Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 Ještě předtím, než se pokusím ospravedlnit pro někoho možná provokativní titul článku, rád bych čtenáře seznámil s tím, jak vzniká česká verze takového důležitého dokumentu.

 Když jsem se dozvěděl, že Svatý otec Benedikt XVI. vydává svou první encykliku, neváhal jsem se ihned nabídnout, že ji pro ČBK co nejrychleji přeložím do češtiny. Upřímně řečeno, některé překlady dřívějších encyklik ve mně vzbuzovaly ne právě pozitivní pocity, protože srozumitelnost českého znění a jeho výstižnost byly někdy více než diskutabilní. Text jsem dostal ve středu večer 25. ledna, tedy přesně měsíc poté, co pan papež encykliku schválil a podepsal. Svou práci jsem dokončil v pondělí 30. ledna kolem půlnoci. Když nám všem pan papež píše list, musíme se snažit o to, aby byl co nejdříve doručen. Pak následují četné korektury a nakonec se překlad posílá do Vatikánu, kde ho schválí, nebo neschválí. Nakonec se dokument odevzdává do tiskárny, která na svou práci potřebuje zhruba tři týdny. Nesmíme se proto divit, že české verze důležitých vatikánských dokumentů vycházejí o několik měsíců po zveřejnění originálního znění.

 

 

 

 

 Proč „serafická“ encyklika? V první řadě proto, že je o lásce a nese titul „Deus caritas est“ (Bůh je láska). Za druhé proto, že je relativně krátká, necelých padesát běžných stránek, což je polovina až třetina rozsahu encyklik, na které jsme byli v posledních letech zvyklí. Neříká snad František v Potvrzené řeholi, že bratři mají mluvit krátce, protože Pán na zemi mluvil krátce? Za třetí proto, že v článku č. 40 je ve výčtu světců svatý František uveden na prvním místě:

 

 

 

 

 „Postavy svatých jako František z Assissi, Ignác z Loyoly, Jan z Boha, Kamil de Lellis, Vincenzo de´ Paoli, Luisa de Marillac, Josef  B. Cottolengo, Jan Bosco, Luigi Orione, Tereza z Calcutty – abychom připomněli alespoň některá jména – zůstávají pro všechny lidi dobré vůle význačnými vzory sociální lásky (caritas).“

 

 

 

 

 Za čtvrté proto, že v celé encyklice je znát duch svatého Bonaventury, jehož dílem se mladý Josef Ratzinger před více než půl stoletím zabýval ve své habilitační práci. Vůbec přitom nevadí, že pan papež Bonaventuru necituje ani jednou. Serafický doktor totiž proslul nebývalou harmoničností osobnosti a také tím, že dokázal skvěle oslovovat nejen intelekt, ale také citovou stránku těch, kdo čtou jeho díla. Za páté proto, že celou první část věnovanou problematice poměru mezi „amor“ a „caritas“ můžeme vnímat jako rozvedení toho, co zpíváme ve starém hymnu, jedná se o slova: „Ubi caritas et amor, ibi Deus est.“ Právě františkánská spiritualita se vyznačuje velkým důrazem na emotivní stránku lidské bytosti a na harmonické propojování amor a caritas, tedy emotivní lásky a lásky velkodušné, nezištné, dobropřejné. Za šesté proto, že druhá část encykliky výtečně rozebírá problematiku charitativního díla církve, která od dob Františkovy služby malomocným patří k zásadním prvkům života příslušníků františkánské rodiny.

 

 

 

 

 Nyní k první části dokumentu. Papež se nebojí připomenout starou námitku, že křesťanství dalo erótu, tělesné lásce, vypít jed a degradovalo jej na pouhou neřest (čl. 3). Na tomto místě pochopitelně nemůžeme předkládat celou argumentaci a musíme se spokojit s klíčovým tvrzením:

 „Láska je v zásadě jediná skutečnost, i když má různé rozměry,  přičemž střídavě jeden nebo druhý rozměr může vystupovat více do popředí. Tam, kde se zmíněné dvě dimenze vzájemně zcela odtrhují, objevuje se karikatura lásky nebo každopádně jeho velmi redukovaná podoba“ (čl. 8).

 Křesťanství tedy erós neneguje, ale přivádí k jeho vlastní velikosti a nádheře právě tím, že prostřednictvím očišťování a zrání dostává stále více formu agapé. Tam, kde erós nesměřuje k agapé, nevyhnutelně dochází k jeho degradaci, což se pochopitelně projevuje úpadkem lidství samotného. I když to v encyklice přímo není řečeno, erós lze vnímat jako určitou materii, bez níž se vlastní forma agapé – caritas – velkodušné, dobropřejné lásky nemůže realizovat. Proto také Boží láska představuje dokonalou harmonii erótu a agapé (srov. čl. 9 – 10).

