Polczyk, Waldemar OFM

Fiktivní dopisy, nikdy nenapsané, avšak vystihující situaci často lépe než pouhé historické popisy, jsou oblíbeným literárním žánrem – vzpomeňme jen z poslední doby LISTY SLAVNÍM od Albina Lucianiho, pozdějšího usměvavého papeže Jana Pavla I. Nejnověji se odvážil takto vystihnout některé události ze života Františka z Assisi čtenářům POUTNÍKA známý jeho polský spolubratr. Že si (kromě příjemce listu) nevymýšlí, mohu dosvědčit, neboť v San Leo jsem před několika léty sám byl a historii setkání Františka s hraběten Orlandem z Chiusi nám tam nejen zcela stejně popisovali, ale je tam pietně uchována i místnost, kde došlo k onomu rozhovoru, jehož výsledkem bylo, že dnes můžeme s úctou vzhlížet k  La Verně , naší františkánské Sinaji. Proto se právem můžeme těšit na další listy, nikdy nenapsané, avšak přece tak výstižně charakterizující Františkovu historii. Radim Jáchym OFM.

 

 

 

 

 

List hraběte Orlanda z Chiusi

 

 

 

 

 Chiusi 4. listopadu 1244

 

 

 

 

 Drahý Donato!

 Chci nyní splnit Tvou prosbu a vypsat Ti historii svého přátelství s Božím mužem Františkem z Assisi. I když už je tomu dvacet let, stále se živě pamatuji na naše první setkání. Bylo to na jaře 1224. Byl jsem tehdy na hradě San Leo v Montefeltro, kde se konal velký rytířský turnaj na počest jednoho z místních hrabat, nedávno pasovaného na rytíře. Jak mi František řekl později, rozhodl se odebrat se do Montefeltro spolu s bratrem Lvem. Pobýval tehdy  ve Spoletském údolí a měl v úmyslu odebrat se do Romagne. Avšak z Božího vnuknutí, dnes o tom nepochybuji, řekl Lvovi: „Půjdeme tam na tu slávu a s Boží pomocí nabudeme tam mnoho duchovních plodů.“ Tak se také mělo stát.

 Drahý Donato, je třeba, abys věděl, že jsem měl velkou úctu k Františkovi a že jsem velice toužil uvidět ho a poslechnout si jeho kázání, když už jsem slyšel mnoho neobvyklých věcí o jeho svatosti a o zázracích, které vykonal. Pamatuji si, jak František dorazil do hradu a vešel na nádvoří, kde byli shromážděni všichni velmoži pozvaní na turnaj. Uchvácen duchovním žárem vystoupil na zídku a začal kázat na téma lidového úsloví: „Dobro, které je tak velké, že každé utrpení je pro mne rozkoší.“ A na základě těchto slov, s nápovědou Ducha svatého, začal kázání tak zbožné a hluboké, a dokazoval je různým trýzněním a mučením svatých apoštolů a mučedníků, strohou kajícností vyznavačů, mnoha utrpeními a pokušeními svatých panen a jiných svatých.

 Pamatuji si ještě to ticho, jaké zavládlo na nádvoří hradu v Montefeltro. Všichni: rytíři, ušlechtilé dámy, čeleď, sloužící, ba dokonce chátra, jaká nikdy neschází, viseli na něm očima i myslí, a naslouchali, jako kdyby promlouval Boží anděl. Dokud František mluvil, cítil jsem, že do mého srdce vstupuje jakýsi divný nepokoj. Dotknutý náhlou nutností, kterou jsem nechtěl ani zahnat, ani přemáhat, rozhodl jsem se, že po skončení kázání půjdu k tomuto svatému muži probrat s ním otázky své duše. Když František zakončil svou sladkou řeč, neztrácel jsem čas, přistoupil jsem k němu a řekl: „Otče, chtěl bych si s tebou promluvit o spáse své duše.“ Čekal jsem a celý se chvěl, co mi na to odpoví, zda mě nebude pokládat za příliš smělého. „Velice mě to těší, teď však jdi a pocti své přátele, kteří tě pozvali na tuto slavnost, a jdi spolu s nimi na hostinu.“ Udělal jsem to tedy, celý čas však byl ve mně jakýsi neklid, avšak velmi radostný, jakoby tesknota po setkání s milenkou, a velká radost v myšlence, že si brzo promluvím s Františkem. Pochoutky na stole a žerty šašků mi nic neříkaly.

 Po skončení hostiny jsem se vrátil k Františkovi, abych si s ním promluvil o své spáse. Přišel mi tenkrát na mysl zvláštní nápad, abych Františkovi, kterého jsem znal jako člověka zamilovaného do ticha a samoty, věnoval jistou horu ležící na hranici mého panství, zvanou La Verna. Řekl jsem Františkovi: „Otče, mám v Toskánsku horu, která se nazývá La Verna , je velice osamělá, a nesmírně se hodí pro ty, kdo chtějí konat pokání na odlehlém místě, i pro ty, kdo touží po životě v samotě. Chceš-li, dám ji rád tobě a tvým druhům pro spásu mé duše.“ Nevěděl jsem, jak František přijme můj dar, zda se na mne neurazí. Na jeho tváři jsem však uviděl velikou radost. Jako vždy vzdal nejdříve čest a díkůčinění Bohu, potom však mi řekl, a tato slova si navždycky zapamatuji: „Pane Orlando, až se vrátíš domů, pošlu ti tam svoje druhy, a vy jim ukážete tu horu. Když se jim bude zdát, že je příznivá na modlitby a pokání, potom přijmu tvůj dar plynoucí z lásky.“ S tím jsme se rozešli.

