Schneider, Johannes OFM

 7. Něco nového o Pánu

 

 

 

 

 „Co je nového?“ zní častá každodenní otázka, která je sotva míněna vážně, a pokud se na ni někdo ve své upřímné prostotě pokusí vážně odpovědět, pak ji tazatel, trapně dotčen, rychle stáhne zpět pohaslým výrazem očí.

 „Co je nového?“ Tuto otázku lze každé ráno vyčíst ze svraštělých tváří mnoha bratří v našich klášteřích, kteří se po - zatím bezstarostném - nasnídání odebírají od jídelního stolu ke stolu čtenářskému s denními novinami, přitahování náhlou neodolatelnou silou, aby všechny pochmurné novinky ze světa - a se zálibou i z církve - vlévali s jistou rozkoší ze zoufalství do svého ještě slabého krevního oběhu.

 „Už zase nic nového!“ dá se vyčíst z těchto tváří (mojí nevyjímaje) nedlouho předtím při konventní mši, zatímco se jeden z bratří trápí a namáhá, aby statečně přežvýkaná slova evangelia ze dne naservíroval jako duchovně výživnou „krátkou“ kaši kázání. „Pořád to samé!“ lze z ní nakonec vyčíst neoficiální, skryté, ale přece často upřímné vyjádření k hlásání Božího slova - dokonce i k samému evangeliu.

 Patrně to, co jsem právě řekl, je poněkud přehnáno. Skutečností však zřejmě je, že vůči určitým poselstvím projevujeme docela silnou zvědavost, k jiným naopak ne právě malý odpor, o jehož překonání se snaží zdvořilost anebo zbožnost, což se ne zrovna vždy podaří.

 Naplněna novou radostí – „Co je nového?“ to byla i zvědavá Klářina otázka na smrtelném lůžku, jak je uvedeno v jejím životopise:

 „Poněvadž už byl Pán velmi blízko a stál takřka na prahu, chtěla mít Klára kolem sebe kněze a své duchovní bratry, aby jí předčítali o utrpení Páně a jiná svatá slova. Když se mezi bratry objevil bratr Juniper, skvělý zpěvák Páně, který často zpíval o Pánu vroucími slovy, naplněna novou radostí se ho tázala, zda tu nemá něco nového o Pánu. On pak otevřel ústa a z výhně svého žhavého srdce pěl slova jako ohnivé jiskry, a z jeho podobenství načerpala Boží panna velkou útěchu“ (Život Kláry 45).

 

 

 

 

 Je vlastně zvláštní, že umírající světice vzhledem ke smrti, která ji bezprostředně čeká, anebo, jak to stojí zde, vzhledem k tomu, že Pán už je velmi blízko, sama položí otázku, která působí tak nedočkavě. Nejde však o nedočkavost dráždivou, ustaranou, ani naléhavě zvědavou, jakou známe i z nutkání po „televizních novinách“, třebaže Klára jistě nemůže mít nic proti TV, za jejíž patronku byla jmenována na základě jejího vlastního vánočního „tele-vidění“. „Naplněna neobyčejnou radostí“ obrací se na toho patrně nejméně vzdělaného z bratří, které chtěla mít v tuto hodinu kolem sebe, aby jí „předčítali svatá slova Páně“, totiž na bratra Junipera, „skvělého zpěváka Páně, který často zpíval o Pánu vroucími slovy“. Poslední zvědavá Klářina otázka v jejím životě obsahuje něco neobyčejně radostného. „Naplněna novou radostí“ ptá se Klára, zda „nemá něco nového o Pánu“. Její otázka na poslední novinku o Pánu prýští ze stejně nové radosti. Je to jako radostná zvědavost dětí, které si mezi sebou šeptají tajemství do ouška, anebo jako radostná zvědavost zamilovaných, kteří si vzájemně dokážou stále znovu říkat či prokazovat novou roztomilost.

 Zpěvák Páně - Radost umírající paní ze svatého Damiána se nakonec neroznítila jen z „bratra Jalovce“, který je zde příznačně označen jako „skvělý zpěvák Páně“. Právě tak si František představoval své bratry: „Co jsou Boží služebníci jiného než do jisté míry jeho zpěváci, kteří musí pohnout lidskými srdci a pozdvihnout je k duchovní radosti?“ A tak měli jít bratři světem a „po kázání hned jako zpěváci Páně zapět chvály Pána“ (LegPer 83). Na čem se má tato jejich vlastní radost roznítit, s níž mají pozvedat srdce svých bližních k duchovní radosti, jaké písně a s kterými texty mají zpívat jako tito noví, radostní trubadúři, říká František ve svých Napomenutích (20): „Blahoslavený ten řeholník, který nalézá radost a potěšení jen v přesvatých slovech a dílech Pána a přivádí jimi s veselou radostí lidi k Boží lásce.“ Text a hudba těchto zpěváků Páně vyvěrají ze svatých slov a skutků jejich Pána, které nejdříve pro sebe samy zakusili jako jediné opravdu „radostné poznání“ a „radostnou vědu“. Přitom to nejsou jen ta slova Páně, která rozradostňují spíše svou vnější podobou, jako třeba blahoslavenství, jež se ovšem neobracejí právě na svět radostných, ale na chudé, truchlící, plačící, milosrdné, hladové, pronásledované a vysmívané. Klára chtěla „mít kolem sebe kněze a své duchovní bratry, aby jí předčítali o utrpení Páně a jeho svatá slova“. K radostným slovům a především dílům Pána, které vedou k Boží lásce, patří právě také Utrpení Páně, nad nímž Klára prolila hodně slzí. Přesto je tím vším „naplněna novou radostí“, která by stále chtěla zvědavě vědět, „co je nového o Pánu“.

 Něco nového o Pánu - A co má být o Pánu opravdu nového? Nový zákon v protikladu k Starému? Ten však už pro nás nemá ráz nového. Už jsme jej často četli a my kněží jsme jej ještě častěji vykládali a kázali druhým. Před každým nedělním kázáním rozvažuji, co ještě mám říci nového. Nejde však zřejmě o nová slova, nové formulace a nový jazyk. To všecko by bylo jen totéž staré, zvětralé či zkysalé víno, možná v nových, modernizovaných hadicích. To, co potřebujeme, je „nové víno“. A to je patrně to, po čem Klára ještě ve své hodince smrti žízní, když se „naplněna novou radostí“ táže zpěváka Páně, „zda nemá něco nového o Pánu“. Žízní po novém vínu, právě sklizeném z vinice, teprve teď vylisovaném, čerstvě vysloveném z úst Pána. Staré víno je jistě dobré, to je to věrně z Písma přečtené a vyložené slovo, kterým Klára nijak nepohrdá, když chce mít okolo sebe kněze, kteří jí měli „předčítat svatá slova“. Vždyť si dovedla „z kázání kteréhokoli kazatele vybrat to, co posloužilo duši“, třebas to byly plody z neroubovaných stromů, totiž slova slabých kazatelů (Život Kláry 37). Snad právě proto se neobrací na přítomné kněze, ale na jednoho z oněch „duchovních bratří“, jenž „často zpíval o Pánu vroucími slovy“, tak jako dobrý pekař, který vytahuje z pece ještě teplý, čerstvý chléb, jenž nebyl dlouho skladován a znovu napařován, ale nový, čerstvě upečený chléb. Klára v tuto hodinu žízní po čerstvém, životodárném chlebě, který vychází přímo z úst Pána a jen z něj může člověk opravdu žít (srov. Dt 8,3; Mt 4,4). Když se nalezla tvá slova, byla mi pokrmem, vyznává prorok Jeremiáš, tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce (Jer 15,16). Klára si tedy nepřeje nic menšího než aby Pán k ní mluvil přímo, ne však prostřednictvím vidění, které by měla sama, ale „svátostí“ duchovního bratra, skrze něhož Pán přímo mluví ke Kláře. K božskému žáru ducha přeje si pocítit teplo lidského těla, skrze které se SLOVO stále chtělo stávat viditelným, slyšitelným a vnímaným (srov. 1 Jan 1,1).