 

 

 

 

 úžasné na tomto pojetí je, že člověk, který žije v zasvěcení Bohu stejně jako ti, kdo žijí v poctivém manželství, o nic nepřichází. Nejsou ochuzeni o amor, protože v jejich věrnosti a sebedarování právě amor dochází své vrcholné podoby. Naopak ti, kdo amor pojímají sobecky a nechtějí směřovat ke caritas, jsou hodni politování a soucitu, protože se připravují o skutečnou radost a blaženost lásky. Dokladem toho všeho je, že pan papež hovoří opravdu jako zralý znalec tajů lásky. Svět se nám ale všemi možnými způsoby snaží namluvit, že jsme nenormální, že se připravujeme o velkolepé prožitky. To je ale sprostá lež.

 

 

 

 

 Láska ve smyslu amor bývá někdy popisována jako touha člověka po určitém vzestupu, zatímco caritas je skloněním se k těm slabým a chudým. Dokonalou harmonii obou pohybů zase dokáže skvěle vyjádřit náš Serafický učitel Bonaventura, když ve svém Putování mysli do Boha předkládá slavné schéma: vzestup k Bohu, kruhový sestup s Kristem směrem ke kříži, který však skrze svět a službu druhým a utrpení vede do Boha.

 

 

 

 

 Zajímavé je rovněž řešení problému, zda je přípustné lásku přikazovat. Pochopitelně to není možné dělat jen zvenku daným nařízením. Ten, kdo poznal, že Bůh nás miluje jako první, se nechává Boží láskou proniknout, a proto se jeho vůle sjednocuje s vůlí Boží:

 „Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelné, jsou jediným přikázáním. Obojí však žije z předcházející lásky Boha, jenž nás miloval jako první. Proto také platí, že se nejedná o nějaké zvenku přicházející „přikázání“, které by po nás chtělo něco nemožného, nýbrž o vnitřní zakoušení darované lásky, lásky, která kvůli své vlastní povaze musí být následně sdílena druhým. Láska roste skrze lásku“ (čl. 18).

 Na tomto místě bych si dovolil připomenout to, co říká Bonaeventura ve svém Putování mysli do Boha: V Kristu se láska k Bohu a k bližnímu stává jedinou láskou, protože Kristus je jak Bůh, náš Pán, tak člověk a náš bratr.

 

 

 

 

 Druhou částí by se měl velmi podrobně zabývat každý, komu leží na srdci charitativní dílo církve, což by měli být opravdu všichni pokřtění a především synové a dcery svatého Františka.

 

 

 

 

 Velmi zajímavá je pasáž pojednávající o poměru mezi spravedlností a láskou (čl. 26-29). Východiskem je kritika, kterou na adresu charitního díla vyslovili především marxisté. Benedikt XVI. otevřeně přiznává, že představitelé církve reagovali na proměny společnosti v 19. století bohužel s určitým zpožděním a že vedle charitního díla je nutná také sociální nauka církve, jejímž cílem je především očista rozumu lidí pracujících v oblasti politiky. Téma poměru mezi spravedlností a charitou se vrací v článku 31, kde se setkáváme  v souvislosti s vymezením autentických rysů křesťanského charitativního působení se zdrcující kritikou marxismu, která má především v naší zemi právě nyní velkou aktualitu:

 „Zmíněná teorie učí, že ten, kdo v situaci nespravedlivé moci pomáhá lidem prostřednictvím charitativních iniciativ, se ve skutečnosti staví do služeb onoho nespravedlivého systému, protože ho do jisté míry ukazuje jako snesitelný. Tím se brzdí revoluční potenciál, a proto se blokuje převrat směrem k lepšímu světu. Proto je charita odsuzována a spojována se systémem uchovávání status quo. Ve skutečnosti se ale jedná o dishumánní filosofii. Člověk žijící v současnosti je obětován molochu budoucnosti, jejíž faktická realizace zůstává přinejmenším pochybná. Humanizace světa opravdu nesmí být rozvíjena tím způsobem, že se v dané chvíli odmítne humánní jednání. K utváření lepšího světa se přispívá výhradně tím, když se koná dobro teď, osobně, se zanícením, všude, kde je to možné, a bez ohledu na stranické strategie a programy“ (čl. 31).

 Žádné sebespravedlivější uspořádání společnosti nemůže odstranit potřebu lásky. To, co bylo řečeno o marxismu, se v umírněnější míře týká také státu, který chce zajišťovat a kontrolovat všechno a nedává prostor pro iniciativu lidí dobré vůle. I toto ponaučení je dnes velmi, opravdu velmi aktuální, zejména když si uvědomíme, že zanedlouho půjdeme všichni k volbám:

 „Nikoli stát, který by reguloval a řídil všechno, je tím, co potřebujeme, nýbrž takový stát, který by na základě principu subsidiarity velkodušně uznával a podporoval iniciativy pocházející od různých společenských sil, jež propojují spontaneitu s blízkostí k lidem, kteří potřebují pomoc“ (čl. 28).

 Je pochopitelné, že na poli křesťanské charity by měla existovat velká otevřenost v ekumenickém slova smyslu a papež povzbuzuje k takové spolupráci i ke spolupráci se všemi lidmi dobré vůle (srov. čl. 30, 34). Kdo jiný by na takovou výzvu měl slyšet, když ne synové a dcery svatého Františka. Pro charitativní pracovníky, ale nejen pro ně, je klíčový článek č. 31, kde se důrazně připomíná nutnost odborné připravenosti i nezbytnost duchovního rozměru této služby.

 Papež se ve své první encyklice pochopitelně dotýká celé řady dalších témat. Upozorňuje na skutečnost, že charitní dílo se musí varovat před tím, aby nepodlehlo na jedné straně ideologiím a na druhé straně malomyslnosti. Charitní dílo nesmí sloužit proselytismu, tedy poměrně laciné katolické „propagandě“, neboť rozhodnutí pro Krista musí být svobodné a naše služba opravdu nezištná. Alespoň podle mne je důležité to, že se nám připomíná povinnost starat se na prvním místě o ty, kdo patří do stejného společenství víry jako my:

 „Ačkoli zůstává v platnosti zmíněná univerzalita lásky, existuje také specificky církevní požadavek, totiž to, aby v církvi samotné jako v rodině žádný její příslušník netrpěl z důvodů nouze. Právě v tomto smyslu platí slova z listu Galaťanům: „Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny“ (Gal 6, 10).

 

 

 

 

 Často věnujeme pozornost těm ostatním a vzdáleným, přičemž zapomínáme na bratry a sestry, které máme vedle sebe. První, komu musíme prokazovat lásku, jsou naši nejbližší v přirozené i duchovní rodině. Opravdu naše společenství dbá na to, aby v našem středu nikdo netrpěl nouzí? Opravdu nenecháváme své bratry a sestry osamocené? Vyzařujeme do světa to, že jsme rodinou, v níž se máme skutečně rádi? Nezapomínejme na to, že právě vzájemná láska je tím základním svědectví o naší příslušnosti ke Kristu (srov. Jan 17, 23). Tato láska ale nepochází z nás, nýbrž je velkolepým darem přicházejícím od Otce skrze Krista v Duchu svatém.

 Velmi krásně Benedikt XVI. hovoří o úloze pastýře. Výmluvně o tom vypovídá článek č. 7, který v jistém slova smyslu představuje jakési programové prohlášení nového papeže. Benedikt XVI. připomíná, co tvrdí o textu Gn 28,12 Řehoř Veliký:

 „Dobrý pastýř musí být zakořeněn v kontemplaci. Jedině tímto způsobem totiž bude schopen niterně vnímat potřeby ostatních, které se tak stanou jeho vlastními: ‘per pietatis viscera in se infirmitatem caeterorum transferat‘ – skrze niterné soucítění na sebe bude vztahovat slabosti ostatních.“

 Pastýř musí nést slabosti ostatních, jako by to byly jeho vlastní bolesti. Kdo by si nepřál takového pastýře, takového zpřítomňovatele Krista a Boha bohatého soucitem a milosrdenstvím. Náš svatý Bonaventura o dané záležitosti hovořil velmi často naprosto stejně a vycházel přitom také z myšlenek Řehoře Velikého. Opět si neodpustím připomínku našeho otce Františka, který chtěl, aby naše společenství bylo vedeno těmi, kdo opravdu slouží a nesou na svých bedrech břemena svých bratří a sester.

 Na závěr si dovolím podotknout, že tuto encykliku by si měl pozorně přečíst a promeditovat opravdu každý františkán a františkánka. Vždyť je to nejen encyklika pro nás, ale v jistém slova smyslu skutečně encyklika serafická. Přimlouvám se za to, abychom této encyklice věnovali přinejmenším dvě měsíční rekolekce. Je to opravdu nádherný a nesmírně hluboký text, který jasně ukazuje na skutečnost, že nový papež bude klást důraz přednostně na to, po čem máme toužit nade vše, totiž na Ducha Páně a na jeho svaté působení. Upřímně se z toho radujme a děkujme Bohu, že nám dal takového duchovní otce. Tato radost se pak snadno promění v naději a v odhodlání milovat ještě odvážněji a nedbat při tom na vlastní slabost, hříšnost, omezenost. Vždyť láska, kterou nás obdařuje nebeský Otec skrze Krista v Duchu svatém, přikrývá všechny hříchy, stačí, když se této lásce opravdu otevřeme.

 V závěru encykliky se připomíná příklad Panny Marie a pan papež nás obdařuje velmi krásnou modlitbou, která také představuje tu nejlepší tečku za naším společným zamyšlením:

 

 

 

„Svatá Maria, Matko Boží,

tys darovala světu pravé světlo,

Ježíše, svého Syna – Syna Božího.

Ty ses bezvýhradně odevzdala

Božímu povolání,

a tak ses stala zdrojem té dobroty,

která prýští z Něho.

Ukaž nám Ježíše. Veď nás k Němu.

Uč nás ho poznávat a milovat,

abychom se také my směli

stát schopnými pravé lásky

a být prameny živé vody

uprostřed žíznícího světa“ (čl. 42).

 

 

 

 

 

 

                                               Ctirad Václav Pospíšil OFM