Cincialová, Marta Lucie SMFO

Poté, co jsme nastínili vývoj kající praxe v církvi prvních staletí i v době Františkově, chceme nyní svou pozornost soustředit již na samotnou osobu assiského světce. O svém životě s Bohem podává svědectví ve své Závěti, kterou diktoval na samém sklonku života. Text, který je právem chápán jako Františkův duchovní odkaz, začíná pasáží, v níž se náš světec rozpomíná na počátky své cesty za Pánem, cesty, kterou lze bezesporu nazvat cestou pokání.

             

Pokání je Boží dar

 

 

 

 

 Františkovo vyznání v Závěti začíná slovy: „Pán mi dal…“ a lze říci, že toto vědomí obdarovanosti Bohem prosvítá všemi světcovými spisy.[1] Na počátku našich úvah o obrácení, novém životě podle evangelia a konání pokání, je tedy třeba zdůraznit především toto: Obrácení je milost a pokání je dar, ničím nezasloužený, zdarma darovaný příklon Boha k člověku zmítanému omyly, nejistotou, vlastní slabostí a hříchem. I když byl František pokřtěn a věřící, v určité chvíli jej zastihlo poznání, Pán ho oslovil, vstoupil do jeho života. Začal proces proměny, obrácení. František na to vzpomíná krátce před smrtí takto:

 „Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal konat pokání: neboť když jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné. A sám Pán mě přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, to, co se mi zdálo hořkým, změnilo se mi ve sladkost duše i těla; a pak jsem ještě chvíli otálel a opustil jsem svět“.[2]

 Výrazy „Pán mi dal, Pán mi zjevil“ se v Závěti naléhavě opakují – najdeme je tam celkem 7krát[3]. František si je hluboce vědom neustálého Božího obdarování a po celý zbytek života se snaží vracet Bohu všechno to, co mu ve své dobrotě dával a zjevoval.[4] Ve svých spisech tuto skutečnost vyjadřuje dvěma výrazy: „nic si nepřivlastňovat“ a „vracet vše Bohu“ ve skutcích, chválách a díkůvzdání.[5] František trvá na tom, že si nesmíme nic přivlastňovat, protože to by znamenalo neuznávat Boha jako našeho Stvořitele, Pána a Spasitele. Bůh se nám daruje a chce, abychom se této bezdůvodnosti jeho lásky otevřeli. Bůh miluje člověka, aby jej učinil schopným téže lásky.

 Lze říci, že Františkův život je cestou návratu k Bohu, darováním sama sebe a všeho, čím je a co má, uznáním, že jen On je Dárcem. Je možné výrazy „vděčně (se) vracet“ a „dělat pokání“ považovat za synonyma, neboť vyjadřují tutéž duchovní zkušenost. Protože ve skutečnosti ono „konat pokání“ je způsob, jak Bohu vše odevzdávat, takže na konci svého života už dáme jen to poslední - život.

 Toto uznání Božího prvenství je to, co dává smysl také Františkově chudobě. Kdyby nebylo lásky k Bohu, byl by každý odstup od stvořených věcí, a i ta nejvyšší chudoba a nejtvrdší pokání bez jakéhokoli smyslu. Pro chudého Františka je pokání cestou svobodného a radostného odevzdávání se Bohu nejvýš milovanému. Františkova kající spiritualita se projevuje dětským chováním před Bohem, nejvyšším Dobrem, Pramenem všeho dobra, v poddajnosti vůči Duchu Pána a jeho svatému působení, ve svobodě, prostotě a radosti. Pokání je odpovědí na Boží dar, je vděčným návratem k Otci.

 

 

 

Pokání znamená přiznat hřích

 

 Ze všech výrazů užitých Františkem už od prvních řádků Závěti je evidentní, že „pro něho pokání znamená úplnou změnu, která člověka vede od zaměření se na vlastní já k životu pod vládou Boží“[6]. Když totiž František v Závěti podává kratičkou syntézu svého života, rozlišuje dvě období radikálně protikladná: období hříchu a vlastního „já“, tedy nezájmu o Boha a neposlušnosti, a období „dělání pokání“, kdy zaujímá vůči Bohu, který se mu dává poznat, postoj bezvýhradné oddanosti a poslušnosti.

 První krok Františkova obrácení je uvědomění si, že je hříšník, že doslova „vězí v hříších“ (Test 1). Jde o první milost - paprsek světla Božího Ducha pronikne do srdce a nové poznání vyvolá neklid. Boží Duch nejprve usvědčí člověka z hříchu, aby jej pak vyvedl z této pro něj tíživé situace. Je to obrovská milost, když se smíme setkat s Pánem v době, kdy ještě „vězíme ve svých hříších“, a můžeme poznat pravdu o nás samých. František si toho byl hluboce vědom.

