Scocca, Fernando TOR

 Tato klauzurovaná františkánka byla svatořečena Janem Pavlem II. dne 25. listopadu 2001. Máme o ní dosti podrobné zprávy, které vykreslují její duchovní tvářnost.

 Narodila se 20. října 1682 v Kaufbeuren v bavorské diecézi Augsburg v hluboce křesťanské rodině jako předposlední z osmi dětí. Její rodiče Matias Höss a Luisa Hoermann byli tkalci, což bylo typické řemeslo starodávných cechů (sdružení) beghardů a bekyň, z nichž mnozí, seskupeni do náboženských bratrstev, přijali Třetí františkánský řád. Bratrstev velmi rozšířených v oblasti táhnoucí se od Štrasburku  až po Mnichov.

 Rodina byla pro Crescencii první školou křesťanského života. Jako mladá se cítila přitahována způsobem života kláštera v Kaufbeuren. Po určitých obtížích vyvolaných nemožností rodiny obstarat jí věno, pomoc luteránského starosty města jí umožnila vstoupit do kláštera s malým podílem.

 Mystická zkušenost - Maria Crescencia mluví o svém řeholním zasvěcení typickými výrazy mystického zasnoubení. Než složila 18. června 1704 sliby do rukou provinciála minoritů ze Štrasburku, měla vidění, v němž jí Ježíš, její „snoubenec“, doprovázen svou svatou Matkou a andělem strážným, navlékl na prst drahocenný prsten a prohlásil ji za svou nevěstu: „Beru si tě za nevěstu, jdi, trp, bojuj; budu při tobě svou milostí, a moje Matka tě skryje pod svůj ochranný plášť.“

 Její život se odvíjel v tomto blaženém a trpícím uchvácení ve vztahu se svým Milovaným. Františkánský údiv nad zázraky stvoření je konstantou její spirituality. „Jednoho dne,“ vypravuje sestra Rafaela, tehdy novicka, „matka Crescencia mě zavolala a řekla: Chci ti dát upomínku, a podala mi list ze stromu: Dcero, to je částečka Boží všemohoucnosti. Co to znamená? řekla jsem si jen pro sebe, aniž bych se odvážila otázat se jí. Tehdy matka vzala do rukou lístek a řekla: Dívej se dobře, dcero, jaká moudrost, jaká dobrota, jaká síla jsou skryté v tomto stvoření. Všemohoucnost mu dala bytí a udržuje mu je, takže neupadne hned v nic; moudrost se projevuje v tkáních; každý bod, každá linie má svůj smysl a svůj účel, a všechno je tak podivuhodně uspořádané, aby celý strom byl vykreslen v tomto listu; dobrota… Bůh stvořil list k našemu dobru v čase a ve věčnosti. Proto my v něm máme vidět Stvořitele, milovat jej, klanět se mu, vědět, že ten strom tu je, kvete a dává plody k našemu užitku a útěše. Je možné, pokračovala, pozorovat moře v tomto malém lístku. Všechny potoky, bystřiny, řeky proudí z hor a údolími, aby dospěly do moře. To představují malé žilky listu, v nichž je nám dáno vidět rovněž načrtnuté cesty, jež tímto slzavým údolím vedou do nebe. Špičky listu připomínají našemu myšlení hranice dané moři, aby nezaplavilo zemi. Vlákna nejen představují řeky a potoky, ale také dary přirozenosti a milosti, svaté inspirace překračující údolí a hory, skály a propasti, jež se nalézají v srdci člověka. A aby se nestavěly do cesty překážky průběhu Boží milosti, ale aby tu byla spolupráce ze strany člověka, všechny ctnosti klíčí a vzkvétají.

 Ã“ Bože, jak veliká je tvá moc! Jak jedinečný je tvůj důmysl! Požehnán buď dílem svých rukou!“

 Kající život - Život Crescencie svou mystickou vroucností připomíná bl. Andělu z Foligna: „Milovaný Bůh, milovaná láska! Jak je bolestné, že láska není milována! Okuste a ochutnejte, jak sladký je Pán. Chci začít milovat Boha svatě, abych dosáhla svého konečného cíle, aby on byl mnou chválen, milován, oslavován po celou věčnost.“

 Askeze, která tryskala z její mystické zkušenosti, spočívala v prožívání pokory chápané jako pravé sebepoznání a vědomí přítomnosti hříchu. „Pokora - pravila - nespočívá v tom, chodit se svěšenou hlavou a plýtvat pokornými slovy, ale v poznání sebe sama, vlastního nic, vlastních hříchů, a z druhé strany Boží velikosti.“ Pokora v ní byla živena rovněž vědomím, že dostala mnoho milostí, darů - podle ní - nedostatečně ceněných vzhledem k jejich dárci (např. František z Assisi poháněn tímto vědomím se pokládal za největšího hříšníka). Pokora Crescencie byla podrobena velké zkoušce, když byla dokonce obviněna, že je čarodějnice.

 Boží služebníci se mají zabývat tím, aby přemáhali sami sebe stálým přijímáním Boží vůle, uskutečňováním chudoby (a nelibovali si v užívání vlastnických výrazů jako „moje“…). Je mnoho příhod, které znají Kvítky ze života naší světice.

 Utrpení a protivenství života - tvrdila - jsou pro naši nápravu, tak jako prostříhávání stromů, aby nesly mnoho ovoce; jako rozžhavené železo pro kováře, který je vyklepává kladivem, anebo jako mlácené obilné snopy, aby se uvolnilo zrno na mouku. Varovala své novicky před „domácím nepřítelem“ obžerství a lenivosti. „Tady není čas odpočívat.“

 Světci, které zvlášť uctívala, byli sv. František, sv. Antonín z Padovy, sv. Bernardin Sienský, sv. Ignác z Loyoly (jehož znala od četných jezuitských vůdců, kteří ji vedli).

 Odevzdanost do Boží vůle ji vede doufat proti vší naději ve zvláštních okolnostech jejího života, a její milosrdenství se rozšířilo až k vrcholům dokonalosti láskou k nepřátelům: „Naši nepřátelé - říkala - jsou naši největší dobrodinci; bdí nad našimi nedostatky a připomínají nám je, když nás bijí do tváře, abychom se napravili.“ Milosrdná láska, která se stávala hrdinskou, když se blížila k nemocným sestrám a zakoušela odpor k jejich hnisavým ranám, tak je líbala, aby přemohla sebe samu.

 Typicky františkánská je její zbožnost k Dítěti betlémskému a k umučení a smrti Pána; vynalézavý způsob, jak aktualizovat křížovou cestu běžnými pohyby všedního života.

 Crescencia byla ve svém klášteře po 16 let vrátnou, potom novicmistryní a představenou. V pokynech svým sestrám měla dar živé katecheze. Povzbuzovala je, aby byly radostné: „… ten, kdo se poddává smutku a pobožnůstkářství, nelíbí se Bohu, ale svým nepřátelům. Ti pak loví v kalných vodách její rozmrzelosti.“ Opakovala rovněž, že Bůh chce konvent bohatý na ctnosti, ne na časné statky.

 Strach před smrtí - Světice měla dar melodického hlasu, který využívala ve službě Božího slova bez marnivosti. Tuto lásku k hudbě lze spatřit v některých mystických viděních rozjasněných hymny a vznešenými symfonickými chóry andělů. „Zatímco anděl strážný ji vedl k vidění za obzor před slávu nebeského Jeruzaléma, říká: Oh, nejsladší melodie chvály Pána, a viděla jsem, jak blažení jsou ponořeni do Boha. Plují v oceánu nevýslovného štěstí.“

 Je pochopitelné, že s darem prožívat už předem konečná dobra, která nazýváme eschatologickými, naše světice překonala „strach ze smrti“, úzkost ze smrti, jenž drží lidi zajaté v otroctví po celý život, jak říká Boží slovo.

 Jedna stařičká sestra, Bernardina Gast, měla velký strach, že umře. Světice jí ohlásila, že tato obava jí bude změněna ve vroucí touhu po nebi. A tak se stalo. Pro Crescencii smrt je „osvoboditelkou“, „pozváním na svatební hostinu“, „průvodkyní ke spojení se Snoubencem“.

 A tato hodina ji zastihla, přišla jako poslední úsek cesty na Kalvárii v utrpení během postní doby 1744, když přijala smrt o velikonoční noci. Došlo k mnoha zázrakům. Za blahoslavenou ji prohlásil Lev XIII. a svatořečil Jan Pavel II. dne 25. listopadu 2001.

Fernando Scocca TOR  

 Santitad femenina  

 en la Tercera Orden Franciscana  

 Algunas figuras emblemáticas.  

3. Modelos de vida claustral en la  

 Tercera Orden Regular de San Francisco.  

selecciones de FRANCISCANISMO 102/2005  

ze španělštiny přeložil Radim Jáchym OFM