Štrupl, Vít, Krúpová, Eva

Když v Liberci navštívíte faru v Ruprechticích, bratři františkáni vás pohostí, usadí na zahradě „pod švestku“ a pak už můžete jen poslouchat jejich vyprávění. Tentokrát jsme poslouchali především otce Tomáše Genrta OFM, který již 35 let působí v nedalekém Hrádku a ví o všem, co se děje kolem hrádeckého kostela. Ale začali jsme od začátku. Otec Tomáš se narodil v Hronově, kde byl pokřtěn před 73 lety. V náchodském kraji strávil své dětství a mládí.

 

 

 

Jaké bylo vaše dětství a jak jste dospěl k povolání kněze a františkána?

Vyrůstal jsem v katolické rodině a také doma byly kořeny mého povolání. Moje rodiště je  ve zbožném kraji, chodili jsme na náboženství ještě ve škole a pravidelně v neděli do kostela. V Náchodě jsem studoval na reálném gymnáziu, maturoval jsem v roce 1951. Po maturitě, to byla doba tvrdá, totalitní, jsem nemohl jít na vysokou školu, tím méně na teologii, protože tehdy byl veliký tlak proti církvi a proti náboženství vůbec. Kláštery byly zrušeny, řada kněží a biskupů byla uvězněna. A navíc bych ani nemohl jít studovat. Tatínek mi zemřel v roce, kdy jsem maturoval, měl jsem dvě mladší sestry, jedna měla devět a druhá čtrnáct let, takže jsem se ujal podpory rodiny bez otce. Maminka byla tovární dělnice a tatínek bednář a tesař. Tak jsem šel hned do práce, dělal jsem v gumovce Rubena Náchod na směny, potom jsem šel na vojnu a po vojně jsem dělal technologa a mistra na jednom oddělení. Když jsem se rozhodl, že půjdu na teologii, a když to nešlo oficiálně přes seminář a fakultu, začal jsem ji studovat při zaměstnání. Odstěhoval jsem se do Prahy, kde byli ještě profesoři, kteří nesměli vyučovat na fakultě nebo byli v důchodu a u nich se dalo studovat, i když to trvalo déle. Od té doby jsem se jedenáct roků připravoval na kněžské svěcení, ale vlastně jsem vystudoval trochu neobvykle, „v podzemí“, můžeme-li to tak nazvat. Když jsem odešel do Prahy, dělal jsem u Vodních staveb a nakonec osm roků na čistírně odpadních vod u penicilinky v Roztokách u Prahy. Tam se dobře pracovalo, protože práce byla na směny a i tam se dalo trošku studovat při práci.

Když jsem ještě pracoval v továrně, setkal jsem se s jedním františkánem. Protože františkánství, taková ta prostota, jednoduchost, chudoba, mně byla blízká, říkal jsem si, že tohle je asi moje cesta. Uvažoval jsem o svém budoucím kněžství a říkal jsem si, že v komunitě mi to bude víc vyhovovat, než abych byl sám někde na faře.

Má cesta ke kněžství byla velmi dlouhá.  Povolání ke kněžství a do řehole se začalo hlásit  někdy na konci střední školy. Když jde muž na vojnu, to už se  musí rozhodnout, co chce. Ale já jsem se mohl až do doby svěcení rozmýšlet. Mohl jsem studia kdykoliv přerušit. V té době ve mně povolání zrálo. Rozhodnutí stát se knězem a františkánem mě nemrzí a nikdy nemrzelo.

Pak přišel rok 1968, takové  „politické oteplení“, a tak jsem mohl, protože se někteří biskupové vraceli na své místa, přijmout kněžské svěcení. Světil mě kardinál Trochta, biskup litoměřický.

 

 

 

Kde bylo vaše první působiště?

 

 

 

 

Nejprve jsem začal ve Vrchlabí. Protože jsem františkán a my žijeme v komunitě, ve společenství, tak jsme byli ve Vrchlabí čtyři. Jeden byl administrátor a ostatní vykonávali různé služby jako duchovní obnovy, exercicie atd. Ale přišla normalizace a  tamní církevní tajemníci prohlásili, že jsme ve Vrchlabí nežádoucí. Odmítli nám v celém Hradeckém kraji dát státní souhlas, který byl potřebný pro výkon kněžské služby. Byla otázka, kam odejít. Rozhodli jsme se, že půjdeme do litoměřické diecéze, která měla biskupa – kardinála Štěpána Trochtu a byla misijním územím. V Hejnicích byl františkánský klášter, dnes to je Mezinárodní centrum duchovní obnovy, který byl náš do padesátých let, než strana a vláda rozpustila všechny kláštery a odvezla všechny řeholníky a řeholnice do různých internací a továren a vězení. V klášteře byl průvodce františkán, můj velice blízký známý z Hronova, tak jsem chtěl být někde poblíž. V Litoměřicích mi nabídli Hrádek nad Nisou, Chrastavu a okolí. Jenomže zase byl problém, jak dostat státní souhlas. Biskup mě tedy poslal do Hrádku a napsal mi, že o souhlas požádal krajského tajemníka v ústí nad Labem. Zatím jsem měl pouze souhlas na tzv. paragraf 16, to byla výpomoc v duchovní správě při civilním zaměstnání. Jenže já jsem žádní civilní zaměstnání nesháněl, protože jsem měl práce nad hlavu, ale formálně jsem byl od toho června, kdy jsem přišel do Hrádku, až do listopadu nezaměstnaný. Práce jsem měl dost, ale neměl jsem po tu dobu v občance potřebné razítko.

