Jáchym, Radim OFM

Františkánskou specifičnost v obecném proudu křesťanského života vytváří to, co se stále málo chápe: a tím není chudoba, ať to jakkoli překvapuje, ani vztah k Božímu stvoření (a vůbec už ne romantické příhody se zvířaty a ptáky), ale ani jiné prvky jako apoštolát, pokora, radost, poslušnost a další, které buď jsou obecně křesťanské a řeholní (a františkánské jen svým vyšším stupněm), nebo právě vyplývají z toho podstatného a zvláštního, svým způsobem jedinečného v církvi samé, a tím je minorita.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Co to je: minorita?

 

 

 

 

 

Slovo „minorita“ ve Františkových spisech nenajdeme. Je to abstraktní pojem, který však chce shrnout velmi konkrétní skutečnosti, které jsou pro Františka běžné a které vyjadřuje pojmem „menší“, „být menší“. Původní latinský výraz „minoritas“, snadno pochopitelný v románských jazycích, nemůžeme do češtiny přeložit. Nejvíce se mu blíží německé „das Mindersein“; v češtině je můžeme vyjádřit jen slovesným obratem „být menší“. „Minorita je pokorná a poddaná služba a – svobodnou volbou – postoj podřízeného a ne vedoucího“ (O. Schmucki OFMCap.).

 

 

 

 

 

František znal tento pojem ze svého rodného města Assisi. „Minores“ byla (dnešním způsobem vyjádření) jedna strana v městské obci, můžeme říci i třída, vymezená spíše negativně: ti, kteří nebyli „maiores“ – šlechta. Byl to tedy tvořící se měšťanský stav. František to osobně dobře poznal, když sám se chtěl ze synka obchodníka vyšvihnout získáním rytířských ostruh mezi „maiores“.

 

 

 

 

 

Po svém obrácení tento pojem „minores“ vědomě přejímá, nechápe ho však sociálně-ekonomicky, ale jeho inspirací je evangelium. Patrně poprvé se u něj objevuje v Nepotvrzené řeholi v 7. hlavě: „Žádný bratr, kdekoli je u jiných lidí ve službě nebo v práci, ať … nemá vedoucí postavení. … Spíše ať jsou menší a poddáni všem v domě (FP 24). Být menší je pro něj kritériem, zda Boží služebník má Ducha Páně: „Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, ať si na tom nic nezakládá … a pokládá se za menšího než všichni ostatní“ (Napomenutí 12 – FP 161).

 

 

 

 

 

„Být menší“ je etymologicky a gramaticky něco dynamického: znamená to směřování, neukončenost, pokoru – na rozdíl od „být nejmenší“: menší se může vždy stát ještě menším, nikdy není hotový – a to vyjadřuje výstižně situaci člověka jako poutníka a cizince na tomto světě (srov. Řehole 6 – FP 90).

 

 

 

 

 

Jaký význam připisuje František tomuto výrazu, ukazuje, když dává svému společenství název Menší bratři: bratři vyjadřuje jejich vzájemný vztah – menší k ostatním – a především k Bohu.

 

 

 

Evangelní základ minority

Odkud přijal František ideu minority, jestliže odmítneme povrchní výklad o jejím původu od minores, tedy od soudobých sociálních poměrů Assisi? Tak jako se ve všem František odvolává na evangelium Ježíše Krista, nemůže tomu být jinak ani v tomto základním pojmu jeho spirituality.

 

Výrazy Bible vyjadřující minoritu

 

Bible užívá pro označení minority různé výrazy, které v podstatě vyjadřují dvojí: quatan, mikrós = malý, nepatrný, a népios, pais = chlapec, dítě. Už ve Starém zákoně se takto označují ti, kteří dostávají od Boha nesnadné poslání: Gedeon, Saul, proroci, a v Novém zákoně zvláště Pavel: „síla se projeví v slabosti … když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2Kor 12, 9-10). Obecně to Pavel vyjadřuje velmi výrazně nesvorným Filipanům: „…v pokoře ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám…“ (Flp 2,3). Pokora smýšlení je vyjádřena výrazem tapeinofrosyné, který odpovídá našemu pojmu minority: tapeinos je chudý, ubohý, ne však jen ve smyslu ekonomickém. Tento pojem se objevuje v Novém zákoně častěji, kromě u Pavla i ve Skutcích a u Petra a znamená křesťanskou ctnost ve smyslu „minority“ před Bohem a lidmi. Kolosanům ji Pavel ukládá v samém středu výčtu pěti základních ctností: „Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru (tapeinofrosyné), mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte…“ (Kol 3,12-13).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ježíš vzorem minority

