Lobkowiczová, Beata G. AF

Hledím kol sebe kdys v podzimní večer

v cele, jež byla mi určena.

Šedivé stěny jen zírají na mne,

kolkolem teskno se rozlévá.

Zapadlé tváře a pobledlé líce

svědčí o bolestech nesmírných,

které ta mateřská srdce svírá,

toužících tolik po dětech svých.

Lesk jejich očí jak navždy by zhasl,

není v nich života, není v nich klid,

neb ony neznají tajemství vzácné,

že i v těch místech lze radostně žít.

Šero je v cele a hluboké temno

v duších jejich se prostírá…

Neznají Boha, neznají Lásku,

neznají smysl života.

Souží se, že jsou dnes oděny v hadrech,

špinavých často a nevzhledných.

Netuší však, jak nesmírně více

ohyzdí duši jim smrtelný hřích.

Nevěří vůbec, že duši též mají,

hledají v hmotě jen útěchu svou.

Dvojnásob trpí, neb hodnoty vyšší

jsou jim jen smyšlenkou, báchorkou!

 

 

 

Na hrudi jedné z těch bytostí nuzných

spočívá vesmíru Tvůrce a Pán.

Kudy ji vodí po vězení tomto,

prochází nepoznán Spasitel sám.

Prochází mlčky a miluje všechny,

i když ho neznají, on je přec zná,

tak jako kdysi na Kalvárské hoře

Otci se za ně i dnes v oběť dá.

Ví, že ho nejenom neznají mnozí,

ví, že i nenávist hruď jejich pne.

Přece je miluje, přec po nich touží,

do věčné radosti všechny je zve.

Uprostřed vás dnes stojí a čeká

Ten, jehož neznáte, nechcete znát,

s námi je uvězněn v cele tak bídné,

za chrám teď slouží mu ostnatý drát.

 

 

 

Pane, tak ráda bych řekla jim všechno,

učila bych je též Lásku tvou znát,

musím však mlčet, jen tajně se modlit,

nechci-li rouhání vyvolat.

Nauč mě, Pane můj, plodně zde žíti,

za ně svou ubohou oběť ti dát,

klanět se tobě a díky ti vzdáti,

za ně, za všechny tě milovat.

Beata G. Lobkowiczová AF

Báseň napsala sestra Apoštolátu sv. Františka

 

 

 

 

ve vězení v Českých Budějovicích

 

 

 

 

r. 1958 po návštěvě své švagrové,

 

 

 

 

která jí přinesla a tajně předala Eucharistii.