Byl jsem pověřen, abych se pustil do opravy kostela v Hrádku. Vyřízení státního souhlasu trvalo pět měsíců. Myslím si, že mě prověřovali, jestli mi souhlas dají nebo ne. Protože to rozhodovali státní úředníci.

Na podzim 1970 za mnou do Hrádku přišel můj spolubratr Pavel Kejdana, řeholním jménem Antonín, protože také ztratil souhlas ve Vrchlabí. Do Chrastavy, která byla uvolněná a úplně prázdná, se nastěhovaly řádové sestry z internace v Jiřetíně pod Jedlovou, kde dlouhá léta bylo více řeholních rodin a komunit. Byly to Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské. Lidově se jim říká rytířky. Nastěhovaly se v Chrastavě na faru a pater Antonín jim dělal nákupy, topiče… Jejich původním sídlem byla Opava. Byly také jako ostatní řády a společenství rozptýlené, řada z nich byla ve vězení. Samozřejmě za nic, dostaly třeba 8 roků za to, že měly doma pozlacenou monstranci. Staraly se v Chrastavě o kostel a všemožně nám pomáhaly. Nejenom nám, zajišťovaly i pečovatelskou službu. Byly tam 23 roků, po převratu se vrátily do Opavy a slovenské sestry šly na Slovensko. Za těch 23 let v Chrastavě zemřelo dvacet sester a jsou pochované na tamním hřbitově.

 

 

 

Vzpomínáte si, jaký byl Hrádek, když jste sem přišel? Myslím nejen stav kostela a fary, ale i celé farnosti.

Tak začnu od kostela.Tehdy byl vypracovaný projekt na statické zabezpečení kostela.Sehnal jsem firmu, podařilo se nám opravit statiku, udělat elektroinstalaci,  restaurovat fresky, jsou to vzácné malby z roku 1766. Záchranářské práce jsem dělal rád a byl jsem přesvědčený, že když se starám o kostel, tak pomáhám i městu a veřejnosti i všem křesťanům. Protože není možné, aby se v nějakém zchátralém kostele konala důstojná bohoslužba.

Pokud jde o farnost, tak jsem hned začal učit náboženství ve školách v Doníně, v Oldřichově, u pošty, u nádraží, ale potom, když  pokračovala normalizace, tak mně to zakázali a já jsem nějaký čas učil na faře. Zase to někdo někde udal a tak i to mně zakázali. Já jim tehdy povídal, že jsem tady od toho, abych ty děti učil, ale tajemník mi řekl: „Máte dvě možnosti. Jestli chcete pokračovat, tak vám vezmeme souhlas a je to.“ Tak jsem musel s výukou skončit, ale ne úplně, protože když to šlo, tak jsem chodil do rodin a pokračoval.

Když jsem tam přišel, měl jsem touhu, aby se církev v Hrádku rehabilitovala. Aby zase měla jméno. Aby ten kostel vyl vizitkou a oslovil veřejnost. Myslím si, ve vší skromnosti, že se to podařilo.

Moje přání vždycky bylo, aby funkce, co jsem konal, vycházely z opravdového srdce a upřímné víry. Například když jsem křtil děti, aby zůstaly křesťany nejen podle křestního listu, ale aby jim víra byla silou a orientací pro celý život. Když jsem oddával, tak mým přáním bylo, a podřizoval jsem tomu i přípravu, aby manželství vydrželo, aby tam byla láska a věrnost, aby bylo příkladné. Bohužel nemohu říci, že všechno bylo tak, jak jsem si přál. A podobně i u jiných funkcí. Když jsem sloužil bohoslužby, tak aby si lidé odnášeli z kostela radost ze života, odvahu nést těžkosti, touhu se smiřovat s lidmi, odpouštět. Při posledním rozloučení, která se tam konala jak v kostele, tak na hřbitově nebo v krematoriu, jsem se snažil podle své víry je povzbudit k naději, protože tu naději dává jedině křesťanství.

 

 

 

Farářem v Hrádku jste stále, ale už delší dobu zde nebydlíte a přijíždíte z Liberce. Máte na starosti ještě jiné farnosti?

