Mlčoch, Lubomír OFS

Bylo mi dopřáno podílet se na mezinárodní konferenci ve Vatikánu „Mizející mládí: solidarita s dětmi a mladými…“. Spolu s JUDr. Bedřichem Vymětalíkem, řádným členem Akademie, a Hanou Suchockou, velvyslankyní Polska u Sv. stolce, jsme měli podat „regionální zprávu“ za Střední a Východní, tj. postkomunistickou Evropu. Své zástupce tam měly všechny ostatní kontinenty či jejich významné regiony. Univerzální církev – krátce po vydání časově poslední a současně první encykliky Benedikta XVI. „Bůh je láska“ - dala najevo svůj hluboký zájem, svou mateřskou starost o naše rodiny a děti, naši naději, a tím i o budoucnost rodiny všelidské. Pět dní začínajících mší sv. u hrobu sv. Petra a v sousedství místa posledního odpočinku Jana Pavla II., a společenství bratří a sester z celého světa pro mne bylo a zůstává mimořádným zážitkem. Tak bych se rád podělil se čtenáři Poutníka o pár myšlenek „na léto“.

 Konference začínala 27. dubna, když dva dny předtím by se byla má maminka dožila 100 let. To mne vedlo k odvaze vložit do mého příspěvku „nepovinnou vsuvku“: vyjádření mé vděčnosti Bohu a mým rodičům, že mi bylo dopřáno se narodit a žít to krásné dobrodružství života na naší sladké zemičce. Mamince bylo 38 let, otci 43, a „na krku“ měli už 6 dětí. Tehdy nejmladší sestře Marii už bylo 10 let. Byla válka a její konec ještě v nedohlednu. Snad i proto padla volba na mé křestní jméno. Po válce ještě rodiče přijali mou mladší sestru Radmilu, takže nás bylo 8 sourozenců. O „mizejícím mládí“ v naší rodině nemohlo být řeči, a na skromné rodinné poměry vzpomínám s láskou jako na ten nejlepší vklad do života.

 

 

 

 

 „Nepovinná vsuvka“ tak byla i podstatou toho, co jsem chtěl vyjádřit ve svém příspěvku. Ten měl název „Rodina jako oběť pomýleného hledání Ráje na zemi“. Podtitul „Od centrálně plánovaného štěstí k sebeklamu tržní ekonomiky“ měl poukázat na perspektivu tzv. ekonomické a společenské transformace bývalých socialistických zemí jako přechod od jednoho materialismu k materialismu druhému, od praktického materialismu marxismu k pokušení konzumní společnosti pokleslého, vulgárního liberalismu – „marxismu naruby“ (T. Halík). Tedy jako pokračující společenské bloudění v poměrech, které jsou rodině nepřátelské - sice jinak než dřív, ale možná dokonce ještě agresivněji.

 

 

 

 

 Hana Suchocká poukázala na překvapivý paradox, že rodina v katolickém Polsku je velice podobně ohrožena jako rodina v ateistické České republice. Dědictví 40 let indoktrinace materialistickou životní filosofií a agresivní kultura kapitalistické tržní ekonomiky postavené na šálivém pokušení člověka hledat štěstí v konzumu se ukazují být silnější než hodnoty tradiční společnosti a tradiční církve. Konstatování, že křesťanství ztratilo svůj formující vliv na životní styl, i tam, kde to ještě na povrchu nevypadá. Rodina v zemích, které prošly socialismem, se zdá být oslabena možná ještě více než „na Západě“, v té míře, jak pokušení „dohnat“ ty bohatší ve spotřebě ovlivňuje rodinné chování. Dokladem toho je demografický fakt, že populační „imploze“ je silnější ve střední a východní Evropě. „Obě plíce“ Evropy stárnou a vymírají, ta východní silněji. Na 1 ženu připadá v zemích původní „patnáctky“ EU 1,5 dítěte, v postsocialistickém světě jen kolem 1,2 dítěte (a my patříme k těm, kdo jsou na tom spíše hůře – přes momentální a jen relativní „baby boom“ generace „Husákových dětí“).

