Cincialová, Marta Lucie SMFO

Z existujících forem pokání, které přetrvaly do doby Františkovy, jsme již mluvili o instituci konvršů a o kajících poutích ke svatým místům (Svatá země, hroby apoštolů v Římě, sv. Jakub v Compostele aj.). Pouť byla nejen velmi rozšířeným projevem zbožnosti, ale i činem askeze, pokáním. V souvislosti s rozvojem kajících poutí je spojeno i zakládání hostinců, poutních domů a nemocnic. Prvním významným příkladem těchto charitativních snah jsou „Bratři od sv. Jakuba v Altopascio“. Bratři byli mendikanti v hnědém hábitu, na němž nosili znamení Tau, podobně jako nemocniční bratři od sv. Antonína Poustevníka, tzv. „antonité“, jejichž hlavní aktivitou byla péče o nemocné, zvláště o malomocné[1]. Tito, stejně jako náboženské řády rytířské, které se staraly o potřeby účastníků křížových výprav (templáři, johanité), měli nemalý vliv také na Františka, jak vysvítá i z Potvrzené řehole.

Nyní si všimneme ještě dalších způsobů a forem, jimiž se veřejně dávalo najevo vnitřní kající smýšlení ve Františkově době.

Obláti (donáti)

Během karolínské reformy se začínají šířit donáti neboli obláti, kteří se snaží zefektivnit vlastní obrácení a dávají se do služeb Bohu tím, že sami sebe nabízí ke službě u kostela, v klášteře nebo na biskupství. Obláti (muži i ženy) se bezplatně věnují službě v řeholní komunitě, v kostele nebo v nějakém charitativním díle, přičemž zůstávají v laickém stavu. Postupem času se ale tímto termínem označují ti, kdo darovali své prostředky nějakému klášteru či kostelu, žijí ve svém prostředí, těší se privilegiu imunity, oblékají odlišný oděv a slouží Pánu.

            Pro naše téma je důležité, že František byl oblátem u kostela sv. Damiána, jak o tom jasně svědčí Tomáš z Celana[2]. Jako oblát byl František pod jurisdikcí biskupa a ne městských konzulů. Od r. 1018 assiský biskup měl znovu právo jurisdikce nad těmi, kteří přebývají „in penitentibus ecclesiae“[3].

Vliv východní spirituality

Kající hnutí na Západě bylo už od svých počátků ovlivněno asketickými formami běžnými na Východě, podobně jako mnišské ideály už před Benediktem (480-543) zde mají svůj původ[4].

Na Východě se místo „conversio“ užívá termínu „abrenuntiatio“, zřeknutí se (světa)[5]. Tito „abrenuntiantes“ přijímají za jednu ze svých  charakteristik hned od počátku to, co je pak společné i pro konvrše – kajícníky: trvají na tom, aby oděv vyjadřoval navenek, že došlo k vnitřnímu obrácení. Toto zůstane typickým pro spiritualitu pokání už napořád: vnitřní závazek a úsilí mají být vyjádřeny navenek prostřednictvím kajícího šatu (hábitu). Kromě tohoto rozlišovacího znamení se však žádá i nový způsob života: nové postoje, vystupování, chování v denních událostech. Mluví se o „conversatio“, změně mravů. Tento požadavek najdeme i u Františka, jak čteme v Legendě tří druhů: „Bratři se mají mezi lidmi chovat tak, aby kdokoli je slyší a vidí, povzbudil se ke chvále nebeského Otce a zbožně ho velebil“.[6]

Poustevnictví a mnišské reformy

Kající smýšlení je vlastní poustevnictví, které je rovněž původně východní praxí šířící se i na Západě v různých formách, a to i díky poutím do Svaté země. Pro jiné geografické podmínky se na Západě ujímají především formy rekluze - uzavřenosti a odloučenosti od okolního světa. Takto žijí zvláště ženy: blízko nějakého kláštera nebo kostela. Nazývají se různě podle doby a místa. Nejznámější v pozdější době jsou bekyně.[7] Najdeme také poustevníky žijící buď samostatně, či v malých skupinkách, převážně v jeskyních. Tento eremitismus má na jihu Itálie výrazněji východní rysy pro spojitost s řeckými kláštery. Poustevnictví je rozšířeno hlavně v 9. a 10. století během a po reformách mnišství.

Obnovu ideálů a návrat k úmyslům zakladatele představují mnišské reformy. Nejvýznamnější vycházejí z Benediktovy řehole. Nejznámějšími duchovními centry ve středověku byly: ve Francii Cluny jako ohnisko teologicko-liturgické církevní obnovy, Citeaux a Clairvaux spojené se vznikem cisterciáckého řádu (sv. Robert a sv. Bernard) a v Itálii pak především kláštery kamaldulských mnichů v Camaldoli (sv. Romuald) a ve Fonte Avelano (sv. Petr Damiani).

Charakteristika kajícníků

Chceme-li shrnout to, co je pro konvrše a kajícníky vůbec[8] typické, pak je to již zmíněný hábit zvaný kající či poustevnický, někdy s holí, provazem, sandály a symbolem Tau na kapuci či na prsou. Věnují se charitativním dílům zvláště v nemocnicích, útulcích pro poutníky a leprosáriích. Někdy mezi jejich činnost patří opravy kostelů, pohřbívání mrtvých (zvláště za epidemií či moru). Věnují se životu modlitby. V nejstarších „Propositech“ jsou velmi detailní předpisy žádající mnohem více než od obyčejných věřících. Zavazují se ke zdrženlivosti, která je absolutní u konvršů svobodných či vdovců a „periodická“ u ženatých. Neúčastní se slavností, divadel, tanečních zábav, banketů. Nepřijímají veřejné úřady, zvláště v justici, nechtějí být soudci či advokáty. Odmítají vojenskou kariéru. Neúčastní se válek. Někde existoval i předpis nejezdit na koni. V případě nemoci či jiné nutnosti se dávala přednost jinému způsobu přepravy (např. oslu).

Je důležité si všimnout, že základní dispozice a praxe kajícníků jsou definovány už v 5. stol. a zůstávají prakticky neměnné až do 13. stol. Najdeme je z velké části i v dokumentu „Memoriale Propositi“ františkánských kajících bratří a sester (1221-28). Byli-li tito kajícníci přiřazeni k nějakému klášteru, byli nazýváni fratres poenitentes, aby se odlišili od  mnichů, nazývaných také fratres. Pro kajícníky začíná být stále více běžné, že jsou přiřazováni ke stavu kleriků, církevní třídě, a to mj. i z potřeby ospravedlnit jejich neúčast ve válkách a další privilegia[9]. Taková je situace i v době Františkově.

Františkánští kajícníci

Koncem 12. stol. existuje tedy v církvi kromě ordo clericorum a ordo monachorum také ordo poenitentium, a to jako církví uznávané zřízení dobrovolných kajícníků. Budeme-li nyní krátce mluvit o františkánských kajícnících, budoucím Třetím řádu, jemuž sám assiský světec dal základ, je třeba předeslat toto: František neměl v úmyslu propagovat existující dobrovolné kajícníky. Za ním a za jeho bratry se „jen“ spontánně vydávali lidé toužící žít podle evangelia jako on. Ve svém prvním životopise o tom podává Tomáš z Celana svědectví: „Na to putoval František, Kristův udatný rytíř, do měst a vesnic v okolí a zvěstoval Boží království ne přemlouvavými slovy lidské moudrosti, nýbrž učením a silou Ducha: kázal pokoj, učil o spáse a pokání na odpuštění hříchů. Ve všem jednal s důvěrou v sílu, která mu byla dána apoštolskou pravomocí, varoval se krasořečnění i lichocení. Přestupky určitých lidí nezkrášloval, ale pranýřoval, život hříšníků neomlouval, nýbrž káral. Protože konal nejprve sám to, co druhým radil, a protože se nemusel bát, že bude sám pokárán, říkal pravdu tak statečně, že jeho kázání obdivovali  i nejučenější a nejlepší mužové a v jeho přítomnosti cítili spasitelnou bázeň. Sbíhali se muži i ženy, klérus i řeholníci, aby Božího světce viděli a slyšeli, zdál se jim přicházet z jiného světa. Lidé každého věku a pohlaví spěchali, aby viděli podivuhodné věci, které Pán neuvěřitelným způsobem působil skrze svého služebníka…A všem dal směrnice pro jejich život a každému stavu ukázal pravou cestu ke spáse.“[10]

Tento úryvek je zařazen do kontextu Františkova návratu z Říma, kde získal od Inocence III. oficiální uznání svého evangelijního bratrstva, i když zatím jen ústní (r. 1210), a autorizaci – pro sebe a své bratry – aby kázali „všem pokání“[11].  „První téma jeho kázání bylo pokání, obrácení. Také jeho první společníci žili zpočátku jako prostí „viri poenitentiales“[12]. V Legendě tří druhů stejně jako v Perugijském anonymu najdeme svědectví o tom, že tito první bratři všem, kteří se jich tázali „odkud přicházíte“, „vyznávali s jednoduchostí, že jsou kajícníci pocházející z Assisi“[13]. Lze tedy oprávněně usuzovat na to, že počátky hnutí františkánských kajícníků spadají už do let 1211-1212.

Výsledky kázání Františka a jeho bratří popisuje Celano dále takto: „Všude zněly zpěvy díků a chvály, takže mnozí zanechávali světských starostí a v životě a učení blaženého Františka získávali sebepoznání a toužili milovat a ctít Spasitele. Mnozí šlechtici i prostí, duchovní i laici, začali se z Božího vnuknutí přidávat ke sv. Františkovi, aby se pod jeho vedením navždy zasvětili Bohu. Boží svatý jako přetékající řekou zaplavil všechny proudy nebeské milosti a nadpřirozených darů, takže půdu jejich srdcí ozdobil květy ctností.“[14] 

Výsledkem Františkových kajících kázání tedy byla v krátkém čase kromě obecného křesťanského probuzení i skutečnost, že mnozí věřící různých sociálních vrstev (nobiles et ignobiles), stavu klerického i laického (clerici et laici), byli vlivem milosti pohnuti k pokání a rozhodli se sloužit Pánu napořád vedeni Františkovým příkladem. Celano mluví o „perpetuo militare“ a o rozmanitosti povolání svědčí takto: „Byl přece vynikajícím umělcem, podle jehož příkladu, pravidel i nauky se Kristova církev obnovila v obojím pohlaví a triumfuje v trojím bojovém šiku vyvolených“[15]. Tento úryvek komentují překladatelé jako zmínku o třech životních stavech tvořících církev, jimiž jsou klerici, řeholníci a laici, anebo také jako o třech řeholních větvích františkánské rodiny, jimiž jsou Menší bratři (I. řád), Chudé paní neboli klarisky (II. řád) a Bratři a sestry kající (III. řád). Celano pak v dalších dvou spisech doplňuje zmínku o budoucím Třetím řádu vyprávěním o známých postavách františkánských kajícníků. Byly jimi v té době především Římanka paní Prasseda, kterou do Třetího řádu přijal František osobně[16], paní Jakuba de Settesoli, kterou přijal František do řádu v r. 1221[17], a jiná vznešená paní z Říma se svojí dcerou[18]. Další svědectví o šíření Františkova ideálu podává Legenda tří druhů: „Do kláštera však nevstupovali jen mužové: také mnoho panen a vdov bylo jejich kázáním pohnuto – na jejich radu vstupovaly v městech do klášterů, aby tam konaly pokání. František jim dával některého bratra za dohlížitele a karatele. Avšak i manželé a manželky, kteří museli zůstat ve světě, oddávali se na radu bratří doma přísnější kajícnosti. Tak byla církev opravdu obnovena sv. Františkem, dokonalým ctitelem Svaté Trojice, skrze tři řády, jak to ukázala prvotní oprava tří kostelů. Každý z těch řádů byl po čase Svatým stolcem schválen“.[19]

Latinský text Perugijského anonyma je ještě víc explicitní. Poté, co cituje žádost ženatých mužů, říká: „Tak vznikl řád kajícníků schválený nejvyšším veleknězem.“[20] Nechybějí také konkrétní svědectví lidí, kteří na radu Menších bratří vedli přísný život, aniž by však opustili své rodiny. Typickým příkladem je společenství obyvatel vesnice Greccio[21]. Také o obyvatelích místa Cannari se dovídáme z Kvítků. František zde brzdí jejich horlivost slovy: „Nepospíchejte, já vám řeknu, co máte udělat pro záchranu svých duší.“[22]

 

 

 

Je historickou skutečností, že „kolem r. 1215 je pozorovatelný v městských centrech Itálie nečekaný nárůst počtu kajícníků také mezi osobami ženatými a vdanými a je to právě toto, co historikové nazývají kajícím hnutím 13. století. Tito zbožní laici se dobrovolně rozhodovali pro kající stav se vším co obnáší a zachovávali tuto starou formu řeholního života uznanou církví. Už před r. 1221 se shromažďovali v místních fraternitách“.[23] Interpretace této historické skutečnosti v papežských dokumentech počátku 13. stol. je tato: „Nečekaný nárůst městských kajícníků se připisuje, jak je známo, svatému Františku z Assisi, jenž sám žil jako kající bratr dříve než založil svůj řeholní řád“[24].

 

 

 

 

Lucie M. Cincialová SMFO