Když se odstěhovaly sestry z Chrastavy, tak jsem neměl důvod tam přebývat. A jelikož jsem františkán a mám žít v komunitě, tak jsem se odstěhoval do Liberce do Ruprechtic, kde bydlíme dva kněží a dva bratři. Bylo to mé svobodné rozhodnutí, nikdo mě nenutil. Do Hrádku jezdím třikrát týdně. Mimo to mám Chrastavu a dále vesnice – Václavice, Bílý kostel, Novou Ves, Vítkov, Andělskou Horu, Machnín a ještě jezdíme jedenkrát za rok na pouť do kaple na Panenské Hůrce. V neděli musím stihnout Hrádek a Chrastavu a v sobotu odpoledne objíždím vesnice.

 

 

 

K Hrádku ale máte určitě bližší vztah?

 

 

 

 

Ano, už jenom proto, že jsem tu byl tak dlouho. Člověk si zvykne a zdomácní. Navíc mi tady roku 1971 zamřela maminka. Taky jsem se sblížil s řadou rodin a dodnes jsou pravidelnými účastníky bohoslužeb.

 

 

 

Takových kněží asi moc není, kteří by byli tak dlouho na jednom místě…

Není. V Osečné a ve Světlé je kněz, který letos slavil 50 let na jednom místě. Já jsem o změnu nikdy nežádal. Přeci jen je to taková okrajová farnost. Když v Hrádku biskup světil zvony, tak říkal, že by to chtělo dát sem kněze, ale teď ho nemá. Ale může se stát, že sem přijde nový kněz, třeba z řady Poláků, kteří slouží v ČR. Ale s tím si starosti nedělám.

 

 

 

Máte i na ta léta, kdy církev nemohla zrovna rozkvétat, nějakou hezkou vzpomínku?

Jistě. Celou řadu. Jsem tu spokojen.

 

 

 

Cítíte nějaký rozdíl mezi tehdejší dobou a současností v hrádecké farnosti?

Teď je možnost, aby mohli rodiče beze strachu posílat děti na náboženství, ale za těch čtyřicet let se křesťanství ve společnosti utlumilo a potlačilo, takže většina lidí, jak známo, a nejen z Hrádku, neví, proč by děti měly chodit na náboženství. Všechno se orientuje na sport, vzdělání, výhodné místo a snadno přijít k penězům, ale to je takový požitkářský a materialistický způsob života a duchovní hodnoty jsou jako popelky. Snad je to přechodné.

V roce 1989 nastala taková euforie, ale ta dlouho nevydržela. Třeba když jsme opravovali kostely, tak tehdy bylo dost brigádníků, kteří přicházeli pomáhat zadarmo. To dnes nemám. Ale co se týče hlásání Božího slova, tak to je pořád stejné.

 

 

 

Co všechno obnáší být farářem v takové farnosti?

Tak jsou to bohoslužby, často i několikrát denně, dále správa nemovitosti, návštěva nemocných… Nejvíce mě časově zaměstnává papírování kolem různých žádostí o příspěvky a podobné administrativní práce. Je to celoživotní orientace. Vzdělávání po celý život, modlitba, bohoslužba, služba lidem, návštěvy, nemocnice, a také se musí starat o sebe, protože kuchařku nemáme, takže třeba nosím obědy ze školy, a také si musíme uklidit. Musím to dělat tak, abych se neutopil v činnosti. Chce to mít jakousi rovnováhu modlitby, vzdělání a kontaktu s lidmi.

 

 

 

Tak mě napadá: má kněz také dovolenou? A jak ji tráví?

V posledních letech jezdím každý rok do lázní. Moc mi to pomáhá. Jednak s hlasem, protože dříve ve studených kostelech  mikrofon  nebyl a už jsem dost přišel o hlasivky, a teď se několik let léčím na srdce, takže lázně mám i trochu povinné.

 

 

 

Můžete pro představu popsat jak vypadá všední den u františkánů?

Vstáváme v půl šesté, od šesti do sedmi je modlitba breviáře, potom po snídani začíná každý tu svou práci. Můj spolubratr má na starosti Ruprechtice a já mám venkov, takže něco je administrativa, potom nějaká návštěva, příprava na bohoslužby, potom je samotná bohoslužba a cestování do Hrádku. Končíme asi v sedm a den ukončíme modlitbou.

 

 

 

A vaše přání na závěr?

 

Na závěr mám velké přání pro farnost a pro Hrádek: Přál bych si, aby lidé našli cestu k víře, ke křesťanské morálce a duchovním hodnotám a ke křesťanství. Aby to upevnilo rodiny, aby se děti v dospívání  neztratily, aby měly morálku, ideály a touhu nějak sloužit a pracovat a ne jenom užívat, využívat a brát, ale také dávat. To bych přál všem a sobě taky. V tom všem je pravá radost a životní optimismus. Ať všechno směřuje k Bohu a k věčné spáse.

Vít Štrupl, Eva Krúpová

převzato z čas. Hrádecko 6/2005

 

 

 

 

a mírně zkráceno