 

 

 

 

 Slova jako ohnivé jiskry – „On pak otevřel ústa a z výhně svého žhavého srdce pěl slova jako ohnivé jiskry.“ Knihy hoří špatně, i když je to Písmo svaté, plné slov Páně. Jdeme-li do našich studených knihoven a vytáhneme z police stařičký vlhký svazek Bible, víme asi, co znamená: Litera zabíjí (2 Kor 3,6)...

 „…ale duch dává život… A ti naopak jsou oživeni duchem Písma sv., kdo každé písmeno, které znají, snaží se poznat hlouběji a své vědění nepřipisují sami sobě, ale slovem a příkladem je vracejí Bohu, nejvyššímu Pánu, kterému patří všechno dobré“ (Napomenutí 7).

 

 

 

 

 Je to duch, jenž dává život, a ten je také oním ohněm, který Ježíš přišel vrhnout na zem. A on chce, aby hořel, jako hořel v srdcích oněch dvou nejdříve slepých a uvnitř odumřelých učedníků, když jim Ježíš lámal chléb a odhaloval smysl Písma (srov. Lk 12,49; 24,32). Proto si přeje Klára, aby při její smrti byli přítomní „duchovní bratři“, jejichž prostřednictvím „Duch Páně“ sděluje „plná vůně“ slova Pána, „který je Slovo Otce, a slova Ducha Svatého, která jsou duch a život“ (List věřícím, úvod). Působení Ducha neznamená rozředění a duchovní rozpliznutí slov Páně, ale roznícení, zapálení Božího slova v srdci člověka, takže obojí současně hoří, aniž by se dalo zjistit, co dříve zapálilo to druhé.

 Tak načerpala Klára velkou útěchu - Působení Ducha v Božím slově není nic menšího než přítomnost samého Boha v hořícím keři, jenž se nezjevuje jako Bůh mrtvých, ale jako „Já-jsem-zde“, před nímž jsou všichni živí (Ex 3,2.14; Lk 20,38). V Klářině radostné zvědavosti po něčem novém od Pána šlo o vroucí touhu setkat se se samotným Pánem, jenž už stál na prahu, v tuto hodinu však do určité míry byl bližší a přítomnější „mezi těmi“, kdo se v jeho jménu shromáždili (srov. Mt 18,20). „Tak načerpala Boží panna velkou útěchu“ z vroucích slov tohoto Duchem naplněného bratra. útěchou nebyla samotná slova, ale oheň, jaký přinášela, a uprostřed hořícího a nespalujícího ohně přítomnost Já-jsem-zde, s nímž se brzy její vlastní duše bude těšit: „Jdi bezpečně v pokoji, neboť budeš mít dobrý doprovod: vždyť ten, který tě stvořil,... vložil do tebe Ducha Svatého a vždy tě střežil jako matka své dítě, které miluje“ (Proces 3,20).

 

 

 

 

 Přáním Kláry po něčem novém od Pána z úst bratra Junipera došlo k lidskému setkání s Božím slovem, v něm však současně k setkání se samotným Pánem, jenž je živě přítomný nejen ve svých slovech, ale ještě více v těch, kteří je přijímají. Tak vykládal generální ministr Giacomo Bini tento příběh jako pravzor setkání bratří sv. Františka se sestrami sv. Kláry: „Přibližujeme se vzájemně, abychom si sdělili, »co je nového od Pána«, abychom urychlili svůj krok k NĚMU.“ Naše slova budou „především »zapalujícími jiskrami«, které tryskají ze srdce, jež se Boží láskou stalo »hořící pecí«. Bůh se v nás a skrze nás vyslovuje, aby z každého dialogu s námi učinil teofanii, stále jasnější projev své přítomnosti a své vůle.“

 Johannes Schneider OFM

 

 

 

 

 Kirschen im Winter

 

 

 

 

 Aleph-Omega-Verlag Salzburg 2005

 

 

 

 

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM