Schneider, Johannes OFM

5. Klára a slovo kázání: jádro ve skořápce

 

 

 

 

 Vrhneme-li i jen zběžný pohled do spisů sv. Kláry, mezi nimi zvláště do čtyř listů Anežce Pražské, potom jsme především udiveni elegantní, ne vždy snadno přeložitelnou latinou, která stojí v nesourozeneckém protikladu k latině jejího velkého bratra, anebo jak jej sama raději nazývá, jejího svatého otce Františka, jenž naopak psal listy, v nichž byla nejen prostá, ale občas i „špatná latina“ (list do Bologne: Kronika Jordána z Giano 39). Jako dcera bohatých a urozených rodičů měla lepší možnosti dobrého vzdělání a byla patrně i ve svém mládí lépe motivována k učení než rozpustilý Giovanni-Francesco Bernardone, kterého zpěv a hry, jízda na koni a meč přitahovaly víc než studium a modlitba. Klářin životopisec, jenž také sepsal prvé dva Františkovy životopisy, vyzdvihuje, že Klára - podobně jako František - nebyla literárně vzdělaná, měla však zvláštní lásku a nadání k pochopení duchovních obsahů:

 „I když Klára neměla literární vzdělání, přece měla radost, když mohla slyšet učené kázání. Měla za to, že ve skořápce slov je skryto cenné jádro a naučila se proniknout k jeho přesnějšímu pochopení a lahodnějšímu vychutnávání“ (Život Kláry 37).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Co je to za moudrost?

 „I když Klára neměla literární vzdělání (literata)“, jak poznamenává životopisec, přece vysvítá z jejích uvedených jazykově krásných spisů tak hluboká znalost Božího slova a Boží podstaty, že bez dalšího můžeme souhlasit se svědectvím sestry Filipy, podle něhož Klára při svém umírání „mluvila o Trojici s takovou hloubkou, že ji sestry nemohly už dobře sledovat“ (Proces 3,20). Začínáme si stejně udiveně, přece však s přívětivějším smýšlením, klást otázku, kterou si kladli v Nazaretě o Ježíšovi: Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! (Mt 6,2). Avšak i v případě Ježíšově bylo by poukázání jedině na božského učitele, Ducha Svatého, sice pravdivé, ne ale úplné, když nám evangelista po naplnění moudrostí od Boha (srov. Lk 2,40) poukazuje i na přirozený růst a nabývání moudrosti (Lk 2,52), a tím na její lidské a výchovné zprostředkování. Tak také nestačí připomenout onu zář ohnivé barvy sršící jiskry, kterou viděla sestra Anežka nad hlavou Kláry, a přitom slyšela hlas: „Duch Svatý na tebe sestoupí“ (Proces 10,8; srov. Lk 1,35). Autor jejího životopisu se buď jak buď snaží zmínit se i o přirozených prostředcích jejího duchovního vzdělání, které pochopitelně jsou zároveň i nástroji téhož Ducha pravdy.

 

 

 

 

 

Umění naslouchat

 

 

 

 

 „Měla radost, když mohla slyšet učené kázání (kázání učených, sermo litteratorum)“, se udává jako důležitý pramen jejího teoretického vzdělání. Příznačná je radost z hlásaného slova, což z její strany předpokládá radost ze slyšení slova. Vždyť Klára nebyla odkázána na slyšení Božího slova tímto způsobem, jako kdyby si je nemohla přečíst sama; nejvýš jisté učené knihy jí chyběly. O to však nejde v jejím pojetí slova. Na ni a její sestry zaměřil František onu píseň útěchy a napomenutí, která začíná příznačným zvoláním: „Audite poverelle - Slyšte, chudičké!“ Toto naslouchání je částí povolání Kláry, která své duchovní přítelkyni Anežce připomíná, že „jen jedno je třeba“ (2. list; Lk 10,42) a tím „nejlepší úděl Marie“, která si vybrala posadit se Pánu k nohám a naslouchat jeho slovu (Lk 10,39). Přichází-li víra ze slyšení, pak musí být slovo také hlásáno, aby mohlo být slyšeno (srov. Řím 10,17).

 

 

 

 

 Patrně právě proto připisuje Klára tak vysokou hodnotu pečlivému a učenému hlásání slova, že její víra silně žije z jeho naslouchání. Tím se plně zařazuje do školy prostého Františka, jenž sám sebe označuje za nevzdělaného, chce však, abychom „si vážili a prokazovali čest teologům a těm, kdo nám slouží nejsvětějšími slovy Božími, protože nám dávají ducha a život“ (Odkaz 3). Je-li však hlásání slova tak vysokým a obtížným uměním, potom naslouchání slovu není pouze pasivním seděním u Ježíšových nohou, aby se nechala pohodlně a bez námahy zavlažovat jeho sladkými slovy, ale klade přinejmenším stejně vysoké nároky na naslouchání, jako mluvení na hlasatele. Pro Martu  může být docela méně namáhavé čile a starostlivě obsluhovat Ježíše, než si sama tak jako její sestra vyhradit „celé ucho“ pro slovo Pána.

