Cincialová, Marta Lucie SMFO

Když František hned v úvodu své Závěti vzpomíná na počátky své cesty za Pánem, uvádí jako první projev svého pochopení kajícnosti skutky milosrdenství vůči malomocným. Událost, kterou popisují všichni životopisci,[1] byla ve Františkově procesu obrácení natolik významná, že je potřeba jí věnovat prvořadou pozornost. Připomeneme znovu text, jenž chceme považovat v těchto našich úvahách za výchozí: „Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal konat pokání: neboť když jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné. A sám Pán mě přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, to, co se mi zdálo hořkým, změnilo se mi ve sladkost duše i těla; a pak jsem ještě chvíli otálel a opustil jsem svět.“[2]

 

 

 

Františkův objev Krista v malomocném

 

 

 

 

Nejprve je třeba zdůraznit, že Františkovo obrácení nebylo dílem okamžiku, nýbrž šlo o postupný proces, mající několik fází: poté, co měl vidění ve Spoletu[3] a co na něj mluvil Kristus z kříže u sv. Damiána, [4] se František setkává s Kristem v malomocných. Setkáním s malomocným vrcholí Františkovo obrácení, trvá však ještě období nejistoty, hledání, které se uzavírá nalezením vůle Boží v Božím slově.

 O Františkovi víme, že měl pro chudé cit už od mládí: známe příhodu s žebrákem, jenž přišel do jeho obchodu a poté, co byl odmítnut a odešel, si František s lítostí předsevzal, že už nikdy žebráka neodmítne.[5] Hledání Krista v chudém a nemocném člověku vedlo Františka k tomu, že si s jiným žebrákem před bazilikou sv. Petra vyměnil šaty, aby sám na vlastní kůži poznal, jaké to je být skutečně chudým.[6] Po této zkušenosti rozdává všechno, opouští otce a odchází z rodného domu.

 Chceme-li si všimnout jeho setkání s malomocným, lze říci, že šlo o rozhodující zkušenost, zkoušku, z níž vyšel vítězně: „Když žil ještě světsky, hnusil se mu, podle vlastního doznání, i jen pohled na malomocné tak, že si už dvě míle od jejich domků zakrýval rukama nos. Když však nyní začal s milostí a v síle Nejvyššího myslit na svaté a potřebné věci, potkal jednou, ještě světsky oblečen, malomocného. Vzchopil se, přemohl se, přistoupil k němu a políbil ho. Od té chvíle začal sám sebou stále více pohrdat, až došel, Božím milosrdenstvím, k vítězství nad sebou samým“[7].

 Podobně ve druhém životopise Celano nejprve popisuje Františkovu touhu po samotě, neklid a pokušení, jako počátek jeho objevování cesty. V době zkoušek ho však Pán posilnil: „,Františku´, slyšel hlas Pána, ,vyměňuj to, co jsi tělesně a marnivě miloval, za duchovní. Ber hořké za sladké. Chceš-li mne poznat, pohrdej sebou. Budeš mít zalíbení v tom, co ti řeknu, i když řád hodnot bude proti dřívějšímu opačný´. A hned se snažil výzvy Boží poslouchat a podle nich žít“[8].

 Celanovo vyprávění pokračuje svědectvím o setkání Františka s malomocným takto: „Mezi nešťastnými lidmi na světě si František podle přirozenosti ošklivil nejvíce malomocné. Jednoho dne, když si vyjel za Assisi na koni na procházku, potkal malomocného. Ač k němu cítil velký hnus a odpor, seskočil s koně – aby jako křivopřísežník neporušil daný slib věrnosti - pospíchal k malomocnému, objal ho a políbil. Když malomocný natáhl ruku, aby přijal almužnu, vložil do ní peníze a políbil ho znovu. Pak vsedl na koně a ať se jakkoli rozhlížel, stopy po malomocném nebylo, ač bylo na všechny strany daleko vidět“ [9]. Celano přidává poznámku, že podobný skutek (navštívit malomocného, políbit ho na ústa a ruce a dát mu almužnu, František po několika dnech opakuje a ač je „pln údivu a radosti“, je to spíše otázka vůle: „Tak bere doslova hořké za sladké a mužně se připravuje zachovávat také ostatní“[10].

