Schneider, Johannes OFM

6. Jsem mezi vámi v Božím slově

 

 

 

 

 Poznámka Tomáše z Celana, že Klára, třebaže neměla literární vzdělání, „přece měla radost, když mohla slyšet učené kázání“ (Život Kláry 37), má svůj zdroj ve svědecké výpovědi sestry Anežky Oportulo de Bernardo v procesu svatořečení Kláry. Tam stojí,

 „že paní Klára měla velkou radost, když slyšela slovo Boží. A třebaže nebyla vzdělaná, přece ráda slýchala učená kázání. Když jednoho dne kázal bratr Filip de Atri z řádu Menších bratří, svědkyně viděla vedle svaté Kláry překrásného chlapečka, zdálo se jí, že má asi tři roky. A když se svědkyně modlila v srdci, aby Bůh nedopustil, že by byla oklamána, dostala v srdci odpověď těmito slovy: »Já jsem mezi vámi«, a těmi slovy bylo naznačeno, že chlapeček byl Ježíš Kristus, který stojí mezi kazateli a posluchači, když poslouchají tak, jak mají“ (Proces 10,8).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bible nebo Boží slovo

 

 

 

 

Kdyby sv. Klára žila v naší době, pravděpodobně by se o ní říkalo, že byla velice nadšená, když četla Bibli. Sestra Anežka nám podává pouze zprávu, že „Klára měla velkou radost, když slyšela slovo Boží“. Není řeč ani o „čtení“ ani o „Bibli“, ale o „slyšení“ a o „slovu Božím“. Slovo bible, odvozené z řeckého biblos, znamená prostě „kniha“. Jako takovou si můžeme vypůjčit bibli v každé knihovně, nebo koupit v příslušném knihkupectví. Bible jako kniha z papíru a tiskařské černi je věc, předmět, s nímž také lze podle toho zacházet. Pochopitelně věříme, že kniha Bible je svatý předmět s ještě svatějším obsahem. Sv. František dokonce měl za to - a Klára ho v tom bude následovat -, že každý kousek papíru či pergamenu, popsaný „nejsvětějšími jmény a výroky Páně“, je třeba uctivě zdvihnout ze země, když je tam uvidíme ležet (Odkaz 3; List duchovním). Ani zde však nejde o pergamen či knihu jako předmět, ale o svatá jména a slova, která jsou na nich napsána. Tak dokonce jednou přikáže jediný Nový zákon, který mladé bratrské společenství vlastnilo, aby z něho četlo lekce brevíře, darovat chudé matce jednoho spolubratra, aby jej prodala pro zmírnění své nouze. „Mám za to - řekl -, že se Bohu bude víc líbit, když jí knihu darujeme, než když z ní budeme číst“ (2 Cel 91; srov. LegPer 93).

 

 

 

 

 To je rozdíl mezi Biblí a Božím slovem. Knihu Bible lze číst a studovat, avšak Boží slovo musíme slyšet a poslouchat je. Tak předhazuje Ježíš biblistům své doby: Zkoumáte Písma, protože myslíte, že v nich naleznete věčný život: avšak právě ona svědčí o mně; ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život (Jan 5,39-40). Stejně tak neblahoslaví ty, kdo mají svitek Písma nebo Bibli, ba ani tu, která ho tělesně nosila a živila jako matka, ale nazývá blahoslavenými spíše ty, kdo slyší Boží slovo a zachovávají je (Lk 11,28). Boží slovo je živý hlas Boží, který lze jedinečným způsobem vnímat v písmenech knihy Písma svatého. Bible jako kniha však není Boží slovo samotné, stejně jako sebekrásnější a sebevětší varhany nejsou ještě hudba, kterou je na nich třeba teprve zahrát, aby pak byla slyšet. Nestačí prostudovat počet a vlastnosti varhanních píšťal, abychom už z toho uslyšeli Bachovu sonátu. Stejně tak nestačí znát písmena, obsah, stavbu a pozadí Bible, abychom z toho uslyšeli živé Boží slovo. Pochopitelně je kniha Bible ten nejvirtuóznější nástroj, ty nejmohutnější a nejkrásnější varhany, abychom slyšeli Boží slovo, za předpokladu, že někdo umí na tento nástroj zahrát a především jej slyšet.

 

 

 

 

 

Radost z Božího slova

 

 

 

 

 Jednou jsem daroval jedné rodině krásnou Bibli s odvážnou představou, že do katolického domu patří také Bible. Tato Bible stojí ještě dnes na stejném místě, kam jsem ji postavil, netknutá a zaprášená. Nemohu však tvrdit, že by se v této rodině Boží slovo neposlouchalo a neuskutečňovalo. Naopak, v porovnání s ní cítím se sám se všemi biblickými původními zněními, s nimiž se stále zabývám, jako znalec Písma, jenž Písma studuje, avšak jen velice namáhavě, pokud vůbec, dostává se k Ježíši, samotnému Slovu, abych potom od něho slovo také uskutečnil.

 Svatá Klára a její společenství nemělo pravděpodobně žádnou úplnou Bibli, za jejíž cenu by se tenkrát dal koupit statek. Klářinou Biblí byla především liturgie církve se mší a modlitbou hodinek, a potom dlouhé, neustálé a rozhodné naslouchání srdce tomu, co už vnímala ušima. Litera zabíjí (2 Kor 3,6), cituje František ve svém sedmém Napomenutí, a knihy, ba i Bible, mohou být mrtvými předměty, pokud stojí zaprášené v polici anebo vězí bezúčelně v mozku učence. Během mého studia teologie se mi přiznal jeden spolustudent, že při studiu Bible z ní zcela ztratil radost. To je snad politováníhodný ojedinělý případ. Zeptejme se však poctivě: Co nám však doopravdy dělá radost z Bible?

 O Kláře se uvádí, že se velice radovala, když slyšela Boží slovo. Svědkyně užívá výraz molto se delectava, což se dá přeložit: „Měla velkou chuť, velké potěšení slyšet Boží slovo.“ A přece víme, že pouhé čtení velice unavuje a nijak nepůsobí vždy potěšení. Klára však musela přijít na chuť Božímu slovu, kterou směla stále znova s potěšením zakoušet, kdykoli a čímkoli jí přímo nebo zprostředkovaně dolehlo k sluchu. Blaze domu, kdo má zalíbení v Hospodinově zákonu, stojí na začátku sbírky žalmů jako úvodní zvolání (srov. Žl 1,1-2). Toto blahoslavenství není žádná hrozba: „Běda ti, ty nečteš Bibli!“, ale přislíbení, které nastává, když má někdo radost, že slyší Boží slovo.

 Radosti z Božího slova se však nelze svévolně zmocnit, ale je darem, právě tak jako je darem, hřivnou, mít hudební sluch a mít radost z krásné hudby. Hřivnu radosti z Božího slova lze zasadit a rozmnožit stále novým zakoušením slova, které občas s sebou nese i hořkost námahy. Tak byl svitek pro vidoucího v Apokalypse, jenž jej měl spolknout, v ústech sladký, avšak v břiše hořký (Zj 10,10). Hřivnu slyšení lze však i zakopat, tak jako onen špatný služebník, který odpověděl: Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi (Mt 25,25), anebo jako Adam utéci před Božím hlasem v zahradě: Měl jsem strach a skryl jsem se (Gn 3,10). Tak si můžeme sami a vzájemně důkladně zkazit radost a chuť z Božího slova, staneme-li se sami a navzájem soudci tím, že si jeden druhému házíme na hlavu výroky Bible (nebo i celé Bible) jako Mojžíšovy kamenné desky, anebo Bibli používáme výlučně jako kamenolom pro kvádry pravověrnosti, či se Bible stane hřbitovem a polem vykopávek plným hliněných střepů dávno zapadlých kultur.

 

 

 

 

 

Uprostřed mezi nimi

 

 

 

 

 Co nám vlastně dělá radost z Bible? Ježíš přišel a stanul mezi nimi. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se (Jan 20,19-20). Ten jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (Lk 24,45). První a vlastní radost není porozumění Písmu, ale že on sám, o němž Písmo mluví, jim otevírá toto pochopení. Radost se nevztahuje na Písmo, které samo při Ježíšově smrti odumřelo v mrtvá písmena, ale na něho, jenž podle Písma (1 Kor 15,4) vstal a stanul mezi nimi. Radost se vztahuje na přítomnost Vzkříšeného mezi svými učedníky, kteří - třebaže měli Písma - truchlili a plakali (Mk 16,10). Myslím si, že na to se vztahuje i velká radost Kláry, která ji směla zakoušet, když slyšela Boží slovo.

 To chce naznačit vidění sestry Anežky o překrásném chlapečkovi po boku Kláry během kázání bratra Filipa. Protože sama byla kritická vůči takovým zjevením, „modlila se, aby Bůh nedopustil, že by byla oklamána, a dostala v srdci odpověď slovy: »Já jsem mezi vámi«“. Tato slova v jejím srdci jsou stejně důležitá jako obraz chlapečka před jejíma očima, neboť „těmi slovy bylo naznačeno, že chlapeček byl Ježíš Kristus, který stojí mezi kazateli a posluchači, když poslouchají tak, jak mají“. Nejde tedy při hlásání Božího slova a jeho naslouchání o učený výklad a jeho chápavé přijetí, ale o přítomnost toho, na něhož se vztahuje celé Písmo a od něhož vycházejí všechna Boží slova, jenž sám je Slovo, které se stalo Písmem podobným způsobem, jako se jedinečným způsobem stalo tělem. Jde o to, že Ježíš sám - dokonce zavřenými dveřmi (srov. Jan 20,19) rozumu a srdce - přichází mezi ty, kdo jsou shromážděni v jeho jménu a ve vzpomínce na jeho slova. Radost Kláry, když slyšela Boží slova, je radost těch, kdo sedí v kruhu okolo Ježíše a které nazývá svými bratry, sestrami a dokonce matkami, protože slyší jeho slovo a plní vůli Otce (Mk 3,34-35). Tak zakouší Klára radost matky, po jejímž boku stojí „její“ překrásné dítě, zatímco ucho a srdce vnímají Boží slovo. To, co smějí Klára a její spolusestry zažít, je Ježíšův příslib: Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tak jsem já uprostřed nich (Mt 18,20).

 

 

 

 

 Johannes Schneider OFM

 

 

 

 

 Kirschen im Winter

 

 

 

 

 Aleph-Omega-Verlag Salzburg 2005

 

 

 

 

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM