OFM
(úvodní stať ze sborníku „Dr. Nosek mladým“, který uspořádal Jan Janoušek st.; vydáno r.1939; redakčně upraveno)K této knížce musí a může být jen jeden úvod: pohled do křesťanské duše Františka Noska! Musí být, protože jedině tento pohled teprve vysvětlí a dá jednotu této mozaice... U člověka čisté duše je vnější jednání průhledem dovnitř, ale u Františka Noska, co nejdůrazněji upozorňuji, je nutno se dívat hodně hluboko. Jeho život má vlastnost některých křesťanů, jejichž velikost se uvidí až na věčnosti: nepochopitelnost a nepochopenost. Těmito slovy bych mohl odstranit stín, který leží mezi některými současníky a jeho osobou. Neboť řeknu-li, že byl nepochopitelný, vyslovuji tím, že nebyla vina na těch, kteří ho nepochopili, a tedy nelze jim to mít vcelku za zlé. A že byl nepochopen je opět v jeho prospěch, neboť i při nepříznivém pohledu na něho přece mohl být nejen dobrým, nýbrž výborným. Sloučení těchto vlastností se jeví dodnes. Co je na katolické mládeži podstatné, bytostní, a co ji tedy dělá katolickou se vším, co k tomu náleží po vnitřní stránce, vložil do ní dr. Nosek. Pravím, „po vnitřní stránce“. Chci tím spíše říci, že ji učinil tím, čím je, a ne, jak je činná. Neboť víme, že na jejím rozvoji i na dalším prohlubování pracovala a pracuje řada výborných kněží i laiků. A ačkoliv dodnes je plná jeho duchovnosti, přece se již o něm skoro nemluví. Ani k vydání životopisu, který by byl přímo zjevením, nedošlo. Snad se s tím musíme smířit, neboť je to asi jeho vrozeným údělem. (Životopisná brožura J. Janouška ml. „Služebník Boží dr.
Chci-li se hlouběji podívat do zdrojů jeho jednání, pak nesmím vidět jeho činnost jako plod vnějších stupňů duševního a mravního života - slušnosti, inteligence, sebekázně - ale musím sestoupit až k motivům, o jakých mluvíme už jen v životě služebníků Božích. Tedy jeho ochota ke službě každé věci není jen přátelství ani jen povinnost ani snaha po oblibě ani snaha po dobrém příkladu ani jen běžná křesťanská láska, ale vyrůstá jako z nejhlubšího kořene úplného dání se Bohu. Být dán Bohu znamená nebýt svým. Pak to však znamená dát se všemu, co poznám jako Boží přání. To může dopadnout tak, že jednou ochotně a důkladně sloužím zdánlivé maličkosti, ano i zbytečnosti, a že jednou odmítnu i velikou službu. Proč? Protože se nedívám na její velikost, slávu, na to, kolik si získám váhy a kolika se vyhnu odsouzením, ale proto, že nejsem svůj a jsem dán Bohu, tedy se dívám na důvody jen ve světle Božím. Teprve takto trochu pochopíme, proč dr. Nosek považoval za účelnější a nutnější mluvit nábožensky než národohospodářsky, výchovně než agitačně, o svatých než o programech.
Takových rysů, jakými se vyznačují jen hluboce omilostněné osobnosti a o nichž dr. Nosek nevěděl, že je má, a proto nepochopil toho, kdo je nemá, byla celá řada. Otvíral-li jako ministr dveře zřízencům nesoucím náruč spisů, dával-li přednost neznámým chudě oblečeným lidem při vstupu do místnosti, ukazoval, aniž by to věděl, svůj hluboký cit pro pokoru, která není nic jiného než samozřejmé poznání pravdy, že před Bohem jsme stejní po vnější stránce a že tedy viditelné rozdíly nestojí za ohled.
Málokdo si všiml, s výjimkou řeholníků, kolik sebezáporu vědomě vkládal dr. Nosek do svého denního života. Jeli jsme třeba tři čtyři hodiny vlakem a dr. Nosek všechny usadil a zůstal se zbývajícími stát v chodbě vozu třetí třídy, i když průvodčí nutil ministra, aby zašel do prázdného oddělení první třídy. Jak často po dlouhých přednáškách dlouho nepil, jak často odjížděl z Prahy na schůze, kde teprve pozdě odpoledne šel ke sv. přijímání (tehdy byl zachováván půst před sv. přijímáním od půlnoci - pozn. M .M.). Snad největším sebezáporem a obětí byla jeho stálá a nekonečná práce. Ani nelze pochopit, jak mohl mít živý zájem o tolik pracovních úseků. A přitom nikdo nevěděl, že za veškerou pohyblivostí, za všemi konferencemi v bankách, v družstvech, ve věcech stavby kostelů, byly stálé návraty ke spojení s přítomností Boží, jak se na duchu sbíral a modlil, když byl sám na chodbě, než vstoupil do místnosti, kde měla začít schůze. Jen kdo ví, že pohled na Boha dává také svobodný a nezaujatý pohled na věci, které je nutno podle jejich vnitřní povahy, bez ohledu na názor přítomných odmítnout, ten pochopí z této duchovnosti odpověď na otázku, jak mohl být někdy i velmi příkrý.
Ještě celá řada příkladů jeho duchovního nazírání na všecko by se dala vypočíst a doložit: pohrdání světem a jeho marnostmi - v šatech, v bytě, v lidské chvále - poslušnost ke kněžím, mravní čistota smyslů od zraku až po chuť.
Nejhlubší zdroje jeho činnosti jsou velmi podobné zdrojům, jaké nalézáme v životech svatých. Tím nijak nepřeháníme, ale jenom věcně se díváme na skutečnosti, které mezi námi byly. A díváme se na ně proto, aby nám vzpomínky byly bližší a abychom v nich více nalezli a hlavně: abychom roznítili odvahu v srdcích naší mládeže ke dvěma věcem: k té, kterou vyslovil Sv. otec Pius XI.: Všichni jsou povoláni ke svatosti. Svatost není privilegium jen některých lidí. A odvahu ke druhému hrdinství, být věrný, a přece neznámý a skrytý i po smrti, neboť „člověk vidí tvář, Bůh však srdce“.
-------------------------------------------------
1.Foto: Název souboru: Foto 2368 (2)
Text k obrázku:
Ministr dr. Nosek naslouchá rozhlasovému vysílání na balkoně své pracovny v budově Ministerstva pošt a telegrafů v Praze-Smíchově, Holečkově ulici. Snímek z r. 1927.
Převzato ze sbírek České pošty s.p., Poštovního muzea v Praze.
2. Název souboru: Pohlednice – Velehrad 2
Text k obrázku:
Pozdrav, který zaslal Nosek z exercicií na Velehradě