 Bezprostředně následuje popis setkání Františka s Ukřižovaným v San Damiano, kde k němu Kristus promlouvá z kříže. „Františku, jdi, a obnov můj dům!“[11] Když sledujeme kontext, do kterého životopisci zařadili popis tohoto setkání, není bez významu, že jak Celano, tak Bonaventura za setkání Františka s malomocným zařazují vidění Ukřižovaného v San Damianu. Bonaventura navíc klade vidění v  San Damiano mezi setkání s malomocným (když František jel na koni) a vyprávění o jejich pravidelném navštěvování: „Od té chvíle (setkání s Ukřižovaným v San Damiano) se oblékl duchem chudoby, osvojil si pokorné smýšlení a byl zapálen vnitřní dobrotivostí…kvůli ukřižovanému Kristu…prokazoval s dobrotivou vroucností malomocným služby pokory a vlídnosti…“[12]. Jakoby životopisci chtěli ukázat, že kříž Ježíše Krista je pramen tohoto překypujícího milosrdenství, které František rozlévá na trpící a odmítané lidstvo a také, že cesta, která se před ním otevírá, ono „opravení chrámu“, je i narovnání vztahu k těmto trpícím. František naplňuje toto poslání, když se sám dobrovolně stává chudým a pokorným vedle chudých a pokorných, když objímá malomocné, v nichž objímá Ježíše Krista.

 František se vrací ke svým malomocným, které nazývá „bratry křesťany“. Když v Závěti vzpomíná, že to byli právě oni -  malomocní, u nichž ho Kristus obrátil, ve skutečnosti to byl Kristus, kdo se mu v chudém a malomocném zjevil. Už ne Kristus mluvící z kříže, ale Kristus objímající ho v malomocném bratru. Když komentují událost v San Damiánu životopisci, říkají: „Od té chvíle bylo jeho srdce změněno a k té změně bylo blízké i jeho tělo.“[13]

Františkův vztah k chudým

 

Kristus se Františkovi zjevil v člověku, jenž byl ve středověké společnosti nejchudším z chudých - v malomocném. Tato Františkova zkušenost setkání s Kristem se dá přirovnat k onomu Pavlovu pádu z koně, náhlému zjištění, koho že to pronásledoval.[14] František se setkává s Kristem v chudém, a to v malomocném, kde se chudoba násobí bolestí a pokořením.

 Podle Celanova popisu víme, že když se rozešel s otcem, hledal práci u benediktinů, tam však našel hlad a nepříliš vlídné přijetí. Poté ho přijme přítel v Gubbiu, nicméně nakonec „se vydá k malomocným a zůstane s nimi, slouží jim ve všech jejich potřebách pro lásku Boží, umývá jejich těla a ošetřuje jejich rány“[15]. Toto byl jeho noviciát a bude to i noviciát pro jeho první následovníky[16].

 Celý Františkův život pak svědčí o tom, jakou úctu chová František k chudým, které chápe jako „svátost Krista“, živý obraz Ježíšova ukřižovaného lidství. Setkání s Kristovým lidstvím, které je místem, v němž se zjevuje tajemství Boha mezi lidmi, zjevuje Františkovi důstojnost člověka, jakéhokoli člověka, i toho nejubožejšího a nejvíc opovrhovaného, i hříšníka. Každý v sobě totiž nese obraz Těla Kristova a každý se může vrátit k Bohu. František je přesvědčen, že Kristus se zjeví všem, kdo ho hledají v chudých a ubohých, a proto svým bratřím jako vzácný dar předává tuto zkušenost, která i pro ně má být pramenem sladkých objevů.[17] V Řeholi nabádá bratry, „ať se radují, když se stýkají s obyčejnými lidmi, kterými ostatní pohrdají, s chudými a slabými, s nemocnými, malomocnými a s žebráky na cestách“.[18] Zkušenost s malomocnými jej vede i k dovolení bratřím přijímat pro ně almužny.[19]