 

Nejvýraznějším vyjádřením Ježíšovy minority je první část hymnu na Krista, který Pavel převzal z tradice, vložil do svého listu Filipanům (2,6-11), a my jej čteme v Denní modlitbě církve každý týden v prvních nešporách neděle:

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost,

 

 

 

 

 

nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu,

 

 

 

 

 

ale sám sebe se zřekl,

 

 

 

 

 

vzal na sebe přirozenost služebníka

 

 

 

 

 

a stal se jedním z lidí.

 

 

 

 

 

Byl jako každý jiný člověk,

 

 

 

 

 

ponížil se a byl poslušný až k smrti,

 

 

 

 

 

a to k smrti na kříži.

 

 

 

 

 

Boží Syn, když vstoupil do stvoření a stal se člověkem, zřekl se – ekenosen (kenose!) – sám sebe, své (jen!) božské přirozenosti a přijal přirozenost lidskou: Stvořitel se stal tvorem, Pán služebníkem. Přesněji řečeno, přijal stav otroka (se vším, co to v tehdejší době znamenalo) – po právní stránce ovšem nebyl otrokem, a po duchovní stránce nebyl žádný člověk svobodnější než on – avšak právě vzhledem k jeho (původnímu a přirozenému) božství znamenalo pro něj přijetí lidské přirozenosti toto největší (dobrovolné) ponížení.

Naplnil tím Izaiášovo proroctví o „Božím služebníkovi“ – ebed Jahve, který „nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi…, (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily (Iz 53, 4-5).

 

 

 

 

 

Historicky a velmi střízlivě a reálně byl Ježíš synem tesaře a sám byl tesařem (jak se to běžně překládá, avšak tekton je spíše stavební dělník závislý na zaměstnavateli než samostatný řemeslník pracující se dřevem).

Tím, že vzal na sebe tuto přirozenost služebníka, ponížil se, nebo přesněji přeloženo: pokořil se – etapeisen eaútón. Tento Ježíšův příklad máme následovat ve svém životě jako menší: „Mějte v sobě smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2Kor 8,9). Toto zřeknutí se a pokoření Božího Syna není jen příkladné, ale výkupné.

Ježíš toto výkupné ponížení uskutečňoval celým svým životem: narodil se v chudobě v Betlémě, při svých cestách putujícího kazatele měl hlad, žízeň, pocítil únavu, neměl, kde složit hlavu. Celý jeho život se vyznačoval poslušností vůči poslání, které přijal od Otce, a vyvrcholilo na Kalvárii: byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Toho si je František vědom, když v Listu kapitule (6 - FP 130) píše, že „náš Pán Ježíš Kristus vydal svůj život, aby neporušil poslušnost vůči svému nejsvětějšímu Otci“. (Byl však poslušný i svým pozemským rodičům – Lk 2,51).

Ježíš Kristus ukládá výslovně tuto minoritu svým učedníkům. Když se Dvanáct vrátilo z apoštolské cesty, zaskočí je Ježíš otázkou, o čem cestou mluvili, a oni mlčí, protože se dohadovali, kdo z nich je největší. Tu jim Ježíš říká důrazně: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35). Analogické výroky nacházíme na více místech. Učedníci mluví o největším, Ježíš o prvním a posledním: v obou případech jde o to, kdo bude první: Ježíš říká, že ne největší, ale poslední (= nejmenší). A aby jim dal konkrétní příklad, ukazuje jim dítě: ne jako na vzor chování, ale pro jeho postavení v židovské společnosti: dítě nemělo jiné právo než poslouchat.