 „Měla za to, že ve skořápce slov je skryto cenné jádro a naučila se proniknout k jeho přesnějšímu pochopení a lahodnějšímu vychutnávání.“ Zdá se, že to je úloha kazatele, louskat tvrdé ořechy Božího slova, aby dal věřícím posluchačům sníst měkké jádro. Tady však je to posluchačka slova, která dokáže rozlišit skořápku a jádro hlásaného slova, nevisí tedy blouznivě na slovním znění a na rtech hlasatele, ale dává si námahu proniknout k přesnějšímu pochopení a moudřejšímu vychutnání skrytého jádra ve slupce slov kázání. Toto úsilí o pochopení a vychutnání skrytého jádra v hlásaném Božím slovu nemůže být nahrazeno žádným sebevíce učeným či uchvacujícím kázáním. Dávejte tedy pozor, ať dobře posloucháte! napomíná Ježíš (Lk 8,18), jenž jistě hlásá správně a pouhou pravdu. Avšak bez rozhodnutí pro správné naslouchání a bez jeho umění může i sebelépe vržené semeno slova padnout na cestu, mezi kamení či do trní.

 

 

 

 

 Z trnitého křoví trhat květy

 

 

 

 

 Pro hledání a vychutnávání skrytého jádra ve slupce slov je třeba tím jemnější (subtilius) a moudřejší (sapidius) schopnosti chápání, čím méně ji dokáže vykázat hlasatel. „Z kázání kteréhokoli kazatele si dovedla vybrat to, co posloužilo duši. Věděla totiž, že utrhnout občas květ z trnitého křoví není menší známkou moudrosti, než pojídat plody z ušlechtilého stromu“ (Život Kláry 37). Není to tedy prostomyslnost nebo nedbalost, dokázat utrhnout krásné květy a jedlé plody z „trnitého křoví“, totiž od nevzdělaných kazatelů, ale chápavost a chytrost, jemnocit a moudrost, především ale radost a touha po jádru Božího slova, které se zásadně uložilo do hrubosti a nemotornosti lidské řeči a písma, ba do hliněné nádoby (2 Kor 4,7) hlasatele samého a v ní se skrylo. Či bychom snad v hrubých a mozolnatých rukou tesaře tak snadno tušili prst Boží (Lk 11,20) a spíše se udiveně netázali: Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána,... což to není ten tesař? (Mk 6,2.3).

 

 

 

 

 Avšak ani plod z „ušlechtilého stromu“ (ex arbore nobili) se nedá tak snadno poznat a utrhnout, tušíme-li, co se tímto stromem míní: „Kříži věrný, ze všech stromů vzácný strome jediný“, jak začíná církev zpívat v hodinkách na Květnou neděli. Na Květnou neděli 1212 začala Klářina cesta slovem o Kříži a pošetilém hlásání. Tak se i pro ni zvěstování Krista jako Ukřižovaného stalo Boží mocí a Boží moudrostí (srov. 1 Kor 1,18-24).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Učené kázání a pošetilé hlásání

 

 

 

 

 Jak pro Kláru učené kázání a pošetilé hlásání patří dohromady, osvětlíme nakonec příhodou ze „Života bratra Jiljího“:

 „Když jednou jistý bratr Anglikus, magistr posvátné teologie, kázal v klášteře sv. Damiána v přítomnosti svaté Kláry a bratra Jiljího, a jeho řeč se poněkud protáhla, řekl mu bratr Jiljí s plamennou horlivostí: »Zmlkni, magistře, umlkni, teď chci já kázat!« A onen hned zmlkl. A bratr Jiljí v žáru Ducha Božího vydal ze sebe slova plynoucí jako med. Po chvíli řekl bratr Jiljí onomu magistrovi: »Nyní zakonči, bratře, řeč, kterou jsi začal.« Onen magistr pokračoval ve svém kázání a dokončil je.

 Když to viděla svatá Klára, zaradovala se v Duchu a pravila: »Dnes se splnila touha mého otce Františka, jenž mi jednou řekl: »Velmi si přeji, aby moji bratři klerici dospěli k takové pokoře, že magistr teologie přeruší své kázání na výzvu laika.« Jářku, bratři - pravila svatá Klára - ten magistr mě více povznesl, než kdybych ho viděla, jak vzkřísil mrtvé.«“

 Johannes Schneider OFM

 

 

 

 

 Kirschen im Winter

 

 

 

 

 Aleph-Omega-Verlag Salzburg 2005

 

 

 

 

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM