Honzíček, Josef

V sobotu 18. února 2006 se uskutečnilo velmi zajímavé setkání v klášteře Školských sester svatého Františka na Hoješíně u Seče. Přijela tam misionářka, sestra Františka Olexová OSF. Program začal ve 14.00 hodin v kapli, kde jsme se společně zúčastnili mše sv. Po ní jsme v refektáři kláštera se zatajeným dechem naslouchali vyprávění sestry Františky o její práci na misii. Jak bylo slíbeno, své vyprávění doprovázela působivou projekcí fotografií dětí z misie.

 Sestra Františka pochází ze Slovenska a je již dvanáct let misionářkou v Jihoafrické republice. Spolu s dalšími sestrami své Kongregace z Ameriky a Indie tvoří malou mezinárodní komunitu. Jejich stanice je v horských oblastech blízko Barbertonu u hranic Mozambiku. V zemi byl donedávna rasistický režim, který rozděloval obyvatele podle barvy, tedy na „černé“ a „bílé“. Města byla bělošská a „černí“ mohli žít až 5 km za městem. Do města směli jen ve dne za prací. V praxi to také znamenalo, že i církev měla kostely zvlášť pro „bílé“ a zvlášť pro „černé“. I přesto, že režim padl, do „černošských“ kostelů dosud „běloši“ nechodí. Se sestrami pracuje na misii jeden katolický kněz z Ugandy, otec John. Bohoslužby navštěvují lidé, kteří bydlí blízko misie, avšak ne jenom katolíci. Protože na mši sv. musí dojít pěšky 10 i více kilometrů, chodí tam i lidé z jiných církví, dokonce Svědkové Jehovovi, protože jejich vlastní kostel je o dalších 7 km dál…

 Mši svatou tam prožívají trochu jinak. Myslím, že určitě radostněji než je zvykem v našich chrámech. Jiný kraj, jiný mrav. Přímo se na ni těší! - To my snad také, ale oni  to dávají najevo tím, že dlouho před začátkem zpívají, tancují, tleskají a vyjadřují Bohu díky a radost ze setkání. Zajímavé je také přinášení darů. Nemají peníze a tak přinesou, co vypěstovali a sklidili nebo našli. A to se potom rozdá těm potřebnějším. Mají neskutečnou úctu k Eucharistii. Po mši sv. zůstanou ještě na misii, snědí svůj skromný oběd, který si přinesli, a počkají zde na odpolední adoraci a svátostné požehnání. Teprve potom se rozcházejí a jdou pěšky svých x kilometrů.

 Pokud byl v zemi rasistický režim, sestry se věnovaly barevným dětem, protože ty patřily mezi nejvíce diskriminovanou skupinu: nepatřily ani mezi „bílé“, ani mezi „černé“. Po pádu režimu sestry uvažovaly, co dál…

 Pak ale přišel vrchol našeho setkání!

 „Otec biskup nás požádal,“ říká sestra Františka, „abychom se věnovaly nemocným AIDS v posledním stadiu. Nikoho na to nemám, řekl. Namítaly jsme, že jsme Školské sestry, a že nemáme v této oblasti žádné zkušenosti. Když ale naléhal, řekly jsme, že to zkusíme. A této službě se věnujeme dodnes.“

  „Toto nevyléčitelné onemocnění sem přinesli běloši…! Díky kmenovým pravidlům a tradicím jsou nemocní vyháněni z  kmenů a opuštěni od rodiny. Dnes se tento stav trochu mění. Lidé HIV pozitivní se nejdříve léčí v nemocnici a v posledním stadiu je přivezou na misii. Zde se duchovně připravují na odchod z tohoto světa. Četnost úmrtí? Skoro každý týden nám zde někdo zemře.“ - říká sestra Františka.

 Velmi mě zaujal vztah nemocných k Bohu. Neprožívají žádnou zlost. Přijímají tento kříž. Smutné je, že mezi nemocnými je i mnoho dětí. Ne všechny se narodí již nakažené, ale tuto nemoc získaly také např. tím, že samy ošetřovaly své nakažené rodiče. Všichni, ať jsou jakéhokoliv náboženství, se těší na setkání s Ježíšem. Pociťují Jeho blízkost. Děti se vůbec nebojí smrti. Přicházejí k lůžku umírajícího kamaráda, dávají mu vzkazy pro své zemřelé maminky a jsou s ním až do okamžiku smrti. Mnoho dětí se po smrti touží stát hvězdičkou, která by svítila dobrým lidem ve světě, a andílkem, který se raduje a zpívá v Ježíškově blízkosti. Některé dovedou obětovat svůj život Bohu na ušlechtilé úmysly.

 Lidé se prý také hodně zajímají o země, odkud pocházejí sestry misionářky. Nechápou, že se v Evropě provádí eutanazie, potraty či se registrují partnerství homosexuálů. Nikdy nikdo neřekl: ,,Už mi něco píchněte, ať to mám za sebou!“ Žádná eutanazie zde bohudíky neexistuje. Homosexualita je jim cizí. Mají naprostou pravdu, když říkají: ,,Proč si už konečně neberete příklad z nás?“

 A nakonec jeden příběh, který jsem si zapamatoval. Bělošský muž zde umíral na AIDS. Rodiče ho vychovali ve víře. Byl ale homosexuál a nakazil se. Pak si uvědomil, jak žil, a velmi ho to mrzelo. Přemýšlel, jak to jen trochu odčinit. Rozhodl se. Umíral 3 měsíce v hrozných bolestech a i přes veškeré domluvy a naléhání sester, že Pán mu odpustil, že ho má rád a nechce, aby trpěl, odmítal veškeré léky proti bolesti i morfium. Bohudíky za něj a jeho příklad světu. Kéž bychom si už konečně brali příklad z našich „černých“ bratří a sester!

 Díky, sestro Františko, za úžasné svědectví! I nám se otevřely oči.

Josef Honzíček