Mlčoch, Lubomír OFS

Jak známo, duchovním zaměřením SFŘ na rok 2006 je rodina ve třech dimenzích: ta v původním smyslu, dále rodina synů, dcer a přátel sv. Františka, a konečně česká společnost jako „velká rodina“. Odvažuji se k úvaze o rodině spirituální, sbírám odvahu k zamyšlení o krizi františkánství v Čechách. Nepíše se mi snadno, strachuji se, jak může být taková úvaha přijata. Kdysi jsme si v týmu „pokoj a dobro“ dali zásadu „pouštět ven“ jen to, co nepovede k ne-pokoji a tím i k věcem a koncům ne-dobrým. Ale i „pokoj“ může být i nedobrý - například když nejsme dost upřímní a otevření sami k sobě. 

     Nakonec nacházím oporu v práci naší komise č. 5 Plenárního sněmu katolické církve „Poslání a život laiků v církvi a ve světě“. Ta měla jako své motto mezi prvním a druhým (závěrečným) zasedáním poněkud nečekanou symboliku. Intence našich biskupů o obnovení a oživení křesťanství v naší zemi byla v práci týmu laiků vedena inspirací čínského znakového písma, v němž je znak pro „krizi“ sjednocením znaků pro „ohrožení“ a „šanci“. Pokud jde o rodinu v původním slova smyslu, není už nic překvapivého na tom, že se mluví a píše o „krizi rodiny“, rozpadu, dezintegraci, o rodině vážně ohrožené – a přesto tak potřebné. A ti nejlepší z odborníků na rodinu skutečně dokážou všechna ta ohrožení přetavit do pozitivního myšlení - na šance pro obnovu, záchranu a nový rozkvět rodiny.

    Hovořit a psát o krizi, oslabování, usychání, dezintegračních pokušeních a ohroženích „rodiny františkánské“ jakoby se neslučovalo s radostnou myslí, na kterou náš patron a zakladatel kladl takový důraz. Ale vždyť historie jednotlivých spiritualit a celé církve nejsou ničím jiným než sledem krizí, ohrožení a realizovaných šancí na obnovu: církev semper reformanda a proto semper viva.

 

 

 

 

      Uvažování o krizi a obnově spirituality by mělo být podloženo patřičnou teologií. Držím se „živé teologie“ „křesťana v dnešním světě“, jejímž autorem je otec Jan Ev. Urban, té kterou jsem si dovolil připomenout i účastníkům Plenárního sněmu. Otec Jan promýšlel „církev diaspory“ pro církev univerzální, jeho františkánství je zde přítomno „jen“ duchem – sám se o něm ani nezmíní. Ale jeho vývody, závěry, rady a doporučení se vztahují jistě i na jednotlivé duchovní a spirituální proudy v církvi, a tím spíše na jeho spiritualitu milovanou. A tak od otce Jana víme, že – přeloženo pro rodinu františkánskou - „velikost církve je hodnotná, ne kvantitativní“, nejde o „moc a slávu počtu“. Nemáme se lekat ani náboženského úpadku „kolem nás“, ani úpadku na poli mravním, kulturním, politickém, ani sociálním. Patří se vyslovit velkou vděčnosti otci Janovi za tuto moudrost, za toto mystické poznání, za prorockého ducha, kterým nás vybavil, abychom se nelekali až to všechno přijde (přišlo). Ani ty rodinky naší širší rodiny, které vymírají a nemají dost nových povolání, nemají a nesmějí klesat na duchu!     

 

 

 

 

   „Živá teologie“ otce Jana není žádnou rezignací ani odevzdaností „přihlížení zkáze“. I když nejde o (náš) „lidský úspěch“ ale o „zázrak obrácení jednotlivců“ a o „oslavu Boha“ - která jediná je kritériem „živé teologie“ - pořád ještě jde o velikost církve „hodnotnou“. A teprve tady je důvod zamýšlet se  nad projevy krize v naší rodině, a teprve zde jde o hledání cest k proměně ohrožení na šance obnovy.

 

 

 

 

     Necítím se být povolán k celkovým úvahám o naší františkánské rodině a tím méně o situaci v jednotlivých „rodinkách“ té širší rodiny synů a dcer sv. Františka. Dovolím si uvést jen dva příklady: jeden kritický, druhý jako pokus o východisko – v naději, že by mohly být jakousi malou inspirací k domýšlení i pro všechny, jimž živá teologie křesťanů - františkánů  v dnešním světě leží na srdci. „Příklady“ promýšlím už delší dobu, ale impuls k jejich zveřejnění přišel až na letošním Tříkrálovém setkání u Panny Marie Sněžné.

 

 

 

 

    Už podruhé naše setkání – k mému zarmoucení - strádalo nepřítomností našich otců-bratrů z „prvních řádů“, a už podruhé mi zde scházely „sestřičky“ – šedé, školské, „urbanky“ a všechny ostatní, které bych byl tak rád viděl! Mé pátrání po příčinách mělo vlastně jen jedno vysvětlení: není čas, podléháme únavě. Ale čas se sejít jednou do roka na bratrské-sesterské besedě bychom si měli najít, v rodině pod zákonem lásky by takové setkání mělo být naší touhou, něčím, na co se už dlouho těšíme a na co pak dlouho vzpomínáme. Rodiny světské, v nichž vztahy ochladly, se setkávaly už jen na pohřbech. Dnes je hůře: ve stále rostoucím počtu se už ani pohřby nekonají. To nám jistě nehrozí: ale máme čekat až někdo významný z naší rodiny františkánské umře - abychom se viděli?

 

 

 

 

    Naši rodinu potřebujeme oživit. V Poutníku mne zaujala vtipná a radostná zpráva mladých z „FrMolu“ – ještě žijeme! Vybavuji si prosté příběhy ze života, svědectví víry a ducha Františkova. Tak jak umí psát sestra Antonie (Tonička) Hofmanová. A tak jak dovede vyprávět bratr Česlav. Jsou v naší rodině tací, kteří pomáhají utvářet duchovnost a „spiritualitu“ skautů, „junáků“: třeba by  se mohli s námi podělit o zkušenost jak oslovují mladé a jak se jim daří – třeba docela nenápadně - vštěpovat jim něco z pokladu bratra menšího a chudičkého z Assisi. Mohla by to pro nás stárnoucí být inspirace, třeba i pro to, jak lépe porozumět našim dospívajícím vnučkám. Máme mezi sebou spisovatele a spisovatelky, malíře, ilustrátory, dokonce hudební skladatele a zpěváky: píší, malují (psali, malovali) pro děti - nuže, nechť nám v Poutníku pomohou stát se znovu dětmi! Ti, kdo hrají a zpívají mladým: ať nám pomohou vrátit radost ze zpěvu: vždyť zpívaná modlitba a zpívaná chvála je Bohu dvojnásob milá. Rodina, kde se nezpívá, je ohrožena...

 

 

 

 

   P. Michal v promluvě Tříkrálové mše svaté konstatoval prostě a přímo, že mnohé z dřívějších písní „rodiny Františkovy“ už zastaraly, svým jazykem nás nemohou nadchnout, a už vůbec nemají šanci oslovit naše bližní kolem nás. A ještě jednou připomínám otce Jana Evangelistu: ten v pokoře plně františkánské nám všem – tady a dnes - říká: „Mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev“!  Krize naší Františkánské rodiny je jen součástí kulturní krize naší společnosti a civilizace. Máme jedinečnou šanci: na naši obnovenou radost čekají lidé kolem nás. Stačí, abychom našli odvahu stát se blázny pro Krista, jak to dokázal bohatý mládenec z Assisi. Protože žijeme v Zaalpské krajině, kde mrzne až praští, nemusíme se svléknout „do naha“, abychom opustili všechno to, co oslabuje naši víru. Tomu by dnes nikdo nerozuměl.

 

 

 

 

    Podstatou spirituality sv. Františka je možná stav úplné „nezajištěnosti“ a tím úplného odevzdání se do milosrdenství a štědrosti Boží a bližních (chudoba a poslušnost jsou už jen odvozené od této „nezajištěnosti“) . Právě proto je tato spiritualita tak neslučitelná s dnešní kulturou a právě proto je jí tak ohrožena. A právě proto, právě v duchu Františkově je velká a námi dosud nevyužitá šance na východisko z dnešní krize. Cítíme se „zajištěni“ v církvi a duchovní rodině, a málo se trápíme s bližními, kteří jsou mimo. Neumíme je oslovit, dělá nám potíže se k nim „snížit“. Dostali jsme se do ghetta, sami jsme se nechali do něj uzavřít, a ono se nám tam „zalíbilo“. Všimněte si, s jakou odvahou bezdomovci propagují svůj časopis na ulicích Prahy! Jsou totiž „nezajištěni“- a to jim dává výmluvnost a odvahu oslovit nás - „zajištěné“.

 

 

 

 

    Ptám se sám sebe: našel bych odvahu – před obyvateli paneláku, kde jsme 30 let bydleli - nebo před mými studenty na fakultě – zapívat s bratrem Petrem Lutkou a jeho kytarou těmto bližním „píseň novou“, která by znamenala „přiznat se k Pánu“, a která by si přála oslovit jejich srdce? Záleží nám na nich, abychom dokázali riskovat stát se „blázny pro Krista“? Anebo budeme dávat přednost naší sebe-středné zbožnosti, v níž se nám tak zalíbilo, ale která vede zákonitě ke krizi našeho františkánství v Čechách? Při přípravě tohoto zamyšlení se mi dostaly do rukou slovenské „Katolické noviny“ („5. februára“) a v rubrice „Deň s myšlienkou“ čtu: „Církev, ktorá sa nerozmnožuje, ktorá není misionárska, si kope vlastný hrob“ (Fulton Sheen). Od otce Jana už víme, že to „rozmnožování“ církve  máme „hodit na Pána“, ale od závazku hlásat radostnou zvěst „vhod i nevhod“ nám nikdo dispens nedá. Náš Otec a bratr František nám klade na srdce, abychom se radovali v Pánu, ne jako smutní a zamračení pokrytci, ale „náležitě veselí a milí“ (Nepotvrzená řehole kap. 7).

 

 

 

 

Pokoj a dobro nám všem.

 

 

 

 

Lubomír Mlčoch OFS