Tak to chápe sv. František, když se v Odkaze (4 – FP 118) vrací - s jemnou výtkou současnému společenství - k jeho prvním létům a píše: „A zůstali jsme bez vzdělání (id-iotae) a byli jsme podřízeni všem.“

Spor o to, kdo je mezi apoštoly největší, však tím neutichl, a vrátili se k němu ještě při poslední večeři (podle Lk 22,24-27), kdežto podle Marka (10,41-45) k němu došlo po žádosti Jakuba a Jana, aby měli v jeho slávě přední místa po Ježíšově pravici a levici. Vidíme tu jednak, že apoštolové stále nechápali Ježíšovo učení o minoritě, jednak z Ježíšovy ostré kritiky důraz, který na tuto otázku klade: rozlišuje vykonávání moci ve světské společnosti „králi a těmi, kdo mají moc“, od vykonávání moci v novém společenství radostné zvěsti: „Kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je jako představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží“, nebo, jak říká ještě důrazněji Marek: „Kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem (dulos) všech“.

A aby to bylo zcela jasné, prokazuje jim službu, kterou běžně dělali otroci, a umývá jim nohy s výslovným příkazem: „Máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy“ (Jan 13,4-17). Právě toto symbolické umývání nohou zdůrazňuje František na více místech svých spisů jako vlastní výraz minority: „Ať se nikdo nenazývá prior, ale všichni ať se nazývají prostě menší bratři. A jeden druhému ať umývá nohy“ (I. řehole 6 – FP 23). Klára pak toto umývání nohou sestrám uskutečňovala doslovně (FP II. 2936, 2975, 3074).

Minorita Krista a učedníků se uskutečňuje službou, která má dospět až k obětování života. Jen tem, kdo „ztratí“ život pro bratry, „získá“ jej. Sebezapření ve prospěch druhých dělá z křesťanského společenství novou společnost spásy. Nejde ovšem o odříkání samoúčelné, ale: pro Boží království, pro evangelium, pro bratry a sestry, pro Krista. Pravá minorita je v lásce.

 

 

 

Boží láska k malým

 

Ježíš se nespokojil s tím, že dával děti učedníkům za vzor, ale zdůraznil Boží lásku k malým, prostým a menším. Tato láska plyne ze skutečnosti, že malí a menší jsou Božími syny (Mt 5,45; Lk 6,35), a to ne jako dar stvoření, ale jako eschatologický dar spásy (Gal 4,4-7): jsme „synové v Synu“, děti Otce, a to znamená malí (v tom nejlepším smyslu). Proto se nemáme úzkostlivě shánět po svých pozemských potřebách, neboť Otec ví, co jeho děti potřebují (Mt 6,25-34). Známe-li myšlení sv. Františka, jak živá byla u něho tato víra a důvěra!

Lukáš uvádí Ježíšův výrok, který to výrazně osvětluje: „Neboj se, malé stádce, vašemu Otci se zalíbilo, že vám dá království“ (Lk 12,32). Ne přesto, že jeho učedníci jsou malí, ale právě proto: a není výraz malé stádce jiným vyjádřením Františkova menší bratři?

Kdo však jsou tito maličcí? Ježíš to vyjádřil ve zvláštní modlitbě chvály („zajásal v Duchu svatém“) při návratu 72 učedníků z úspěšné misijní cesty (Mk 11,25-26):

Velebím tě, Otče, Pane nebe a země,

 

 

 

 

 

že jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými

 

 

 

 

 

a odhalil jsi je maličkým;

 

 

 

 

 

ano, Otče, protože tak se ti zalíbilo.