 Zakrátko přišli dva bratři, které František poslal, aby se na horu podívali. Přijal jsem je s velkou radostí a láskou, neboť jsem v nich vítal samého svatého muže. Abych jim ukázal horu, poslal jsem s nimi padesát zbrojnošů, aby je chránili před divokými zvířaty. S touto stráží přišli ti bratři na horu a bedlivě hledali. Jak mi později řekli, nalezli část hory plnou zbožného ticha a příznivou k rozjímání. Na tom místě byla malá rovinka. Toto místo si zvolili za příbytek pro sebe i pro svatého Františka. A za pomoci oněch zbrojnošů, které jsem jim dal, zbudovali několik cel z větví stromů. Tak tito bratři, jednající jménem Františkovým, přijali jménem Božím La Vernu a vzali ji do držení.

 Krátce nato jsem se dozvěděl, že František spolu se třemi druhy měl se vydat na La Vernu , aby tu vykonal půst ke cti sv. archanděla Michaela, jak to měl ve zvyku. Rozhodl jsem se navštívit svatého muže a donést mu chléb a víno a ještě další věci. Když jsme vystoupili na horu, nalezli jsme je pohroužené do modlitby. Přiblížili jsme se k nim a pozdravili je. Tu František vstal a s největší láskou a radostí přijal mne i lidi, kteří mě doprovázeli. Potom jsme usedli k společné rozmluvě o Božích věcech. Když už jsme se nasytili rozmluvou o vznešených věcech a František poděkoval za horu tak plnou ticha i za můj příchod, požádal mě, abych přikázal postavit pro něho malou celu u paty překrásného buku, co by kamenem dohodil od příbytku bratří, neboť toto místo se mu zdálo velice příznivé pro modlitby a plné zbožnosti. Přikázal jsem, aby se bezodkladně pustili do práce.

 Když byla hotova, blížil se večer a byl čas odejít. Ctihodný muž František se k nám před naším návratem obrátil s několika slovy. Po kázání a požehnání vzal jsem si Františka a jeho druhy stranou a řekl jsem jim: „Bratři moji nejdražší, není mým úmyslem, abyste na této divoké hoře trpěli nedostatkem, který by vám byl na překážku, abyste se zcela věnovali věcem duchovním. Proto chci a říkám vám to jednou provždy, abyste do mého domu posílali pro všechno, co budete potřebovat, a pokud to neuděláte, budu vám to mít velmi za zlé.“ Žel, od jeho spolubratří vím, že po mém odchodu jim František řekl: „Nemyslete příliš na láskyplnou štědrost pana Orlanda, abyste neurazili naši paní svatou ctnost chudobu. Buďte si jisti, že čím více se budeme vyhýbat chudobě, tím více se nám bude vyhýbat svět a tím více budeme trpět nedostatkem. Pokud však mocně obejmeme svatou chudobu, půjde svět za námi a bude nás hojně živit. Bůh nás pozval do tohoto svatého řádu pro spásu světa a ustanovil tuto dohodu mezi námi a světem: máme dávat světu dobrý příklad, a svět se nám postará o naše potřeby. Setrvejme tedy ve svaté chudobě, neboť ta je cestou dokonalosti, závdavkem a zárukou bohatství věčných.“ Na rozdíl od toho, co jsem Františkovi řekl, jsem se na něj vůbec nehněval, ale naopak moje úcta a obdiv vůči němu ještě více vzrostly.

 Snad na přelomu srpna a září, anebo spíše kolem polovice září došlo na této hoře k velkému zázraku, o které jsi jistě slyšel i Ty, drahý Donato. Totiž pastýři pasoucí ovce na úbočích Alverny donesli mi do hradu, že viděli celou horu v plamenech. Nejdříve jsem myslel na požár a celý jsem se chvěl v obavě o Františka a jeho spolubratry, zakrátko se však roznesla zpráva o novém zázraku, jaký se dosud neudál. Po skončení čtyřicetidenního postu, který konal ke cti sv. archanděla Michaela, Boží muž sestoupil z hory s bratrem Lvem a jedním zbožným sedlákem, na jehož oslu seděl, protože kvůli ranám na nohách nemohl jít pěšky. Jakmile lidé z okolí uslyšeli, že přichází, všichni vyběhli, aby ho uviděli: muži, ženy, velcí i malí, a všichni s velkou zbožností a touhou snažili se dotknout jeho dlaní a políbit je. Všichni totiž už věděli, že náš Pán Ježíš Kristus ráčil vtisknout do jeho těla znamení svého nejctihodnějšího Umučení. Svatý muž nemohl zbožnému lidu odříci, protože však měl dlaně obvázané, zavinul je a schoval do rukávů, aby ještě více ukryl nejsvětější rány, a podával jim k políbení své odkryté prsty.

 Mně bylo také dáno vidět Františka. Kdybych byl věděl, že jsem ho tehdy viděl naposled! Z oken své komnaty na hradu v Chiusi vidím svatou horu Alvernu. Mám radost, že stále jsou tam bratři toužící žít tak jako František.

 Buď s Bohem, drahý Donato!

 Tobě vždy oddaný hrabě Orlando dei Chiusi Segni

Waldemar Polczyk OFM

Biografia Serafickiego Ojca - w listach opisana

 

 

 

 

Glos sw. Franciszka 1/2006

 

 

 

 

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

Text pod obr.: Hrad San Leo v Montefeltro