Mlčoch, Lubomír OFS

Zima začala hned po Božím hodu vánočním a trvá – i po Hromnicích. Je „o hodinu více“ a píšu příspěvek na duben: to už bude jaro v rozpuku. Jistota, s jakou to mohu napsat, spočívá v Božím řádu stvoření: sestra matka země, která nás odnepaměti živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu, dostala do vínku ono krásné střídání ročních dob - alespoň v našich zeměpisných šířkách. A nám lidem je to vše nejen dáno „ke službě a obživě“, ale i k radosti. Kolikrát už nám bylo dopřáno těšit se z přicházejícího jara, a kolikrát nám to Bůh ve své dobrotě ještě dopřeje? To nevíme, ale přesto je naše srdce plné vděčnosti.

   V poslední době média rozvířila spory kolem evolucionismu, Darwinismu, kreacionismu a „inteligentního plánu“. Nejsem odborníkem a spory mne nechávají klidným. V daru víry a milosti spirituality Františkovy zůstávám úplně „mimo“ těchto sporů. Pamatuji, jak mne kdysi vysokoškoláci v Brně pozvali k přednášce, a přespal jsem jednu noc u bratrů jezuitů. Postel patřila vzdělanému zájemci o biologii, a tak na nočním stolku ležela knížka věhlasného biologa, nositele Nobelovy ceny a přesvědčeného ateisty. Chvíli před spaním jsem se začetl do knížky. Jméno slavného muže jsem zapomenul, ale jedna episoda z knížky mi v paměti zůstala. Autor totiž sám na chvíli zakolísal ve svých teoriích a ve své víře-nevíře. Psal doma – v USA - svou vysokou vědu, a na jeho okno přiletěl krásně zbarvený pták, jací žijí spíše na jih od nás (ačkoliv náš datel či straka si také v barevnosti nezadají). Vědec se na chvíli zamyslel nad tím, proč je mu dáno vidět a těšit se z krásy toho ptáka, aniž by to „potřeboval“ z hlediska biologického přežití – kvůli „potravě“ a „obživě“ to není! Po chvilce ptáka něco zaplašilo, a vědec zase zaplašil tu myšlenku: vždyť by mu ještě mohla „nabourat“ jeho teorie, a „nedej Přírodo“ možná i jeho „nevíru v Boha“.

 

 

 

 

   O mnoha vědcích by se dalo použít obdivné úsloví „to je kos!“ Naši vnoučci už dovedou doplnit říkadlo k Ladovu obrázku: Ten náš Pavel, to je kos, ztratil boty, chodí bos! Vědci u nás ani ve světě boty neztrácejí a většinou nechodí bosi, ale nos často nosí hrdě vzhůru jako ten kluk z říkadel. Přesto neumějí odpovědět na otázku: proč je nám dáno slyšet a vnímat krásu „kosákova“ zpěvu „když nás to neživí“!? Víra a Zjevená pravda přivedly věřícího člověku k názoru, že tím zpěvem ptáčci oslavují Boha – což nemusí být v žádném rozporu s vědeckým názorem, že samečci vyznávají samičkám lásku a vábí je k milování. A nám lidem – jak věříme - toto vše Bůh položil k nohám - včetně zpěvů ptáků, vůně květin, omaku hladkého kamene či drsné kůry stromu. Na nedávné komisi pro udělování stipendií do Francie se nám svěřil čerstvě přicestovavší pracovník kulturního oddělení ambasády s obdivem, kolik u nás v Čechách máme ještě ptáků! Ve Francii už prý skoro vymizeli. Člověk chemicky zničil hmyz ohrožující zemědělské plodiny a s ním i přirozenou potravu ptáků – pokud je neotrávil pesticidy přímo. Tím se podařilo dosáhnout nevídané výnosnosti zemědělských plodin: až nevíme, co s nimi. Francie a celá Evropa trpí nadprodukcí – obilí, cukru, vína… Jako „vedlejší nezamýšlený produkt“ či „negativní externalita“ našeho „vědeckého přístupu ke světu“ vymizely z obilí chrpy - co s nimi - když „nic nenesou“, koroptvičky, bažanti a zajíci jsou na vyhynutí – zatlačila je kuřata z masových koncentráků... „Ptačí chřipka“ teď hrozí i jim - i nám.

 

 

 

 

    Věda se dnes mnohdy pokouší řešit problémy, které by bez jejího přičinění vůbec nevznikly, a člověk, který měl „pořád málo“, najednou zjišťuje, že mu na tom Božím světě něco schází - i když ho to „neživí“. To „něco“ je radost z krásy Stvoření - i tu nám Pán vložil do našich srdcí. Každé malé dítě, jen co začne brát rozum a objevovat svět, dává spontánně tu radost najevo, a - jako Adam kdysi -  se učí pojmenovávat Boží tvory a stvoření...

 

 

 

 

   Nuže, loňského jara vypadl z hnízda na naší hrušce mladý kos. „Dostal jsem za úkol“ vrátit ho do hnízda. Nebyl problém ho chytit – šlo jen o překonání mého „ostychu“ a jeho „strachu“. Ze  štaflí jsem dával „dorostence“ do hnízda. (Mimoděk se mi vybavuje název druhé nejznámější knížky Zdeňka Jirotky – po Saturninovi - totiž „Profesor biologie na žebříku“.) Profesor ekonomie na žebříku a kosí rodiče  létající nad mou hlavou: tentokrát zpěvem nechválili Boha, ale dávali najevo strach o své mládě, a snad se mne snažili i zastrašit. Když vypadl kosák z hnízda potřetí, odepřel jsem poslušnost (mea culpa!), a kosák zůstal v jahodách na zemi. A tu – jako na zavolanou - k nám od sousedů přes plot lezl bratr kocour a jeho úmysly nevěstily nic dobrého.

 

 

 

 

     Láska je vynalézavá, a tak jsme dali nad kosího nezvedence  „stříšku“ z drátu a pletiva připravenou jako ochranu pro králíčka naší vnučky Barborky. Kos byl vevnitř, kocour venku, a přes pletivo nemohl. Ráno jsem sotva vyloupnul oči, hned jsem se zajímal, jak to dopadlo. Bratr kocour „to vzdal“, ale nevzdali to rodiče kosího dorostence: přes oka pletiva mládě krmili. A když vyšel bratr slunce a zářil dostatečně velkým leskem, stříšku jsme dali pryč a kosáka vypustili na svobodu. Pokoušel se létat a i s rodiči nám zmizel u sousedů.  

    V létě nám kosi zpívali jako obvykle a namlouvali jsme si, že možná i o trochu víc. Přítel Byron z Walesu a jeho sestra manželka Iona obdivovali u nás na lavičce krásu toho zpěvu, a vypadalo to tak, že rozumí i bez překládání. Navíc jsem se poučil, jak se řekne kos anglicky, a je to poměrně snadno zapamatovatelné: „black bird“- tedy černý pták. (Netuším, jak by se do angličtiny překládala naše písnička „kose, kose, černý ptáčku…“) Pak přišlo „babí léto“ a hrušky sládly. Poučeni už z předchozích let jsme hrušky „nepodtrhli“ na svatého Václava, ale moudře vyčkali až na svatého Františka. Ty na nejvyšších větvích se ukázaly těžko dostupné pro „přes-/do/-centa“ ekonomie, ale naopak lákavě vzrušující pro naši vnučku Lucinku. Hrušky jsme dílem rozdali - protože Boží štědrost byla jako léta předchozí nezměrná - dílem uskladnili ve sklepě u vědomí, že „naše“ hrušky vydrží bez problému i přes Silvestra.

     A skutečně, i v lednových mrazech jsme měli hrušek hojnost. Jednoho zvlášť mrazivého rána se mi pod nohy připletl kos tak, že jsem ho málem zašlápl. Jeho krotkost byla však jen zčásti dána naší starou známostí (o níž jsem vůbec nezapochyboval!): byl chudák zkřehlý zimou a hladem. Ukázalo se, že hrušky mu jdou k duhu - taky proč ne, vždyť na hrušce se narodil a prožil tam nejkrásnější dětství, kdy mu rodiče nosili všechno až „pod nos“ (tedy do zobáku). Láska vynalézavá vedla ještě k rozšíření jídelníčku: z rozmražených višní  já dostal koláč, a na bratra kosa pár višní taky zbylo. Nevím, kdo z nás dvou víc chválil Boha a lásku vynalézavou; jisté je to, že příští den za kuropění jsem i přes zamrzlé okno slyšel kosí zpěv. Zastyděl jsem se a otevřel breviář s první modlitbou dne...

    Teď už třetí týden se nemohu dostat na chalupu a mrazy trvají. Vzpomínám na bratra kosa a „držím mu palce“. Píšu jako ekonom o krizi rodiny, uvažuji o krizi rodiny františkánské, a nad oběma rodinkami leží tíže krize rodiny „celospolečnské“, ba všelidské. Ekonomie jako věda (a věda vůbec) je za mnohé odpovědna, chudičký bratr František má v ruce klíč k rozluštění příčin našich krizí i bratrskou radu – v lásce, která je vynalézavá - „jak z toho“. František poukazuje ke Kristu a ke chvále Stvoření.  

    Až k vám na začátku měsíce dubna doputuje - dá-li Pán - jarní číslo „Poutníka“, bude už mít Boží příroda zimní zkoušku za sebou - a já doufám, že náš „černý ptáček“ také. Pokud jde o chalupu, „ještě tam budem“ (vlezlí za kamny), ale na zahrádce už budou pestré květy. Také naše hruška bude znovu v květu oslavovat nejen „inteligentní plán“, ale i Boží záměr s člověkem. A ten se netýká jen „rozumu“, ale hlavně srdce člověka. Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu, a tedy k Lásce. Jen tak dojdeme k pravé radosti a k pravému štěstí. Vůně dubnových květů je jen jemná, nesmělá, mírně nahořklá – včetně květu hrušky. Můžeme se těšit na květy a vůně, které teprve přijdou, až Boží řád přivede na světlo Boží květy růží, akátů a mnoha jiných, včetně těch, které jiným možná „nevoní“- jako „sluníčka“ či afrikány. Mně voní všechny, a uvědomuji si s vděčností, že je potřebuji. Ne k biologickému přežití, ale pro radost duše. Chvála Kristu, a jeho věrnému služebníku bratru Františkovi.

(P.S. Pro vnučku Terezku (a pro čtenáře) ještě zkušební otázka: kdo je v článku skryt za „láskou vynalézavou“?)

Lubomír Mlčoch OFS