 

 

 

 

 

Ježíš staví proti sobě „moudré a chytré (sofoi kai synetoi) světskou moudrostí – ti, kteří „dívají se, ale nevidí, poslouchají, ale nerozumějí“ (Mk 4,12) a jsou tedy slepí a hluší – a „maličké“ (nepioi). I Boží dary mohou být užívány špatně. Podle učitelů Zákona nejvyšším ideálem byla hluboká znalost a úzkostlivé zachovávání Zákona, která umožňuje člověku, aby se spasil vlastní silou. Na druhé straně pohrdali těmi, kdo neznali Zákon a ne všechno z něj zachovávali, třebas i proto, že jejich zaměstnání jim to neumožňovalo (předpisy o čistotě). Ty označovali pohrdlivě ´ammé ha´arec, lid země. Krátce před Kristovým narozením slavný učitel Zákona Hiller se vyslovil: „Neznalý se nezastaví před hříchem a ´amm ha´arec nemůže být cadiq, zbožný člověk.“ A Ježíš ukazuje, že právě mezi těmito prostými lidmi země si Bůh vyvolil maličké, kterým odhalil, zjevil „tyto věci“.

Je ještě jeden Ježíšův významný výrok o velikosti maličkých, když Ježíš ukazuje velikost Jana Křtitele a dodává: „…ale i ten nejmenší (ó de mikroteros) v nebeském království je větší než on“ (Mt 11,11; Lk 7,28).

Praktický doklad, jak Bůh dává přednost maličkým, vidíme v samém začátku života církve při vyšetřování prvního zázraku uzdravení, když „přední muži v lidu, starší a učitelé Zákona“ se po Petrově obhajovací řeči podivují jeho a Janově odvaze, kteří jsou „lidé neučení (agrammatoi) a prostí (idiotai)“ (Sk 4,13).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Minorita v misijním pohledu

 

Zbývá ještě aspoň krátce připomenout důsledky evangelní minority pro poslání Ježíšových učedníků, neboť měly zvláštní vliv na celé chápání Františkem, který ve svém Odkaze (4 – FP 116) uvádí, že „sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia“. Tak to nacházíme v jeho životopisech, např. v 1Cel (22 – FP 356): „Jednoho dne se v tomto kostelíku (Porciunkule) četlo evangelium o rozesílání apoštolů. … Ihned po mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, že si neměli s sebou brát ani hůl, ani obuv, ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží království a pokání, zaradoval se v duchu Božím a řekl: ,To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat.´ Hned, plný radosti, chce svatý Otec naplnit toto spásné povzbuzení…“

František zřejmě slyšel Matoušovu verzi (Mt 10,7-10), s malými obměnami – podle toho, zda jde o rozeslání Dvanácti či 72 učedníků (Mk 6,8; Lk 9,3; 10,4) po Galileji, či o pozdější rozeslání do celého světa – které vyžadovaly zmírnění. Podstatou Ježíšova příkazu je, že učedníci mají být věrohodnými hlasateli Boží velikosti také tím, že sami jsou „malí“, že konají pro Kristovu slávu a ne z vlastní ctižádosti.

Ježíš také zdůrazňuje pohled „z druhé strany“, totiž těch, ke kterým jeho hlasatelé přicházejí:

„Kdo podá jednomu z těchto nepatrných číši studené vody proto, že je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu“ (Mt 10,42).

 

 

 

 

 

Právě ona malost, nepatrnost hlasatelů je příležitostí pro posluchače, aby jim prokázali milosrdenství a tak skutkem přijali Radostnou zvěst.

Obecně to potom Ježíš vyjadřuje ve své apokalyptické řeči: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

 

 

 

 

 

Je ovšem třeba připomenout, že evangelní minorita v misijní činnosti je sice nezbytná, není však jejím cílem, ale podporou: cílem je šíření Božího království. Tak ji chápal a prožíval sv. František. Nepokládal apoštolát za prostou účast na běžné pastoraci. „František chtěl, aby, tak jako apoštolové, řád jím založený měl za pole působení celý svět a v něm rozvíjel svou činnost jak pro polepšení věřících, tak pro obrácení nevěřících. Toto chápal pod jménem apoštolské činnosti, a to patřilo vnitřně k apoštolskému životu, jak tomu rozuměl“ (Hilarin Felder OFMCap., Ideály, Praha 1948). A protože ani ti, kdo neztratili víru, nenavštěvovali už bohaté kostely a často podléhali pseudoevangelním hnutím doby, František byl názoru, že kromě misií k nevěřícím měli bratři jít vyhledávat křesťany všude tam, kde bylo možné je nalézt.

Radim Jáchym OFM

(pokračování)