 Po celý Františkův život pokračuje tento jeho objev „svátosti“ Kristovy přítomnosti v chudém: „Těžko lze slovy vylíčit, jak velký byl soucit našeho Otce s chudými. Dobrota mu sice byla vrozena, ale shůry vlitá láska ji zdvojnásobila. Proto se tváří v tvář chudobě Františkovo srdce rozplývalo a koho nemohl obdarovat almužnou, s tím projevoval vroucí účast. Jakýkoli nedostatek, jakoukoli nouzi viděl u člověka, hned to hbitě vztahoval na Krista. V každém chudém viděl syna chudé Paní a nahým mu byl v duši ten, kterého obnaženého měla na klíně… Když vidíš chudého – říkal bratřím – vidíš v něm jako v zrcadle našeho Pána a jeho chudou Matku. A při pohledu na nemocné uvažuj, jaké bolesti za nás Pán vzal na sebe!“[20]

Je třeba začít    

 

Při pozorné četbě textů, v nichž životopisci popisují vývoj Františkova pochopení milosrdenství u malomocných, si nemůžeme nevšimnout, že nejde vůbec o sentimentální objetí ubožáka, v němž se Františkovi zjevil sladký Kristus. To, co nacházíme v počátcích jeho objevů je kromě Boží milosti i Františkovo rozhodnutí!

 To, co popisuje 2Celano o Františkově sebezapření v přístupu k malomocným, podobně líčí Legenda tří druhů, autor však dodává: „Když pak odešel (od malomocných), zjistil opravdu, že co mu dříve bylo protivné – pohled a dotek malomocných – obrátilo se mu ve sladkost. Říkával, že pohled na malomocné mu byl tak odporný, že je nemohl nejen vidět, ale ani se k jejich chatrčím přiblížit. A přihodilo-li se někdy, že kolem jejich chatrčí musel jít, dával almužnu rukama jiných, sám se zahaloval a ucpával nos. Z Boží milosti se potom stal tak důvěrným přítelem malomocných, že – jak v závěti svědčí - rád mezi nimi prodléval a pokorně jim posluhoval“[21]

 Je tedy potřeba se rozhodnout a začít, důvěřovat a prosit, a z počáteční hořkosti se pak Boží milostí stane sladkost. Nelze však očekávat, že nás to nebude nic stát. Jinak bychom ani neocenili tu velkou proměnu, která nastává v nás samých. Jsme to totiž my, kdo vnímáme jinak, jimž se proměnilo srdce, ne malomocní!

 Jedno je však jisté: chce-li to po nás Bůh, musí to být možné a uskutečnitelné! Zdá-li se nám, že nám na takový úkol síly nestačí, je to dobře. Pán nikomu neodmítá svou milost a jeho síla se projevuje nejlépe ve slabosti.[22] Navíc „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“[23], a tedy jsme s Boží pomocí schopni odpovědět i na požadavky lásky, které překračují naše lidské schopnosti.

 Je tedy i pro každého z nás chudý, nemocný a jakýmkoli způsobem malomocný zrcadlem, které nám Pán nastavuje. Jak jsme na tom se svým vlastním stavem obrácení nasvědčuje způsob, jakým se chováme k těmto našim posledním bratřím. I pro nás totiž setkání s páchnoucím bezdomovcem nebo zfetovaným mladíkem může být objetím Ježíše - bratra.

