Majka, Gracjan OFMCap.

 1. V jedné věci se všichni shodujeme: podobně jako květina potřebuje slunce, ryba vodu a pták volný prostor, tak člověk ve svém životě potřebuje radost. Mít radost je výrazem, důkazem, že člověk je šťastný. Stvořitel vlil tuto touhu do lidského srdce. Pro věřícího člověka je největším štěstím mít Boha. K němu směřuje náš život jako řeka do moře.

 Když usiluje o štěstí, musí člověk nejdříve v sobě rozeznat rysy Božího stvoření, neboť byl znetvořen hříchem, a potom vzít na sebe námahu směřování k Bohu, zakusit v sobě jeho přítomnost. Potom bude šťastný, a současně radostný. Samozřejmě, je třeba předpokládat, že mít štěstí zde na zemi, jakož i mít Boha, je vždy ohroženo. Tak snadno lze ztratit milost, duchovní či hmotné dary!

 Dějiny spásy nás však přesto poučují, že člověk se může obrátit, znovuzískat ztracenou milost. Bůh jako dobrý Otec stále čeká na obrácení i toho největšího hříšníka. Dějiny lidstva čtené právě jako dějiny spásy přinášejí velmi mnoho příkladů. Zakusil to kdysi sv. Augustin, jenž se po letech života v hříších obrátil a vyjádřil svoji zkušenost slovy: Nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě, Bože. Potvrzují to příklady mnoha obrácených, světců, a mezi nimi i život sv. Františka z Assisi.

 2. Zdroje radosti jsou různé. Může vycházet z přirozeného založení, příznivých okolností a podmínek života, zdraví, ze zdaru, prožitých úspěchů, z uskutečněných snů či výsledků. Někdy je radost udržována uměle. Dnes existují zvláštní instituce, které do lidského života vnášejí radost. To vše ovšem může být okamžitým zdrojem radosti, může příznivě působit na její zakoušení a prožívání. Kromě toho existuje ještě jiný způsob radosti, totiž duchovní, a ta se rodí z čistého svědomí a srdce, z víry, naděje a lásky. Taková radost je možná i tehdy, když utrpení vyvolává slzy.

 3. Církev učí, že pro křesťana základním zdrojem radosti je osoba Krista. Radost se rodí z víry, že Kristus se při Vtělení spojil s každým člověkem, aby ho proměnil v sebe. Je třeba jaksi vstoupit do jeho osoby, přilnout k němu láskou. Když Kristus přijal tělo z Panny Marie, přijal naši lidskou přirozenost se všemi zkušenostmi osudu, včetně utrpení. Současně postavil lidský život do perspektivy povolání ke spáse, čili přijetí přislíbeného Božího království. Tím i bolestné zakoušení osudu, utrpení nabývají smysl a význam, jsou zařazeny do spásného utrpení Krista, a přijaty s podrobením se Boží vůli tvoří osobní dějiny spásy, stávají se rovněž zásluhou.

 Naší radostí a štěstím je, že patříme k Bohu skrze Krista. Toto dílo začalo již svátostí křtu. V konkrétním životě křesťana, člověka, jenž má užívat rozum, je doplňováno svědectvím vydávaným čistým svědomím a srdcem. Do pohybu je stále uvádí víra, naděje a láska. Tato duchovní skutečnost, specifické tajemství křesťanského života, jsou podporovány působením Ducha svatého, jenž překonává úzkosti a obavy, a dokonce dává takovou sílu, že člověk je schopen přijmout pronásledování, ba i mučednickou smrt.

 Je však třeba vážně přijmout vírou, že Bůh v Kristu miloval člověka až do konce, aby i zde na zemi - třebaže je to jen dočasný život - zažil štěstí, které v plnosti zakusí nepředstavitelným způsobem, až spatří svého Pána takového, jaký je. Když Ježíš slibuje, že opět přijde, ujišťuje, že přijde čas, kdy všechen smutek zakoušený v časnosti se navždy změní v radost, „zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme“ (srov. Jan 16,21-23).

 

 

 

 

 4. Křesťan, vědomý si svého obdarování, konečného předurčení, prožívá radost ve všem, co zakouší, i tehdy, když na život padá stín kříže a utrpení. Sv. Petr vyzývá: „Spíše se z toho radujte, že tím máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží“ (1 Petr 4,13-14).

 

 

 

 

 Tímto vztahem k budoucí slávě se vyznačuje Ježíšovo evangelní učení. V Matoušově záznamu Horského kázání Ježíš říká: „Blahoslavení (= šťastní) jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,12-12).

 

 

 

 

 Evangelijní radost má velikonoční ráz; není jen plodem okamžité příjemnosti, nějaké třebas největší a dlouhotrvající duchovní rozkoše (ty na zemi nikdy nejsou trvalé a vždy pomíjejí), ale rodí se z víry a má výraznou perspektivu Božího království. Neomezuje se jen na jídlo a pití, neboť Boží radost spočívá ve spravedlnosti a pokoji, jaké dává Duch svatý (srov. Řím 14,17).

