Wožniak, Ewelina

  V houštině slov existuje dnes silná potřeba zastavit se aspoň na chvíli a ponořit se do prostoru spíše duchovního než hmotného. Hmotný prostor totiž, jenž nás ze všech stran obklopuje, okrádá naši psychiku, duši a podstatu našeho ducha.

 Prvotní společenství soustředěné kolem otce Františka, v němž objevil své místo bratr Jiljí z Assisi, spojovalo řeholní život s apoštolátem.  Bl. Jiljí, podobně jako všichni ostatní spolubratři, kladl velký důraz na chudobu ve snaze dosáhnout hlubší duchovní život. Misijní působení bylo odpovědí na touhy po návratu k evangeliu, a tedy po prostším životě, kde měla první místo kajícnost. Život podle evangelia, to je život v chudobě.

 Bratr Jiljí užíval různé asketické praktiky. Přísná askeze spojená s hmotnou chudobou a umrtvováním všeho druhu, jakož i dar hluboké modlitby, naplňovaly ho plody Božího Ducha: láskou, pokojem, trpělivostí, dobrotou a mírností. Prvotní společenství, to je příklad zamilování si kontemplativní modlitby, s jakým se nesetkáváme.

 Řád kajícníků neodmítal žádnou práci tělesnou, duchovní či misijní, podle slov sv. Františka obsažených v Řeholi 1223:  „Ti bratři, kterým Bůh dal milost, že mohou pracovat, ať pracují svědomitě a s dobrým úmyslem“  (Řehole 5 - FP 88).

 

 

 

 

 

 Život Menšího bratra byl především život prostý, do krajnosti chudý, a zcela prosycený tichem.  Všechno, o čem bratr Jiljí přemýšlel a v modlitbě prorozjímal, hned vtěloval ve skutek. A o cokoli se sdílel s Bohem v čase duchovní rozmluvy, mělo svůj odraz v pozdější praxi, neboť všechno dělal ve jménu Pána Ježíše (srov. Kol 3,17). Životním heslem se pro něj stala benediktinská zásada: Ora et labora, modlitba a práce. Od kontemplace přecházel rychle do činnosti. Dnešní pověstné úsloví: „Modlitbou a prací lidé se bohací“ neukazuje jen na bohatství hmotné. Do značné míry přivádí na mysl celou velikost duchovního bohatství, jaké mohou přinést stejně rozmluva s Pánem v tichu a soustředění, tak i svědomitá tělesná práce. Bl. bratr Jiljí vedený duchem zbožnosti konal také poutě na svatá místa a do svatyní, aby se více  věnoval svatým rozjímáním. Sám František říkal o Jiljím, že měl „mysl povznesenou do kontemplace“, jež ho nakonec dovedla k „vrcholům dokonalosti“. Některé výroky bratra Jiljího sepsané jako Dicta aurea představují cenné svědectví františkánské mystiky.

 Jako člověk modlitby popsal tuto intimní rozmluvu s Bohem takto: „Modlitba je počátkem, středem i koncem všeho dobra. Modlitba osvěcuje duši a pomáhá odlišit dobro od zla.“ Modlitba dávala takt „oddychující“ duši apoštola, která čerpala nové poklady duchovních sil,  poněvadž vnitřní ztišení se dotýká hloubi samého modlícího se. Proměňuje duši v „úrodnou zahradu“, v níž se rozvíjejí „květy“ dobrých činů člověka. Dá říci, že  Jiljí se stal duchovním mistrem kontemplace. Každý mistr, jak je obecně známo, má své učedníky. Měl je také Jiljí. Dnes i my máme čerpat z přístupu k modlitbě, který mu byl vlastní, a z postoje, jenž ho provázel. Modlitba jako „pružné obinadlo“ hojí okraje lidské rány, v níž na jedné straně stojí čekající Bůh-Otec, a na opačné straně směřuje k němu  člověk ponořený do kontemplace. Čas strávený na modlitbě nikdy není ztracený. Duchovní rozvoj každého křesťana je svéráznou školou modlitby. Tak jako v přírodě každá roční doba má svoje místo, tak pro „plody“ naší modlitby přichází vždy příslušný čas.

 Při svých extatických a mystických zážitcích zachovával si bl. Jiljí vždy velkou pokoru a skromnost. Vedle mystických zážitků, které ho ponořovaly do Boží lásky, objevovaly se také ďábelské útoky. Duchovní syn sv. Františka mluvil o křesťanu prožívajícím obtíže při modlitbě jako o člověku nahém, lenivém a duševně neobratném, který přes vnitřní překážky „přece z Pánovy milosti sílí k zápasu modlitby. Tehdy náš blahoslavený Pán a Král, když vidí úsilí svého rytíře, dá mu rukama svých služebníků andělů zbožnost zápalu a dobrou vůli“, neboť „nebeský Otec chodí, hledá a chce od lidí, aby ho chválili na zemi v duchu a v pravdě“.

 Celý život bratra Jiljího vyznačovala zvláštní schola caritatis (škola lásky), která hrála nezastupitelnou úlohu v životě tohoto „apoštola kontemplace“. S pokračujícím vnitřním rozvojem bratra Jiljího se rozšiřoval prostor jeho samoty. Cítil silnou potřebu oddělit se od světa, aby se hlouběji nořil do lásky Krista, svého božského Snoubence. Poslední léta svého života strávil v Perugii, kde se věnoval duchovním cvičením a kontemplaci. Jiljí z Assisi se proto může pro nás stát vzorem, neboť „Ten, kdo se více stará o svou duši, stará se také více o duše svých přátel.“

 Bratr Jiljí zanechal všem svým následovníkům příklad dokonalé poslušnosti, tělesné práce, osamělého života a svaté kontemplace. Krásné svědectví mu vydali jeho spolubratři. O nejvýstižnější postřeh se podělil sv. Bonaventura: „Svatý otec Jiljí byl zcela naplněn Bohem, a proto je hoden slávy a památky.“

 Důležitým průvodcem pro naše zakoušení modlitby, který zanechal jako dědictví duchovní syn sv. Františka, může se nám stát symbolický popis prožitků duše:

 1. Oheň - druh světla předcházející osvícení duše.

 2. Pomazání - z vonné masti vychází vůně jdoucí k Bohu.

 3. Ponoření - odtržení duše od těla a vstoupení do Boží přítomnosti.

 4. Bohomyšlení - ponoření se do Boha.

 5. Chuť - v důsledku bohomyšlení zakouší se „chuť“ Boha.

 6. Spočinutí - po ochutnání duchovních útěch přichází čas na odpočívání v oné sladkosti.

 7. Sláva - ve spočinutí nachází duše slávu a naplňuje se nesmírnou radostí.

 Modlitba plynoucí přímo ze srdce proměňuje duši člověka a dělá krásnějším jeho život, jenž se stává životem podle slov evangelia. Boha lze kontemplovat nejen v kostele či na místech k tomu určených. Boha lze chválit a velebit všude: cestou do práce v tramvaji; při jídle v restauraci; ve škole; doma v kruhu rodiny; při osamělé procházce v lese. Bůh dělá z našich srdcí komnatu svého Království. Myslet na Boha je možné všude. Každá dobrá myšlenka na něho, stejně jako na bližní, s nimiž se denně stýkáme, přináší pokoj, oddych, odpočinek; přivádí k chvíli zamyšlení. Obdarovává nás tedy tím, co nám tolik chybí v současném světě, ponořeném do chaosu, stresu a stálé honičky za něčím, co vůbec nemá existenciální ráz a neslouží naší spáse. Opravdová modlitba se „sytí“ tichem. Ticho je „přístavem“ unaveného slova. Ponoř se do ticha. Bůh tě uslyší...

Ewelina Wožniak

 Modlitwa „karmi sie“ cisza

 

 

 

 

 

Glos sw. Franciszka 1/2006

 

 

 

 

 

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

 

Text pod obr.: Perugia, klášterní dvůr františkánského konventu v Monteripido, postavený okolo poustevny bl. Jiljího