Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 Kdybychom měli podrobně popisovat všechny peripetie často nelítostných sporů mezi tak zvanými „makulisty“ a „immakulisty“, byl by tento příspěvek neúměrně dlouhý. Dlužno také poznamenat, že z hlediska teologické argumentace představitelé jedné i druhé strany nepřinesli mnoho nového. Spor se vedl na základě argumentů obsažených v díle Tomáše Akvinského na jedné straně a Jana Duns Scota na straně druhé a odehrával se především mezi syny svatého Dominika a svatého Františka, i když immakulisté se rekrutovali také z jiných řeholních rodin a ze strany diecézního kléru. Na přelomu 14. a 15. století Heinrich von Hessen (+ 1427)[1] komentoval neutěšenou a často pohoršlivou situaci následovně:

 „Jestliže po celém světě kněží katolické církve spolu s Františkem a ostatními řeholními řády slaví neposkvrněné početí blahoslavené Panny Marie,  děje se tak již od dávných dob, zatímco ty [Dominiku] se tomu tvrdošíjně vzpíráš, pak by se mohlo stát, že lid na tebe zaútočí kamením a kněžstvo tě odsoudí.“[2]

 

 

 Velmi významným mezníkem se stal Basilejský koncil (1431 – 1439). Když dne 8. prosince 1435 pronesl při liturgii před koncilními otci Jan Romiroy promluvu o neposkvrněném početí,[3] položil jim otázku, zda je zbožnější věřit v to, že Bůh uchránil duši Panny Marie od prvního okamžiku její existence od poskvrny dědičné viny, nebo hlásat, že Maria byla dědičnou vinou poskvrněna, což vzbudilo pozornost. Otcové pak rozhodli ustanovit komisi, která by danou záležitost prověřila. Koncilní jednání byla kvůli konciliaristickým tendencím v mezidobí přenesena do Ferrary, nicméně určitá část koncilních otců nařízení neuposlechla a pokračovala v zasedáních. V roce 1439 tak vznikl dekret o neposkvrněném početí, který však nemá z právního hlediska žádnou věroučnou závaznost, nicméně dotyčný text má nesporný historický význam. Otcové dospěli k závěru, že nauka o neposkvrněném početí je pravověrná a že ji mají přijmout všichni věřící, zároveň se v tomto dekretu zakazuje, aby někdo kázal nebo učil to, co by bylo s tajemstvím neposkvrněného početí v rozporu.[4]

 Spory mezi makulisty a immakulisty pokračovaly v neztenčené míře. V roce 1475 dominikán Vincenzo Bandelli v Miláně publikoval knihu, v níž shrnoval všechna svědectví proti immakulistické pozici, kterou hodnotil jako heretickou.[5] Reakce na sebe nenechala čekat, a tak papež Sixtus IV. (+ 1484) k sobě povolal generálního ministra františkánského řádu Francesca da Brescia a dominikána Vincenza Bandelliho, aby před ním jako papežem o celé záležitosti vedli disputaci, která skončila vítězstvím immakulistické strany. Následně byly schváleny mešní texty a texty pro breviář ke slavení svátku Neposkvrněného početí, což papež stvrdil apoštolskou konstitucí Cum praeexcelsa, v níž byly schváleny zmíněné liturgické texty a byl také vymezen vlastní předmět svátku, tedy nikoli posvěcení nebo očištění Panny Marie, nýbrž její neposkvrněné početí. Spory však pokračovaly, a proto papež v roce 1482 vydal další apoštolskou konstituci s titulem Grave nimis, v níž hrozí exkomunikací všem, kdo by kázali nebo vyučovali, že nauka o neposkvrněném početí by měla být bludná a že římská církev neslaví neposkvrněné početí, nýbrž jen Mariino očištění a posvěcení.[6] Protože spory neutichly, Sixtus IV. vydal 4. září 1483 další konstituci se stejným titulem Grave nimis, v níž je vyslovena exkomunikace nad těmi, kdo nepřijmou svátek neposkvrněného početí a budou dále slavit svátek očištění Panny Marie.[7] Otcové dominikáni však slavili dál svátek Posvěcení Panny Marie, jak to dokládá kupříkladu dominikánský breviář vydaný v roce 1486 v Norimberku, v němž se místo o „neposkvrněném početí“ hovoří dál o „Mariině posvěcení“.[8]

 Když v roce 1497 Jean Le Ver v Dieppe vyslovil tvrzení, že Panna Maria musela být očištěna od dědičné viny, pařížská universita na to reagovala dne 16. září téhož roku odsouzením zmíněné teze a prohlášením, že na Sorbonně napříště nikdo nebude moci obdržet akademické tituly, pokud nesloží přísahu, že bude vždy obhajovat učení o neposkvrněném početí. Den poté 112 mistrů Sorbonny tuto přísahu veřejně složilo. Tento příklad následovaly další univerzity, jejichž mistři skládali příslušnou přísahu: Kolín nad Rýnem v roce 1499, Vienna v roce 1501, Valencie v roce 1530, Granada, Toledo a Saragoza v roce 1617, Salamanca v roce 1619.[9] Na konci 18. století bychom mohli napočítat zhruba 150 univerzit, kde se podobné přísahy skládaly. Ve Španělsku se v letech 1615 – 1617 objevila první formule přísahy, v níž se dotyční zavazovali obhajovat neposkvrněné početí Panny Marie až do prolití poslední kapky krve. K této přísaze se pak přidávaly mnohé řeholní komunity a dokonce i někteří panovníci.

