Jáchym, Radim OFM

 Upozorňuji čtenáře, že se zde nechci vyznat ze svého vztahu k oněm kanonizovaným svatým, jako třeba Františkovi či Radimovi, které  zvlášť ctím, ale že chci vzdát svůj dík několika svým bratřím, kteří mi v životě byli vzorem po duchovní stránce (byli další, kteří mi pomohli v životě prakticky, třebas do řádu, ale o těch nyní mluvit nechci), a s nimiž se těším na setkání v onom životě bez konce, který se blíží. Označuji je za svaté ne s přáním, aby jim církev jednou dopřála slávu oltáře (byli na to příliš neznámí), ale tak, jak se křesťané mezi sebou označovali v prvých dobách, a jak např. apoštol Pavel píše „...všem svatým, kteří jsou v Efesu, a věřícím v Kristu Ježíši“ (a nevím, proč se tohoto krásného výrazu dnes bojíme, takže v liturgickém překladu stojí „křesťanům“ a v ekumenickém „bratřím“).

 Na prvém místě patří moje vděčnost otci Celsu Létavkovi. Poznal jsem jej, když po smrti o. Otto Hamerníka přišel do františkánského kláštera v Jindřichově Hradci jako kvardián spolu s tehdy novoknězem o. Bedřichem, a třebaže tam působili necelý rok do osudného 13. dubna 1950, kdy byli spolu s ostatními řeholníky internováni, zanechali nesmazatelnou stopu moderního pastoračního působení: o. Celsus si ponechal starší generaci a Bedřichovi svěřil mladé. Tehdy jsem s ním mnoho do styku nepřišel - byl jsem na studiích v Praze. Když však jsem se po skončení vojenské služby u PTP, v níž jsem si kromě jiného „vysloužil“ své řeholní povolání, vrátil domů, a nebyla žádná naděje svoje povolání realizovat, byl on prakticky jediný, kterému jsem o něm aspoň mohl říci, neboť jako nemocný (na nohy a na srdce) byl uvolněn k službě sestřičkám v Háji u Opavy.

 Vypravil jsem se tam za ním spolu s tehdy stále čekajícím bohoslovcem Františkem Sládkem, kterého on rok předtím přijal do III. řádu. Přijal mne velmi laskavě a bratrsky, ale s tezí, kterou jsem pak od něj slýchal téměř dvě desetiletí: „Musíte počkat, až dostaneme zpět kláštery!“ Ale aspoň mě přijal do III. řádu, takže do františkánské rodiny patřím už více než půl století. Občas jsem pak za ním jezdíval pro povzbuzení, postupně více poznával jeho - přes přísnost na sebe - laskavou františkánskou povahu. Když však byl spolu se sestřičkami přeložen někdy kolem 1960 do Koclířova, těchto cest jsem se z opatrnosti zřekl, neboť tam byl spolu s biskupem Hlouchem a nechtěl jsem zbytečně znovu upadnout do pozornosti státního slídění. Setkal jsem se s ním až v červnu 1970 na pohřbu provinciála o. Metoda v Jihlavě, kde se mě snažil představit kde komu jako „našeho kandidáta“, včetně tehdejšího vikáře o. Stanislava, který ovšem tehdy měl hlavu plnou jiných starostí. Až když jsem byl v roce 1971 konečně tajně přijat do řádu a biskup Hlouch seděl zase v Budějicích, navštívil jsem ho, a když mě jako obvykle bratrsky obejmul, říkám mu: „Otče, víte, koho jste přivítal? Nového bratra!“ Neprojevil žádné překvapení, zřejmě už byl informován, ale nepronesl ani žádnou námitku: „Jak to? Vždyť ještě nemáme kláštery??“ A když jsem za ním po roce přijel krátce po vysvěcení na kněze, pokorně poklekl a požádal o novokněžské požehnání.

 Řeknete: proč o něm mluvím jako o svatém? Skrupulozita je nepříjemná vlastnost zbožných duší, avšak bývá známkou svatých (ne nutnou a ne jedinou). Když o. Celsus sloužil mši sv., celý se chvěl a slova proměnění vyslovoval sekaně jedno po druhém s úzkostlivou starostí, aby je správně vyslovil: „Hoc - est - enim - corpus - meum.“ Jednou nám sestřička prozradila, že jí jen jednou denně v poledne (stejně to nepomohlo, byl jako kulička); zaškaredil se na ni, ale už to bylo venku. Ale když jsem ho navštívil, nutil mě: „Musíte jíst, abyste se měl z čeho postit!“ (U mne mu to stejně nepomohlo.) Neodvážil jsem se mu odporovat, následoval jsem u oběda jeho příklad, avšak na další cestě autobusem se mi dělalo tak špatně, že mě pak kamarád musel spravovat vodkou. Jsem si jistý, že oněch dvacet let mi vyprošoval vytrvalost, a za co vděčím jeho postům a modlitbám, to snad poznám až na věčnosti. Když zemřel před 30 léty 16. února 1976 jako ještě sotva šedesátník v Koclířově, na jeho pohřbu dokonce nechvalně známý hradecký kapitulní vikář Jonáš (?) změknul a rozpomenul se, že on sám vlastně taky patří do františkánské rodiny (která se tam v hojném počtu sjela), když ještě jako bohoslovec vstoupil v semináři do III. řádu... Kdykoli mám možnost, u jeho hrobu na koclířovském hřbitově se vděčně zastavím.

