Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 Důležitým mezníkem v postoji magisteria vůči nauce o neposkvrněném početí byl bezesporu Tridentský koncil (1545 – 1563), který v Dekretu o dědičné vině vydaném  dne 17. června 1546 stanovuje:

„Nicméně tento svatý sněm prohlašuje, že jeho záměrem není pojmout do tohoto dekretu, v němž se pojednává o dědičné vině, blahoslavenou Pannu Marii, Matku Boží, a že se v této věci mají zachovávat apoštolské konstituce papeže Sixta IV., blahé paměti, pod hrozbou těch sankcí, které tento koncil potvrzuje.“[1]

 

 

 V polovině 16. století španělský jezuita Juan Maldonado (+ 1583), profesor teologie v Clermont, analyzoval celou situaci a rozlišil celkem pět základních názorových skupin. Pařížská univerzita však nepřijala opatrné stanovisko tohoto autora a odvolávala se na stanovisko vyjádřené na Basilejském koncilu, pročež ti, kdo neposkvrněné početí nepřijímali, měli být hodnocení jako bludaři. Celá záležitost opět vyvolala řadu sporů.

 Melchior Cano (+ 1560) vyslovil názor, že není vhodné přikročit k dogmatizaci této nauky, protože Písmo nám nedovoluje rozhodnout s naprostou jistotou, není tudíž jisté, zda tato nauka patří k apoštolské tradici.[2]

 Tyto teologické diskuse znepokojovaly prostý lid, a proto španělský panovník Filip III. (+ 1621) požádal o zásah samotného papeže. Následně byla stanovena věroučná komise, které předsedal kardinál Roberto Bellarmino (+ 1621). Komise dne 31. srpna 1617 vydala prohlášení, podle kterého nelze immakulistickou ani makulistickou pozici označit za heretickou,[3] což znamená, že magisterium na počátku 17. století vnímalo názorovou rozrůzněnost jako podvojné teologické řešení. Papež Pavel V. dne 31. srpna 1617 vydal breve Sanctissimum, v němž zakazoval, aby se o Marii tvrdilo, že byla počata v dědičné vině, a to až do doby, kdy celou záležitost vyřeší Svatý stolec.

 Problém španělského panovníka nebyl vyřešen, teologické spory pokračovaly, a tak zmíněný panovník vyslal do Říma dalšího zmocněnce, jímž byl Antonio Trejo (+ 1653), generální ministr františkánského řádu, který shromáždil všechny dosavadní petice žádající prohlášení nového dogmatu, a spolu s L. Waddingem (+ 1654) se v roce 1619 vypravil k papeži, aby ho požádal o proklamaci nového dogmatu. Papež žádosti nevyhověl a podtrhl, že je třeba respektovat již vydaná církevní ustanovení.[4] Jak vidno, Antonio Trejo nebyl příliš dobrý diplomat, když žádal sice správnou věc, ale příliš brzy a za ne právě příhodných okolností. Trejo byl tedy odvolán a místo něho byl do Říma jako vyslanec španělského panovníka poslán kníže Francisco Fernandez de la Cueva (+ 1656), který usiloval pouze o vydání nového dekretu na podporu učení o neposkvrněném početí. Snaha tohoto diplomata byla korunována v roce 1621 úspěchem, protože dne 30. května byl vydán dekret, v němž se jasně přikazovalo, aby se slavil svátek Neposkvrněného početí, a nikoli svátek Mariina posvěcení.[5]

 Popisovat všechny peripetie skutečné diplomatické a teologické „války“ mezi makulisty a immakulisty není na tomto místě dost dobře možné. Připomeňme pouze skutečnost, že opět po intervenci španělského panovníka papež Alexandr VII. (+ 1667) vydal dne 8. prosince 1661 apoštolskou konstituci Sollicitudo omnium Ecclesiarum, v níž znovu potvrdil, že pravým předmětem svátku je Neposkvrněné početí Panny Marie.[6]

 Dne 15. května papež Inocenc IX. (+ 1700) vydal na podnět španělského krále další apoštolskou konstituci s titulem In excelsa, v níž stanovil pro celou církev závazné liturgické texty slavnosti, která měla mít svůj vlastní oktáv. Papež Klement XI. (+ 1721) apoštolským listem Commissi Nobis ze dne 8. prosince 1708 nařídil, že slavnost Neposkvrněného početí se musí povinně slavit v celé církvi jako zasvěcený svátek. V roce 1733 španělský panovník Filip V. (+ 1746) poslal papeži Klementovi XII. (+ 1740) další žádost o prohlášení dogmatu o neposkvrněném početí. V roce 1748 opět španělský panovník Karel III. (+ 1788) zaslal Benediktu XIV. (+ 1758) další petici o prohlášení nového dogmatu. Když v roce 1763 Tyrolan Cesario M. Shguanin (+ 1769) zaslal papeži Klementovi XIII. (+ 1769) žádost o prohlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie, začalo v katolické církvi asumpcionistické hnutí. Shguanin připojil také žádost o prohlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie.[7]

