Slotwiński, Tadeusz OFM

 Po celý rok 2006 bude Glos sw. Franciszka (a v překladu POUTNÍK) představovat svaté a blahoslavené, s nimiž se Chudičký setkal za svého pozemského života. Přesvědčíme se, že jich bylo mnoho, a převážně to byli jeho bratři a sestry z františkánského společenství, kterému on sám dal počátek.

 Dnes se podíváme na život a působení bratra, který patřil k první františkánské generaci. Je to bl. Jiljí z Assisi, řeholní bratr.

 Sv. Jan Evangelista říká ve svém listu: „Každý, kdo skládá naději v Boha, posvěcuje se, jako on je svatý“ (Jan 3,3). A sv. Augustin řekl, že člověk je bytostí „schopnou otevřít se Bohu“. Žít znamená pro křesťana tolik, jako stavět na určitých hodnotách a vytrvat ve svém rozhodnutí. Nejdůležitější je vědomí, že každý člověk musí sám uskutečnit rozhodnutí na svou vlastní zodpovědnost a nelze hledat ospravedlnění v těžkých okolnostech nebo protivenstvích osudu.

 Jenom svatí, géniové a ti, kdo silně milují, mají světlo-slunce v dlaních. Když přecházejí kolem nás, zanechávají stopu v naší paměti, v našem životě, neboť mají světlo, jejich duše jsou plné a roznícené. Světlo má ten, kdo o ně usiloval a kdo je chrání. Světlo, dobro a krása jsou na světě, je však třeba umět je nalézt. Na počátku je třeba rozevřít náruč, nezavírat ji sobecky, nezatínat pěsti. Každý, kdo nese světlo v dlaních, musel si je zasloužit. To pochopitelně nelze uskutečnit ze dne na den, je třeba pečlivě sbírat úlomky světla, kousíčky lásky, až se po mnoha létech duše rozjasní zábleskem. A jak zázračné bude umírat s takovou jasnou duší jako sv. František a Boží služebník Jan Pavel II.!

 Dále je třeba umět světlo rozdávat. Světlo je něco, co svou přirozeností existuje, aby bylo rozdáváno a dělili jsme se o ně s druhými. Lidé je nedostávají, aby je skrývali pod nádobu, ale aby je postavili na podstavec, a tak aby osvěcovalo všechny v domě a na světě.

 Musíme stále opakovat, dokud to nebude dost jasné: láska, bratrství, posvěcení, odevzdanost, to nejsou nějaké dodatečné vlastnosti, díky nimž se člověk může stát svatým či dokonalým, ale tvoří podstatu člověka. Člověk se stává člověkem, když žije ve společenství a pro společenství. Když někomu slouží. Když má někoho rád. Teprve potom se stává lidskou bytostí.

 Nikdo z nás nemůže sám vyčerpat možnosti lidského stavu: společně, to ano; otevřeni, to ano. Světlo duše je světlem až potom, když se dělí, rozdává. Géniové jsou génii ne tím, co tvoří, ale tím, co rozdávají, co vyzařují. Génius není člověk s velkou duší, ale člověk, z jehož duše můžeme čerpat. V případě svatých je věc zcela zřejmá: jsou svatí, neboť se neuchovali pro sebe, ale dali se těm, kteří je obklopovali. Svatí měli slunce v dlaních a zasvětili život tomu, že je po kouscích rozdávali. Je známá knížka „František rozdává slunce“.

 „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se smíme nazývat Božími dětmi, a že jimi také jsme“ (1 Jan 3,1). Svatost spočívá právě v našem vztahu k Bohu, v tom, že se podobáme jedinému Svatému. Ze spojení s Bohem, jenž je plností života, plynou všechny známky a přívlastky svatého. Můžeme je vyčíst z evangelních blahoslavenství. Svatý je především člověk svobodný: prostý touhy po vládnutí, nenávisti, peněz, sobectví, strachu, lži, smyslové žádostivosti. Svobodný k podobě Boha.