 Snad největším hříchem dnešního člověka je ztráta smyslu pro hřích[7], což vede ke ztrátě smyslu pro pokání, půst, obrácení, nápravu života. Je třeba znovu si uvědomit, koho hříchem zraňujeme. Nejen že se odvracíme od Boha a jeho lásky, ale zraňujeme i sami sebe, když se zbavujeme toho nejlepšího. Trpí pak i všechny ostatní mezilidské vztahy, neboť hřích působí izolaci, zahleděnost do sebe. Hříchem ztrácí člověk jak radostnou pohotovost k odpovědi na Boží výzvu a citlivost pro Boží slovo, tak vnímavost k potřebám druhých. Zůstává smutně sám.

 Když vidíme Františka, jak vzpomíná na počátky svého duchovního života, vyvstávají nám na mysl slova katechismu: „Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu poutá k Bohu v důvěrném a velkém přátelství“ [8].

 

 

 

Pokání je trvalý pohyb

 

Ze setkání s Bohem a z uvědomění si velikosti daru Božího přátelství vyplývá jako přirozený důsledek, že kajícnost je základním postojem člověka vůči Bohu. Činit pokání znamená tedy usilovat o trvalé obrácení, s vědomím, že hlavní iniciativu na této cestě má Bůh a jeho milost.[9] Díky Božímu Duchu si uvědomujeme pravdu o sobě, svou situaci hříšníků před Boží tváří, potřebu Božího odpuštění a vděčnost za nekonečné Boží milosrdenství, neboť „nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem“ (Ef 2,4-5). Jde o pokorné, tj. pravdivé uznání naší morální křehkosti, ve světle, kterým nám Boží Duch osvěcuje srdce.

 Pokání jako otevření se působení Ducha Božího[10] nás disponuje k poznávání Boží vůle. Sv. Pavel říká: „A nepřizpůsobujete se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte své smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé“ (Řím12,2). Jde o to učit se milovat, poté, co víme, že jsme milováni. Kajícnost u Františka je cesta, stálý pohyb, dynamický proces, kdy je člověk nasměrován a pokračuje dále ve svém směřování k Bohu. Ježíšův požadavek „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec“ totiž znamená: „Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec“. A to je úkol na celý život.

 Toto celoživotní úsilí bychom mohli spolu s Františkem popsat jako stálý přechod od spiritus carnis (duch těla, tělesnosti) ke Spiritus Domini (Duch Páně), od „zvratků“ vlastní vůle[11] k vůli Boží, od sobectví k lásce, od pýchy k pokoře, od povýšenosti a moci k podřízenosti a minoritě. Téma tělesnosti, kterou staví do protikladu k Božímu Duchu, se ve Františkových spisech objevuje mnohokrát[12]; je tedy zřejmá důležitost, jíž tomuto dilematu světec přikládá. Uvedený protiklad vynikne obzvláště v 17. kap. Nepotvrzené řehole:

 „My všichni, bratři, si tedy dejme pozor na každou pýchu a marnou slávu; vyvarujme se moudrosti tohoto světa a rozumnosti těla. Duch tělesnosti totiž chce a moc se snaží o to, aby měl slova, ale málo (se snaží) o skutky. Nehledá vnitřní a duchovní zbožnost a svatost, ale chce a touží mít zbožnost a svatost, která by se navenek projevovala před lidmi. To jsou ti, o kterých Pán říká: Amen, pravím vám, už dostali svou odměnu. Duch Páně však chce, aby tělo bylo umrtvené a přehlížené, bezcenné a opovrhované. A snaží se o pokoru, trpělivost, čistotu, prostotu a pravý pokoj ducha. A vždy a nade všechno touží po bázni Boží, po božské moudrosti a po božské lásce Otce i Syna i Ducha svatého.“

 

 

 

 

 Kdybychom chtěli použít výrazů, které pro duchovní život volil apoštol Pavel, mohli bychom mluvit o přechodu od „člověka tělesného“ k „člověku duchovnímu“ (srov. Gal 5. kap.) nebo o přechodu od „člověka starého“ k „člověku novému“, neboť „když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření“ (2Kor 5,17-18). Pavel nabádá k tomu, aby se křesťan zbavil dřívějších způsobů života a přestal být člověkem starým, který se žene za klamavými rozkošemi, které ho přivedou do zkázy (srov. Ef 4,22), a vyzývá: „Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,23-24).

 

 

 

 

  Mluvíme-li o člověku starém a novém, tělesném a duchovním (nebo Františkovými slovy o duchu tělesnosti a Duchu Páně), je třeba zdůraznit, že se nejedná pouze o dvě časová období, o něco minulého a přítomného, ale spíše o trvalý stav volby. Denně v mnoha situacích se člověk rozhoduje, jestli se zachová jako člověk tělesný nebo duchovní, zvolí-li cestu hříchu nebo kajícnosti, tmy nebo světla. Kajícnost a vůbec duchovní život je totiž pokračující přechod od starého k novému, od tělesného k duchovnímu, od sebestřednosti k obětavosti, od hříchu k Bohu... Znamená to tedy, že obrácení je nikdy neskončený proces. Je to duchovní postoj, který má trvat celý život[13]. Mohli bychom říci, že je třeba nepřestat začínat a nezačít přestávat!

 

 

 

 

 

 

 

Kajícnost jako životní styl

 

 František je autorem dvou listů adresovaných „všem věrným křesťanům“[14], jejichž hlavním námětem je výzva ke kajícnosti jako způsobu života. Velmi bohatý obsah obou listů je určen jak „těm, kdo konají pokání“, tak „těm, kdo pokání nekonají“. Setkáváme se s rozlišením na ty, kdo mají a kdo nemají Ducha Páně. Kajícníci jsou popisováni jako ti, kdo „…milují Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou a milují své bližní jako sami sebe, mají v nenávisti svá těla s jejich neřestmi a hříchy, přijímají tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista a přinášejí plody hodné pokání“[15]. Těm, kdo naopak v pokání nežijí, jsou připisovány všechny atributy těch, kdo mají „ducha těla“[16].

 

 

 

 

 V souvislosti s kajícností platí, že není plodů Ducha bez „smrti plodů těla“, tak jako není vzkříšení a života bez předchozí smrti. Duch Páně chce to, co je tělesnému smýšlení nepřijatelné[17]. Ve zmíněné kontrapozici jsou dvě rozdílné vůle, jež vycházejí z rozdílného základu, volí rozdílné prostředky, patrné jsou rozdílné plody a rozdílný cíl. František mluví stále o dvou skupinách lidí s naprosto odlišnými aktivitami: ti, kdo následují vůli Ducha a ti, kdo sledují vlastní vůli. František takto dělí lidi na kajícníky a ty, kdo se nekají. Cíl, k němuž vede kající život, je společenství Nejsvětější Trojice; ti kdo se nekají, mají pak na zřeteli spíše vlastní uspokojení a lidské ohledy. Je patrné, že kajícnost je životní styl, stejně jako tělesnost.

 

 

 

 

 Proces proměny, kdy se naše vůle dostává do souladu s vůlí Boží, až se s ní plně ztotožní, je připisován Duchu svatému. Sledujeme-li zaznamenané dochované Františkovy modlitby, pak nás musí zaujmout skutečnost, že náš světec zná kromě chval jedinou prosbu, a tou je starost o správné poznání vůle Boží.[18] Zatímco člověk zahleděný do sebe a žijící podle těla je rozptýlen do mnoha tužeb a je vnitřně rozpolcen[19], u Františka je patrná vnitřní sjednocenost toho, kdo žije v kajícnosti - už touží jen po jediném, totiž aby byl plně ve shodě s vůlí Milovaného. Bratřím připomíná: „Nyní však, když jsme opustili svět, nemáme dělat nic jiného, než se řídit vůlí Páně a líbit se jemu samotnému“[20].

 František se však obrací nejen na „všechny křesťany“, ale i na své bratry a jejich ministry, když v Nepotvrzené řeholi nabádá jedny i druhé, aby žili podle řehole, tj. duchovně a nikoliv tělesně[21]. Opět jde o volbu životního stylu, cesty, po níž mají bratři jít.[22] Řehole nabízí kajícnost, a ta, jak jsme již řekli, není u Františka ničím statickým, ale naopak představuje stálý pohyb směrem k Bohu a do Boha.

 Lze tedy shrnout, že Františkovo pochopení pokání je plně evangelijní, znamená novou existenci, založenou výhradně na Božím obdarování. Jde o postoj, který František chápe jako základní a který předpokládá u všech svých následovníků. Františkovo zaměření existence na Boha je radikální a rozhodné, jeho konverze zasahuje všechny složky v člověku, vyjadřuje se duchem bezpodmínečné poslušnosti a úplné závislosti na Bohu.

Marta Lucie Cincialová SMFO