 Druhý, kterého chci aspoň krátce vzpomenout, byl kapucín o. Gaudenc Kašík (poznamenávám, že shoda s mým řeholním jménem je čistě náhodná). Jak se dostal z internace za kaplana do Jindřichova Hradce, to jsem se nikdy nedozvěděl, nejdříve jsme byli nedůvěřiví, ale brzy jsme poznali, jaké to bylo řízení Prozřetelnosti: za těch několik let tam také zanechal „požehnáních“ v klášteře, a nedělní mše měl v klášteře, takže aspoň v tomto směru tradice pokračovala. Když pak pomalu začínaly večerní mše, nechal se přimět, aby aspoň jednou v týdnu pod záminkou nějakého svátku měl druhou mši v klášteře, a když přišel se zprávou, že sestry budou odvezeny, „zapracovalo“ mi to okamžitě a říkám mu: „Tak to budeme mít v klášteře mši každý den??“ Načež vybuchl: „To jsem čekal, že tohle řeknete!“ Ale denní mše byly, držel se františkánského misálu (a tedy svátků), jemu jsem tam skládal do rukou svoji terciářskou profesi, a především byl mým cenným zpovědníkem právě v těch nejtěžších padesátých létech: nejlepší byly ty zpovědi, kdy mi rozboural koncepci mých předsevzetí nebo dokonce pořádně za nějaký nápad vyhuboval - to mi pomohlo jít dál spíš než nějaké chválení. Přitom mě/nás držel pěkně rozumně při zemi, takže jsme tato léta přežili bez zvláštních „politických“ průšvihů. Když pak byl přeložen na šumavskou stranu diecéze, aspoň jednou za rok se ukázal; po vstupu do řádu jsem ho delší dobu neviděl, ale když jsem se vrátil r. 1984 z vězení, tak jsem mu ještě mohl otevřeně říci, jak to se mnou je. Brzy potom si ho Pán povolal, sotva sedmdesátníka. Proč jej řadím mezi své svaté? Jako nesmírně cenného zpovědníka a střízlivého duchovního rádce, do značné míry opak o. Celsa - ale každý potřebujeme vyrovnání proti krajnostem na obě strany.

 Teprve po vstupu do řádu jsem poznal o. Inocence Kubíčka, když mě můj novicmistr o. Alois Moc upozornil, že jeho byt na Národní třídě je tichým františkánským centrem v Praze, a přivedl mě k němu. Potom jsem se u něj při svých cestách z jižních Čech do severních pravidelně zastavoval, občas u něj přespával a postupně se s ním sblížil. Ocenil jsem především jeho klidnou střízlivou vyrovnanost. Vzpomínám, jak když jsem jej už nějaký měsíc či rok znal, ale vždy jen v osobním styku, uvědomil jsem si, že o knězi nemohu říci, že jej znám, dokud jej nevidím u oltáře: stále byl jen jako každý jiný člověk. Vyšetřil jsem si tedy čas, abych se dostal na jeho mši u sv. Voršily - a hned jsem věděl: ano, to je ono! Byl pak mým dlouholetým zpovědníkem až do své poslední nemoci, a ocenil jsem, že kdykoli jsem za ním přišel a oba jsme věděli, že čas je omezený, najednou zmlknul a tím mlčky nabídl: tak co zpověď? Proč jej zařazuji mezi své svaté? Učil jsem se od něj především pozitivnímu pohledu na život a na lidi, nekritizovat, vždy vidět to dobré, anebo aspoň mlčet. Vím, jak i vážné chyby druhých dovedl mlčky sám napravovat.

 Když jsem byl poměrně brzy zvolen definitorem, a po odstoupení o. Aleše z úřadu provinciála ze zdravotních důvodů volilo v tehdejších mimořádných podmínkách nového provinciála definitorium, bylo mi jasné, že on je tím nejvhodnějším kandidátem: nechtěl to přijmout, po tom, co měl za sebou v 50. létech (a co čtenáři POUTNÍKA znají), se nedivím: prosil jsem ho, nakonec přijal, a bylo to dobře. Když došlo k zatýkání na Květnou neděli 1983, neminulo ho také, byl však (už 70letý) propuštěn mezi prvními, a prostřednictvím svých přátel mohl informovat do zahraničí. Navíc, když byli v Plzni souzení bratři Jiří a Michal a on byl předvolán jako svědek, statečně prohlásil: „Mne suďte, ti zde jednali na můj příkaz!“ Měl jsem s ním už dříve domluveno, že pokud by maminka umírala a bylo třeba dát jí pomazání (do kostela a k svátostem chodila, ale její víra byla jaksi ještě „rakouská“), on ji přijede zaopatřit. Když jsem byl ve vězení a liberečtí bratři ho informovali, že moje 82letá maminka je v nemocnici s rakovinou, přijel za ní, vyzpovídal ji a přemluvil ji, aby se nechala operovat (po zkušenostech s babičkou jsme byli dohodnuti, že v beznadějném případě operaci odmítne), což bylo dobře, protože se aspoň dočkala mého návratu. On také sám ze své vůle přijel na její pohřeb.

 Mohl jsem se mu trochu odvděčit zvláštním způsobem: bydlel v domě, který patřil Středočeským plynárnám, a spolu s dalšími nájemníky dostal výpověď s odůvodněním, že je to podnikový byt a podnik jej potřebuje. To by byla rána, ztratit takové centrum uprostřed Prahy! Když byl u soudu, ani zkušený právník mu nepomohl, a když už se soudce chystal vynést rozhodnutí, namítl ještě něco, co jsem mu radil ze své zkušenosti ze zaměstnání: „Tak já mám dostat výpověď z bytu, který nikdy podnikovým bytem nebyl!“ Soudce okamžitě zareagoval: „Co jste to říkal?“ Ukázalo se, že onen byt si pronajmul někdy r.1905 profesor hudby Mádle a od té doby přecházel dědictvím z jednoho držitele na druhého až po o. Inocence. Soudce okamžitě zrušil připravené rozhodnutí, a o. Inocenc se v bytě v klidu dočkal převratu 1989. Čekal jsem, že nebude už chtít přejít do kláštera - měl svoji širokou pastoraci - ale velmi brzy přesídlil a u Panny Marie Sněžné také zemřel na rakovinu 22. listopadu 1993. Jen se dvěma lidmi jsem se v životě před smrtí rozloučil vděčným políbením ruky: s ním a s biskupem, který mě světil.

 Poslední, kterého zařazuji do své galerie svatých, mi vlastně nikdy ničím „nepomohl“, ale byl pro mne úžasným příkladem tiché, nenápadné svatosti: náš prostý bratr Agnel Krůžela, hrbatý, s těžkým astmatem. Byl jedním z „fráterů“ generace před 1950, které jsem stačil ještě poznat, jako byli bratři Albert, Alfons, Pacifik, avšak výrazně se od nich lišil tím, že nikdy nepronesl kritické slovo. Vidět jej nenápadně v prázdném kostele, jak skryt za sloupem se mlčky modlí, dalo víc než knihy. Byl kostelníkem v křižovnickém kostele u Karlova mostu a bydlel nedaleko v Karlově ulici - také u něj jsem někdy přespal. Když přišel čas mého kněžského svěcení, všichni bratři (pokud mohli vědět o tom, že provincie má nějaké nové tajně přijaté bratry) se pokoušeli vyzvídat. Já jsem měl přísný zákaz o čemkoli mluvit, ovšem o. Baptista, který mi tento příkaz dal, zřejmě jazyk za zuby nedržel, a tak jsem na některé dotazy vypadal se svou odpovědí „já o ničem nevím“ trapně. Bratr Agnel to udělal jinak: nic se neptal, pokleknul přede mnou a požádal mě o novokněžské požehnání. Mohl jsem mu je odmítnout? On byl také první, kdo mi - kromě našeho kláštera v Hejnicích - umožnil tajně sloužit mši sv. v kostele: odnesl všechno potřebné do boční kaple sv. Anežky u křižovníků, a tam jsem v kostele (kromě vstupní předsíně zavřeném) mohl v klidu sloužit mši sv. u oltáře světice, která mě v životě zvláštním způsobem provází. Toužil jsem po jednom: až bychom „zase měli kláštery“, být společně s ním a brát si z něj příklad modlitby. Ale Bůh s ním měl jiné plány: zemřel ještě ne 60letý sám ve svém bytě v astmatickém záchvatu na den Panny Marie Lurdské 11. února 1977.

 Léon Bloy končí svůj román „Chudá žena“ často citovaným výrokem, který je různě překládán, a proto jej mám rád v jeho původní francouzské dvojznačnosti: „Il n\'y a pas qu\'une tristesse: de ne pas etre des saints.“ Jen jedno je smutné: že nejsou svatí; že je málo svatých; že nepatříme mezi svaté. Vyberme si: ty první dvě možnosti nás nabádají, abychom se zamysleli nad tou třetí.

Radim Jáchym OFM