 Svatý je dále budovatel; budovatel míru, spravedlnosti, lásky; budovatel trpělivý a vytrvalý, mírný a mírový, otevřený a nezištný. Podobný Bohu Stvořiteli, budovateli vesmíru; svatý je rovněž silný v budování, v bránění, v snášení, v přijímání, silný uprostřed ponížení a pronásledování. Konečně svatý je člověk šťastný, plný radosti, blahoslavený, plný života, naděje, humoru, fantazie. Šťastný, neboť je naplněn Bohem. Když čteme životopisy svatých a blahoslavených, udivuje nás jejich velká aktivita, šířka obzorů, hloubka myšlenek. Je dobře vidět, že jsou to oni, kdo otevírají nové cesty, ukazují řešení různých problémů, vychovávají nová pokolení. Oni čerpají z Boha lásku, moudrost, energii.

 Bratr Jiljí byl v pořadí třetím Assisanem (po Bernardovi a Petru Catanim), kterého František přijal do svého společenství. Patří tedy do první františkánské generace, vyznačující se velikou vírou v Boží prozřetelnost, jemností, citlivostí a schopností jak kontemplativní modlitby, tak i práce tělesné, duševní a misijní. Františkánské prameny jej ukazují jako člověka velmi duchovního. V mládí byl spíše bázlivý, tichý a vyznačoval se velkou prostotou, s věkem však nabyl solidní zralost a dokonalost člověka odvážného, zbožného, vytrvalého a věrného. Z náboženských podnětů navštěvuje různé svatyně v Itálii i za hranicemi: Monte Gargano se svatyní bl. archanděla Michaela, kam putoval i sv. František, Svatou zemi, sv. Jakuba v Compostele. Když byl na cestách, vlastníma rukama si vydělával na živobytí. Rád pomáhal vesničanům na poli, přitom jim mluvil o Ježíši, jeho evangeliu, a připomínal jim křesťanské povinnosti. V létech 1215-19 pobýval se souhlasem sv. Františka v poustevně Favarone u Assisi. Potom se v létech 1219-20 odebral do Tunisu jako misionář mezi Saracény. V létech 1225-26 bydlel v Rieti u kardinála Mikuláše, s nímž rozmlouval na náboženská a duchovní témata.

 Poslední roky života strávil v samotě v klášteře Monteripido u Perugie, kde vedl intenzivní kontemplativní život. Tam také 22. dubna 1226 zemřel a byl pochován, jeho tělo tam spočívá dodnes. Jeho druhové sebrali jeho různá ponaučení a výroky a zanechali je budoucím v tzv. Detti, které jsou prosté, výstižné a plné moudrosti. (V českém překladu Františkánských pramenů I., MCM 1999, jsou zařazeny v Dodatku.) Papež Řehoř IX., který ho znal osobně, uznal jej ústně za svatého, avšak teprve Pius VI. v roce 1777 uskutečnil akt blahořečení.

 Legenda Perugijského anonyma uvádí: „Za osm dní přišel (k Františkovi, Bernardovi a Petrovi Catani do Porciunkule) jeden Assisan, Jiljí, člověk plný víry a zbožnosti, kterému dal Pán zvláštní milosti. S velkou zbožností a úctou prosil Františka na kolenou, aby ho přijal do svého společenství. Světec šťasten, když to viděl a slyšel, ho radostně přijal. Všichni čtyři se cítili naplněni nesmírnou duchovní milostí.

 V následujících dnech vzal František bratra Jiljího s sebou do Marky Ankonské. Cestou vroucně chválili Pána a František francouzsky krásným zpěvem Pána velebil a chválil. Byli tak naplněni radostí, jako kdyby objevili veliký poklad. Nemohli být více spokojeni. Opustili všechno a pohrdli vším. S hořkostí mysleli na světáky, kteří ve svých radostech trpí a v nichž se skrývá tolik bídy a smutku.

 František pak řekl svému druhovi Jiljímu: »Naše duchovní hnutí se bude podobat rybáři, který hodil sítě do vody a vylovil velké množství ryb. Vybral z nich velké, zatímco malé hodil do vody.« Jiljí užasl nad tímto proroctvím, protože dobře věděl, jak malý byl počet bratří.

 František ještě Božímu lidu nekázal, ale procházel městy a tvrzemi, povzbuzoval muže a ženy, aby se báli Stvořitele nebe a země a milovali ho, a konali pokání za své hříchy. Jiljí se omezil na to, že říkal: »Říká to velmi dobře, věřte mu!«“ (AnPer 14-15: FP 1502-04).

 Určité události ze života bratra Jiljího zapsal bratr Lev. Ten také spolu s bratry Janem a Graciánem sebral některé jeho myšlenky, naučení a výroky hodné pozornosti. Mnohé z nich byly vydány tiskem spolu s Kvítky sv. Františka.

 Sám František řekl o Jiljím, že měl „mysl povznesenou ke kontemplaci“, a ta jej dovedla k „vrcholům dokonalosti“. Krásné svědectví vydal o bl. Jiljím sv. Bonaventura: „Svatý otec Jiljí byl zcela naplněn Bohem, a proto je hoden slávy a paměti.“

 Zde jsou některé výroky bratra Jiljího:

 Boží milosrdenství: „Žádný hříšník však nesmí nikdy pochybovat o Božím milosrdenství, dokud žije: neboť téměř není na světě strom tak křivý, sukovitý, který by lidé nedokázali udělat rovným, krásným a hezkým. Tím spíše není tak těžkého hříšníka na světě, jehož by nemohl Bůh milostí a ctnostmi ozdobit rozmanitým způsobem.“

 útěcha: „Jednou řekl nějaký tulák bratru Jiljímu: »Otče, prosím tě, abys mě potěšil!« Odvětil mu bratr Jiljí: »Bratře můj, snaž se být ve shodě s Bohem, a hned budeš mít útěchu, jakou potřebuješ. Neboť jestliže člověk nepřipraví ve své duši čistý příbytek, v němž by mohl Bůh přebývat a odpočívat, nenajde nikdy ani místa, ani odpočinku, ani pravé útěchy mezi tvory. Když člověk chce jednat zle, nikdy neprosí o mnohé rady, aby to udělal; ale aby dobře konal, hledá mnoho rad, a dlouho otálí.“

 Řád: „Jednou řekl bratr Jiljí: »Zdá se mi, že řád Menších bratří byl opravdu seslán od Boha k užitku a povznesení lidí. Avšak běda nám, bratři, nebudeme-li takoví, jací máme být! Jisté je, že v tomto životě by nebylo pružnějších lidí než my; neboť ten je svatý, kdo následuje svatého, a ten je opravdu dobrý, kdo kráčí cestou dobrého, a ten je bohatý, kdo jde po stezkách boháče; a řád Menších bratří víc než kterýkoli jiný řád kráčí ve stopách a po stezkách toho nejlepšího, nejbohatšího, nejsvětějšího, jaký kdy byl a kdykoli bude, totiž našeho Pána Ježíše Krista.«“

 Svatá láska k bližnímu: „Láska je větší než všechny ostatní ctnosti. Blahoslavený, kdo nikdy není sytý těmi věcmi, po nichž má vždy toužit. Jednou řekl bratr Jiljí jistému bratru, jehož byl duchovním přítelem: »Věříš, že tě mám rád?« Onen bratr odpověděl: »Věřím.« Tu mu řekl bratr Jiljí: »Nevěř, že tě miluji; neboť jen Stvořitel opravdu miluje stvoření, a láska tvorů není ničím ve srovnání s láskou Stvořitele.«“

Tadeusz Slotwinski OFM

 Bl. Idzi z Asyžu i bl. Roger z Todi

 Glos sw. Franciszka 1/2006

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

Text pod obr.: 1. Giovanni Spagna: Bl. Jiljí. Fragment fresky z kaple Transitu, Assisi

 2. Perugia, Monteripido. Kaple bl. Jiljího. Zde strávil bl. Jiljí poslední léta života a zde zemřel.

 3. Interiér kaple bl. Jiljího. Vpravo stojící bl. Jiljí

3. Perugia, kostel sv. Františka, v němž je pohřben bl. Jiljí