 V průběhu 18. století se dále vedly teologické spory, ovšem ne již o oprávněnost slavnosti nebo o to, zda je nauka o neposkvrněném početí pravověrná. Spor se nyní týkal možnosti definovat tuto nauku jako dogma. Proti možnosti prohlášení nového dogmatu se důrazně vyslovoval věhlasný italský historik Ludovico Antonio Muratori (+ 1750), který tvrdil:

„Jestliže tato nauka patří ke zjevení, pak je jasné, že církev ji může prohlásit za dogma. V opačném případě se jedná pouze o cosi pravděpodobného a je to vázáno na historické události a na zbožnost lidu. úcta k této nauce ale nikdy nebude moci dosáhnout teologické jistoty, která přísluší zjevené pravdě.“[8]

 

 

 Vědecké myšlení autora se nezapře a jeho argumenty mají svou váhu i dnes, protože prokazování implicitní přítomnosti tajemství neposkvrněného početí Panny Marie v Božím slově není právě snadnou záležitostí. Muratoriho argumentace ale zároveň jasně dokládá, že tlak na definování dogmatu vycházel především zdola, od Božího lidu. Rozhodnými obhájci definovatelnosti nového dogmatu byli v osmnáctém století dva svatí: Leonardo da Proto Maurizio (1676 – 1751), velký františkánský kazatel a šiřitel křížové cesty,[9] a vynikající moralista Alfons Maria de Liguori (+ 1787)[10].

 V roce 1839 dominikán Mariano Spada vydal knihu s titulem, Esame critico sulla dottrina dell´Angelico dottore S. Tomaso d´Aquino circa il peccato originale relativamente alla Beatissima Vergine Maria, Neapol 1839 – 2. vydání 1855 Roma.     Tento autor reinterpretoval myšlení Tomáše Akvinského v tom smyslu, že Tomáš nemíní učit, že Maria byla počata v dědičné vině, nýbrž pouze v nezbytnosti být vykoupena Kristem, který byl prost dědičné viny v tom smyslu, že nepotřeboval být vykoupen. Spada se odvolává na Tomášův výrok:

„Mariina čistota byla taková, že byla nepostižena dědičnou i aktuální vinou, byla však podřízena Bohu, protože v ní byla možnost hříchu.“[11]

 

 

 To znamená, že Maria v sobě měla možnost padnout do hříchu, a proto potřebovala Vykupitele, aby byla před pádem do dědičné viny uchráněna. U Tomáše tedy Mariina potřeba být osvobozen od viny dědičného hříchu předchází vlastní dědičnou vinu, a proto Maria byla pod zákonem dědičné viny co do nutnosti být uchráněna, nikoli co do faktického poskvrnění touto dědičnou vinou.

 Spadova interpretace zapříčinila, že tomisté se museli znovu zamyslet nad svými stanovisky ohledně tajemství neposkvrněného početí, což výrazně pootevřelo cestu k prohlášení tohoto tajemství za zjevenou pravdu, tedy za dogma. Jak vidno, zjednodušené a jednostranně pojaté interpretace zpravidla velmi komplexního myšlenkového odkazu velkých mistrů může v dějinách dogmatu zapříčinit nejeden problém. Zároveň platí, že méně ideologická interpretace, která zohledňuje bipolární charakter tajemství víry promítající se do myšlení velkých teologů, je často jediným způsobem, jak překonat zmíněné problémy a často ne zcela opodstatněné názorové řevnivosti. Dnes bychom jen stěží hledali nějakého tomistu, který by se stavěl proti tajemství neposkvrněného početí Matky Boží.

 V roce 1847 Giovani Perrone (+ 1876) publikoval knihu s titulem: Disquisitio theologica – De Immaculato B. V. Mariae Conceptu an dogmatico decreto definiri possit, Roma 1847 = 1854. Autor prezentoval historický vývoj mínění o neposkvrněném početí a dospěl k názoru, že nastala doba, kdy je třeba přistoupit k dogmatické definici. Od roku 1843 přicházely do Říma v hojném počtu petice od řady kardinálů, biskupů a věřících, aby jim bylo dovoleno vkládat do litanií invokaci: „Královno bez poskvrny dědičné viny počatá“, jak to bylo již dříve  dovoleno františkánům. Perrone konstatuje, že generální představený dominikánského řádu Angelo Ancarani se v roce 1843 obrátil na papeže s žádostí, aby i jeho řád mohl slavit svátek Neposkvrněného početí. Všechny překážky, které po staletí zabraňovaly prohlášení dogmatu, byly definitivně odstraněny. Mluvou 2. vatikánského koncilu bychom řekli, že znamení času jasně ukazovala směrem k prohlášení nového dogmatu. Dlužno podotknout, že nesnadná cesta k prohlášení dogmatu vedla jednoznačně zdola od Božího lidu směrem k pastýřům.