 Celano říká, že z Františka „síla lásky udělala bratra všech tvorů“ a  „měl za to, že je Kristovým přítelem, jen když miluje duše, které také Kristus miloval“ [24]. Jít vstříc bratru, zvláště pak tomu nejubožejšímu, znamená jít vstříc Bohu. Kristus nás čeká v každém člověku, který nás potřebuje.[25]

 

 

 

Milosrdenství jako odpověď a plod pokání

 

 

 

 

Vědomí stálého Božího slitovávání se nad námi je tedy motivací k našim skutkům milosrdenství, k našim láskyplným postojům a smýšlení. Vděčnost je nejlepší motivací a při ztrátě chuti k lásce je dobré znovu si připomenout, kolik shovívavosti nám již milující Otec prokázal. František to neváhá připomenout v řeholi: „On nás stvořil, vykoupil a jen svým milosrdenstvím nás zachrání. On činil a činí všechno dobré nám, bídným a ubohým, zkaženým a páchnoucím, nevděčným a zlým“.[26]

 Milosrdenství vůči druhým je pak spoluprací na Boží péči o jeho děti, jak říká encyklika Dives in misericordia: „Ve své vlastní a základní podstatě se milosrdenství projevuje jako znovuocenění, jako dobývání dobra zpod všech vnějších nánosů zla, které je na světě a v člověku“.[27] A když „Kristus sám odhaluje člověku jeho vlastní důstojnost a dává mu poznat vznešenost jeho povolání“ [28], smíme být u toho a můžeme ji pomáhat odkrývat těm, kdo to sami nedokáží. Jde o hledání Boží krásy, které nás vede k tomu, abychom pečovali o Boží obraz, který je různě pokřiven na tvářích bratří a sester: „… jsou to tváře znetvořené hladem, obličeje oklamané sliby politiků, zklamané tváře těch, kteří vidí, že jejich kultura je v opovržení, obličeje zastrašené každodenním neskrývaným násilím, vyděšené obličeje dětí, tváře urážených a ponižovaných žen, tváře hladových pocestných, kteří nenašli vhodné útočiště a konečně tváře starých lidí bez sebemenších prostředků potřebných k důstojnému životu.“[29]

 Milosrdenství je plodem askeze, kdy se učím říkat „ty“ místo stálého „já“. Je to cesta od sebe k druhému, je to způsob, jak dávám najevo svůj úmysl nehřešit, jak vyjadřuji i svou vděčnost tomu, kdo mi odpustil mnohem více, než mám já odpustit komukoliv z bližních. Schopnost milosrdenství souvisí se schopností uvědomit si vlastní hřích. Lze říci, že kajícnost se projevuje především milosrdenstvím – jde o první „plody hodné pokání“.

 Můžeme chápat jako adresovaná především nám, františkánským kajícníkům, papežova slova ve zmíněné encyklice: „Jestliže všechna blahoslavenství z horského kázání ukazují cestu k obrácení, změny života, blahoslavenství milosrdných je v tomto ohledu zvlášť výmluvné. Člověk má totiž přístup k milosrdné lásce Boha, k jeho milosrdenství, do té míry, do jaké se sám vnitřně proměňuje v duchu podobné lásky k bližnímu…“[30]

 Již v první řeholi bratří a sester kajícníků, jíž je dokument nazvaný „Memoriale propositi“ (1221-1228), je řečeno přímo, že členové takového řádu jsou vyzýváni k pokání vytrvalostí ve skutcích milosrdenství, které dělají. Mají tedy zachovat ducha pokání a věnovat se dílům charity. Tyto dva předměty, tedy vytrvalé pokání a milosrdenství (efektivní charita), vyjadřují a tvoří specifický účel řádu kajícníků a jsou důvodem k jejich bytí v církevní komunitě[31].

 Milosrdenství jako základní projev naší františkánské kajícnosti se však neprojevuje jen ve skutcích, ale i v láskyplném smýšlení vůči všem lidem a jde o účinnou pomoc zasahující tělesný, duševní a duchovní rozměr člověka. Takto vyznívají i úvodní slova pastorální konstituce Gaudium et spes: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí dnešní doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových...“[32]. František by dodal: „Vždyť k tomu jsme povoláni, abychom léčili zraněné, abychom spojovali rozdělené, abychom volali zpátky bloudící. Mnozí se nám mohou zdát být učedníky ďábla, ale jednou z nich budou učedníci Kristovi.“ [33]

 

 

 

Marta Lucie Cincialová SMFO