 Když dne 12. října roku 1492 Kryštof Kolumbus přistál u břehů Ameriky, otevřely se nové horizonty také pro misijní úsilí církve. V souvislosti s immakulistickým hnutím je vhodné připomenout, že Kolumbus jako člen Třetího řádu svatého Františka pochopitelně choval velkou úctu k tajemství neposkvrněného početí, což se projevilo i ve jménech, které dával nově objeveným ostrovům: první, jak známo, nazval San Salvador, a druhý Santa Maria della Conceptión. Když dne 7. prosince roku 1492 přistál u jednoho ostrova u Kuby, admirál Kolumbus ho nazval Puerto de la Concepción. Následujícího dne byl poprvé slaven svátek Neposkvrněného početí na americkém kontinentu. První španělští misionáři s sebou přinesli víru v neposkvrněné početí, která se velmi šířila mezi novými křesťany.[10]

 Na tomto místě je pochopitelně možné pouze upozornit na zajímavé souvislosti mezi západní teologií neposkvrněného početí a výroky některých význačných představitelů palamismu, jehož zakladatelem byl Řehoř Palamas (+ 1359), který zastával mínění, že Joachim a Anna byli postupně očišťováni, takže v okamžiku Mariina početí v nich nebyla ani stopa po hříchu, a proto Maria byla počata neposkvrněně. [11]

 Nikajský metropolita Teofan II. (+ 1381) v jednom svém kázání tvrdí:

„Od samého počátku byla Maria spojena s Duchem svatým, Dárcem života. V jejím životě nebylo nic, co by bylo bez účasti na Duchu svatém, protože tento podíl na Duchu svatém byl pro ni také podíl na životě. Její početí bylo předehrou početí jejího Syna.“[12]

 

 

 Tento významný představitel palamismu vnímá tajemství Mariina početí přes prisma pneumatologie, což je bezesporu velmi zajímavé a podnětné. V podobném duchu se vyjadřují Nikolas Kabasilas (+ 1396)[13] nebo Georgios Scholarios,[14] který jako Gennadios II. zastával funkci konstantinopolského patriarchy (+ po roce 1476).

 Nyní pár slov k postoji reformátorů k tajemství neposkvrněného početí. Je známo, že M. Luther (+ 1545), Ulrich Zwingli (+ 1531) a Johannes Kalvín (+ 1564) zaujali vůči mariánskému kultu a kultu svatých velmi kritické stanovisko, které mohlo být v některých jednotlivostech také oprávněné, neboť všichni víme, že v oblasti lidové mariánské úcty a lidové úcty prokazované svatým docházelo a dochází v katolickém i pravoslavném prostředí k přehánění, která mohou pohoršovat a někdy být dokonce v rozporu s vyváženou vírou. Když se ale začneme probírat četnými texty zmíněných reformátorů, s překvapením zjišťujeme, že jejich postoj k Matce Páně nebyl jednoznačně zamítavý. Dokonce zde najdeme i výroky ve prospěch tajemství neposkvrněného početí Matky Páně.[15]

 Za zmínku jistě stojí to, že M. Luther nenechal z reformačního kalendáře vymazat všechny mariánské svátky.[16] V jednom kázání z roku 1527, tedy řadu let poté, co zveřejnil své kritické reformní teze, tento reformátor říká:

„Tento text se vztahuje také na narození a početí blahoslavené Marie. Je jisté, že v ní není poskvrna dědičné viny.“[17]

 

 

 Zwingli podobně jako Luther ponechal v kalendáři některé významné mariánské svátky. On sám definuje Marii jako: „neposkvrněnou, neporušenou, přečistou, nedotčenou....“[18] Tento autor v jednom svém díle tvrdí:

„Spasitel se narodil ze svaté a neposkvrněné Panny Marie.“[19]

 

 

 Johannes Kalvín byl v dané věci mnohem nesmlouvavější a potlačil všechny mariánské svátky, Maria podle něj nemá být nazývána Matka Boží, nýbrž pouze Matka Kristova. Tento reformátor byl také rozhodně proti neposkvrněnému početí i nanebevzetí Matky Páně.[20]