 Za tohoto stavu věcí se Pius IX. rozhodl započít s vlastní přípravou slavnostního prohlášení. Dne 1. června byla ustavena dvacetičlenná teologická komise, která měla zvážit možnost prohlášení nauky o neposkvrněném početí za dogma. Pouze dva členové se domnívali, že prohlášení dogmatu není možné, protože tato nauka není bezpečně vyjádřena v Písmu.[12] Dne 15. listopadu propukla v Římě vzpoura a papež se musel uchýlit do Gaety na území Neapolského království. Panovník Ferdinand II. (+ 1859) požádal papeže, aby  pohostinnost, kterou mu poskytl, využil k pokračování přípravných prací na prohlášení dogmatu. Pius IX. tedy dne 6. prosince 1848 ustanovil další přípravnou komisi, nyní složenou z 8 kardinálů a 5 konzultantů.[13]

 Na základě přípravných prací pak Pius IX. vydal dne 2. února 1849 encykliku Ubi primum, v níž se obracel na biskupy s otázkou, jaký je jejich názor na prohlášení nového dogmatu. Zároveň biskupy vyzýval, aby se obrátili s týmž dotazem na své  kněze a věřící. K tomuto kroku vybídl Pia IX. velký italský filozof a teolog Antonio Rosmini, který nepopíral skutečnost neposkvrněného početí, ale domníval se, že není vhodné prohlašovat nové dogma.[14] Tento myslitel se domníval, že tento průzkum ohledně mínění biskupů přinese ne právě jednoznačné výsledky, v tom se ale A. Rosmini mýlil. Do Vatikánu přišlo celkem 603 odpovědí, z nichž 546 papeže povzbuzovalo, aby dogma prohlásil.

 Dne 12. dubna 1850 Pius IX. pověřil jezuitu Giovanniho Perrone, aby sestavil první návrh dogmatizačního dokumentu. Text byl poradcům zaslán dne 26. března 1851. Šest hlasů bylo kladných, dva poradci byli proti prohlášení dogmatu, neboť shledávali nedostatečné zakotvení této nauky ve zjevení.[15]

 Dne 8. května Pius IX. jmenoval tak zvanou Speciální komisi, která měla připravit definitivní znění apoštolského listu. Tato komise vycházela z principu, že určitá pravda může být zjevená, i když není výslovně vyjádřena v Písmu, a že není nutné, aby všichni významní teologové v dějinách byli s touto pravdou zajedno. Mělo by dostačovat, aby existovaly zjevené pravdy, které k dané nauce zřetelně vedou, dále určitý počet adekvátních dokladů této víry v dějinách, nutná návaznost na ostatní dogmata, konečně kvalifikovaný souhlas biskupů, kteří tuto pravdu hlásají.[16] Bylo shromážděno 151 patristických textů, v nichž se hovoří o tom, že Maria byla prosta jakéhokoli hříchu. Komise dále podtrhla, že katolíci musí číst Písmo vždy přes prisma patristické interpretace Božího slova, a proto lze mít za to, že Gen 3,15 (nepřátelství mezi ženou a hadem) a Lk 1,28 („milostiplná“) představují implicitní přítomnost nauky o neposkvrněném početí v Písmu svatém.[17] Jak vidno, celý proces přípravy prohlášení nového dogmatu s sebou nesl velmi hlubokou reflexi nad základními principy teologického myšlení, a proto je třeba danou záležitost vnímat také jako výrazný přínos k rozvoji metody v dogmatické nebo systematické teologii, který následně ovlivnil katolickou teologii druhé poloviny devatenáctého a dvacátého století.

 Výsledky jednání Speciální komise byly předloženy Piu IX. dne 8. května 1853.[18] Dne 2. srpna byl tento materiál doručen Teologické radě složené z dvaceti členů.[19] Osmnáct členů Teologické rady bylo pro dogmatizaci, dva proti: mons. Vincenzo Tizzani nepovažoval argumenty Speciální komise za uspokojivé;[20] dominikán Giacinto De Ferrari měl za to, že dogmatizace není vhodná, protože Svatý stolec v minulosti považoval za možné zastávat opačné mínění.[21] Na uvedené námitky odpověděli vybraní členové Speciální komise.[22]

            Vše bylo připraveno, a tak Pius IX. dne 22. března 1854 ustanovil ještě jednu komisi, která měla připravit definitivní text apoštolského listu s titulem Ineffabilis Deus.

 Dne 8. prosince 1854 se v Římě konalo velmi slavnostní prohlášení nového dogmatu, tedy toho, že nauka o neposkvrněném početí Matky Páně je zjevená pravda. Bylo to první dogma, které takovýmto způsobem prohlásila římskokatolická církev po rozpadu jednoty mezi Východem a Západem.

 

 

 

 

Ctirad Václav Pospíšil OFM