 

 

 

 

 Kromě toho, když užíváme výraz velikonoční radost, máme na mysli přecházení, i tady na zemi, od radosti, která je dána zde na zemi v křesťanském životě, k radosti vlastní těm, kdo dostali odměnu Božího království. Při každém zakoušení radosti zde na zemi musíme říkat: To ještě není ono, to ještě není všechno: plná radost bude až v nebi. Jinými slovy: nesmíme se zastavovat, nesmíme pokládat za cíl pouze získání radosti dočasné, pozemské, ale usilovat o tu, která je vlastní svatým.

 5. Před oči své obrazotvornosti si přivolejme obraz sv. Františka, jenž od svého obrácení do blažené smrti rostl v radosti. Ta vyplývala z víry, naděje a lásky k Bohu a k lidem. Když čteme jeho spisy nebo životopisy, snadno zjistíme, že byla opravdu evangelijní. Příznačná je jeho rozmluva s bratrem Lvem O pravé a dokonalé radosti, jeho modlitby či Sluneční píseň. O této radosti píší jeho první životopisci. Měla svůj zdroj ve zkušenosti milosrdenství (1 Cel 7), v modlitbě (1 Cel 27), v prožívání svátků Božího Narození (srov. LegMai 10,7), v plnění děl milosrdenství, v zakoušení chudoby a utrpení i v mnoha dalších situacích. Stojí za to zamyslet se, abychom ho i v tom následovali.

 Řehole SFŘ připomíná: Jako apoštolové dokonalé radosti ať v každé situaci přinášejí radost a pokoj (19). Místem tohoto apoštolátu musí být naše prostředí rodinné, sousedské, pracovní, lidé, s nimiž se setkáme, zvláště chudí, nemocní, trpící (srov. GK SFŘ 12). Kolik radosti přinese osamělým a opuštěným bratrská návštěva, ba i obyčejný pozdrav od společenství! Konstituce SFŘ se odvolávají na příklad sv. Františka, u něhož radost a důvěra vyplývaly ze „zkušenosti Božího otcovství, z neotřesitelné víry, že vstaneme s Kristem k věčnému životu, ze zakoušení možnosti setkání a oslavování Stvořitele ve všeobecném bratrství se vším stvořením“ (26).  Tyto pokyny mají ohromný význam, aby v nás vznikla pravá radost ve františkánském duchu, aby se stala svědectvím světu nakaženému virem pesimismu a beznaděje. Povoláni k životu v bratrském společenství SFŘ máme být apoštoly evangelijní radosti v rodině, prostředí. Jsme jimi vůči svým bližním?

 6. U sv. Františka zdrojem této radosti, která se projevovala navenek, bylo čisté svědomí a srdce naplněné Boží láskou. Autor Zrcadla dokonalosti píše: „Blažený František se ze všech sil snažil o to, aby i v době, kdy se nekoná modlitba, měl stále vnitřní i vnější radost“ (95). Tuto radost pěstoval častým rozjímáním evangelia, zvláště takových skutečností jako: tajemství Vtělení, kterou projevil uspořádáním jeslí v Greccio, popisů Ježíšova uzdravování a zmrtvýchvstání, setkání s učedníky jdoucími do Emauz, životem modlitby, rozjímáním Boží přítomnosti ve stvořeních. Těmito zastaveními - nazvěme je tak - byla jeho radost opravdu velikonoční, vlastní spaseným lidem. Třebaže žil na zemi, duchem stále více spočíval v nebi. Začátkem této radosti bylo poznání Krista jako Mesiáše, Pána, milovaného Mistra.

 7. Také v našem františkánském životě radost má mít velikonoční rysy, a tedy vztah ke Kristu, poznání jeho přítomnosti a působení a vztahu k Božímu království, kde „nebudeme mít hlad ani žízeň, protože Beránek nás bude vodit k pramenům živé vody, a Bůh sám setře každou slzu z očí spasených“ (Zj 7,16-17).

 

 

 

 

 Velikonoční znamení radosti se projeví i v přechodu od prázdných řečí, od vyprávění jen o časných věcech, příjemnostech či těžkostech, o získávání hmotných dober, pomlouvání a kritizování našich bližních, k tomu, že Bohu „slíbili jsme (profesí) velké věci, ale větší byly slíbeny nám. Zachovejme to, co jsme slíbili Pánu a usilujme o to, co nám bylo slíbeno. Jak malé jsou útrapy časného života, a jak velká sláva nás čeká po smrti“ (srov. Kvítky).

 

 

 

 

 Evangelijní radost plynoucí z víry je vepsána do našeho františkánského charismatu. Získávejme ji a uchovejme si pocit vděčnosti za naše františkánské povolání, zamýšlejme se nad tím, co nám bylo dáno a přislíbeno, rozjímejme nad tím v modlitbě, aby se nám ukázalo blahoslavené ovoce františkánského života.

 Je třeba zamyslet se nad těmito otázkami:

 * Zda jsme spokojeni se svým františkánským povoláním?

 * Zda vnášíme radost do společenství SFŘ, do života v rodinných vztazích, v zaměstnání, v životě místní církve?

 * Známe tajemství (zdroje a projevy) radosti sv. Františka?

 * Co můžeme udělat, aby náš život byl radostnou službou Pánu a bližním?

Gracjan Majka OFMCap.

 

 

 

 

 Franciszkanska radošč ma charakter paschalny

 

 

 

 

 Glos sw. Franciszka 6/2005

 

 

 

 

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM