Hasil, Berard OFM

Od června r. 1943 jsem jezdíval do práce v továrně v Praze-Hloubětíně a protože pracovní doba byla od 6 hod., stavoval jsem se na mši sv. v 5 hod. ráno u Panny Marie Sněžné. Často tam sloužil u pravého postranního oltáře tichou mši sv. (tehdy ještě nebyly koncelebrace) kněz malé postavy a přísného vzhledu, kterého jsem vídával ve zpovědnici vpravo u vchodu do kostela. Někdy jsem mu  mohl i ministrovat, když bratr sakristán měl práci u hlavního oltáře. O prázdninách jsem po dalších sedm roků jezdíval na polní práce do Nespek u Pyšel ve statku Sester Apoštolátu, a tam také otec provinciál Jan Kapistrán, profesor Karlovy university, několik dnů v létě přebýval. 

V lednu 1949 mě k němu uvedl o. Bonaventura Bouše jako možného kandidáta. Pan profesor se na mne dost přísně podíval a řekl jen: „Co? V lednu chcete vstoupit do řádu? V září se začíná! Tady máte papír, vypište jej a pošlete sem.“ Nevyletěl jsem, jak se domníval podle pozdějšího sdělení o. Bonaventura!

Až 27. 8. – v den narozenin otce Kapistrána, a tehdy ve svátek Sedmi radostí Panny Marie – jsem dostal „svolávací lístek“: 1. 9. 1949 přijďte do pražského kláštera a pojedete do noviciátu v Kadani. Celých sedm měsíců jsem tam mohl být!

Pak přišel 13. duben 1950, kláštery byly obsazeny, řeholníci svezeni do soustřeďovacích klášterů – františkáni do Hejnic a ke konci dubna do Bohosudova. Ale představení byli odděleni do Želiva. O. Kapistrán tam zůstal až do podzimu r. 1955.

Po vojenské službě na Slovensku jsem již skoro rok pracoval v Chrámové službě Charity v Červeném Kostelci u Náchoda a měsíčně jsem navštěvoval rodiče v Praze. V té době jsem se tam setkal s bratrem Chrysostomem Slezákem, který mi radostně sděloval, že otec provinciál je v Praze a bydlí v soukromí u sl. Baudyšové v Barvířské ulici blízko právnické fakulty, která pečovala o o. Mariána Schalera nedávno před tím zemřelého, a že rád vidí mladé! V listopadu jsem ho navštívil: právě odpočíval na pohovce a když jsem vstoupil do místnosti, vyskočil jako mladík a s úsměvem mě vítal. Po běžných otázkách se zeptal, jak to mám se sliby. Když jsem řekl, že jsem jednoduché složil o 14 dní dříve ještě v Bohosudově 27. 8. (opět den jeho narozenin!) a po třech letech je obnovil ve sv. zpovědi před diecézním knězem na vojně na Slovensku, pozval mě: „Tak přijď a dáme to do pořádku!“

30. 12. 1955 jsem mohl u něho v bytě, u psacího stolu, složit slavné sliby. Pamatuji si, jak se mu krajka rochety při povstání zachytila o klíček zásuvky: skoro zavrčel, ale když jsem mu to uvolnil, již s úsměvem dvakrát opakoval: Děkuji vám! Tak mě pokorně v děkování předešel za mnohem více, co dal mně. Pak přišli na návštěvu dva františkáni, Metoděj a Filip, a stali se asi dodatečnými svědky. Já dostal od sl. Baudyšové ovocný pohár a odešel – byl jsem asi poslední, kdo u něho skládal sliby, neboť při další návštěvě Prahy 5.2.1956 jsem slyšel, že je v nemocnici Na Františku. Zašel jsem k němu. Byla tam sestra Karla z Apoštolátu a říkala: „Jen mluvte, dobře slyší, ale nemůže odpovědět.“ Co jsem mu říkal, nevím, ale snad ho to potěšilo. Koncem týdne jsem dostal od maminky zprávu, že ve čtvrtek 9.2. zemřel – a 14. 2. 1956 byl pohřben na Olšanech za 14 stupňového mrazu.

K letošnímu 50. výročí smrti – tedy narození pro věčnost, jsem sloužil mši svatou, a při 120. výročí narození pro svět budu ji také sloužit.

Berard Jaroslav Hasil OFM