 

 

 

 

 S výjimkou Albánie (a Kosova), která je kulturně a civilizačně „jinde“, dnes žádná evropská země nezajišťuje ani „prostou reprodukci“. Donedávna se ještě vymykalo Irsko, ale i tam během velice krátké doby počet narozených dětí poklesl na polovinu (ze 4,1 na 1 ženu na 1,9 dnes). Pamatuji, když jsem na začátku 90. let poprvé navštívil Irsko, jak mne přímo „trklo“ všudypřítomné mládí, tolik dětí a mladých lidí kolem! Tím spíše jsem dnes se zármutkem, ba s šokem - vyslechl zprávu Mons. Martin-a, arcibiskupa z Dublinu, který poukázal na jakousi „společenskou zákonitost“: Irský „tygr“ prodělal rychlý ekonomický vzestup, nejrychlejší z celé EU (a je tak dáván námi ekonomy jako dobrý příklad). Vzápětí se však dostavil „účet“ za tento pokrok: eroze rodiny, pokles porodnosti, rozpadající se církev. A co nejsmutnější: sebevražednost mladých, největší v Evropě. Stres, vykořenění, ztráta opory v rodině a církvi, pocit bezvýchodnosti. Triumf trhu nad rodinou. Triumf trhu nad církví. Triumf „Pokušitele“ lidského rodu… Irsko v jakési zrychlené, modelové podobě prodělalo to, co západní civilizace jako celek. Podařilo se mu „dohnat a předehnat“ ostatní: v tom, co se zdálo být požehnáním, i v tom prokletí bohatství… Zneklidnění u mne vyvolala i zpráva o situaci v nejmocnější zemi světa, v USA. Demograficky na tom pořád ještě nejsou Američané tak zle (také díky imigraci). Na pohled je země také religióznější než Evropa. Sociologický výzkum však ukazuje na úpadkové rysy životního stylu mládeže a zpovrchnění až „negramotnost“ ve věcech víry. Katolická církev se zdá být i tady ohrožena: hojností, konzumismem.

 

 

 

 

 Sám název konference „Mizející mládí“ vlastně jen prozradil, že i Papežská akademie sociálních věd (ba i katolická sociální nauka jako taková) je postavena na vidění z naší pozice, ze „Západu“: Jižní polokoule žádné mizející mládí nezažívá. Afrika, většina zemí Asie i Latinské Ameriky, pořád ještě populačně rostou, přes veškeré pohromy, války, nemoci, hlad a AIDS. A s tímto přesunem demografického těžiště se přesunuje i sama církev: stěhuje se za chudými a s chudými tohoto světa. Brazílii, dnes zřejmě největší katolickou zemi na světě, na konferenci zastupoval – ministr tamní vlády. Jako jediný „aktivní politik“, s resortem příznačným pro situaci: náplní jeho práce je boj proti hladu.

 

 

 

 

 „Bílý“ zástupce z černé Afriky (Zimbabwe) zformuloval problém stručně a jasně: mladí na Západě mají materiální blahobyt a duchovně strádají; mládež v Africe trpí hladem a bídou, a má bohatá duchovní povolání. Řešením je „směna“, sdílení „dober“: nechť se mladí ze Západu rozdělí o své statky vezdejší, a nechť mladí z „Třetího světa“ duchovně vypomohou duchovně strádajícímu Západu. Tento proces je zčásti už v běhu: v podobě „misijního působení v obráceném gardu“, kdy někdejší kolonie pomáhají svým metropolím. Zástupci Argentiny, těžce zkoušené před nedávnem finanční a ekonomickou krizí, poukázali na pozitivní zkušenost: v Jižní Americe ještě nevymizela solidarita širší rodiny pokrevní a rodiny farní: v (krajní) nouzi lidé poznávali přátele. To přesvědčivě a s typickým temperamentem předvedla v závěrečném „kulatém stole mladých“ dívka z Mexika: radost z ní přímo zářila, když vyprávěla o tom, jak se dělí o své skromné, ale s vděčností přijímané dary země: v početných rodinách, v obci, v církevních společenstvích. Prof. Mariano Grondona z Buenos Aires nakonec došel k závěru, že konference ukázala na jedno: bohaté země nejsou zdaleka tak „bohaté“ a chudé země nejsou zase tak chudé!

 

 

 

 

 Na konferenci se podíleli významní ekonomové z USA a Británie, včetně dvou nositelů Nobelovy ceny. Příznačné byly jejich rozpaky, s jakými poslouchali doklady o negativních sociálních, kulturních a duchovních „externalitách“ působení kapitalistického trhu. A zarážela jejich bezradnost, jak těmto důsledkům maximalizace bohatství čelit. Kapitalistická ekonomika je mocný nástroj a nebezpečná zbraň současně. Západní racionalita uvedla tohoto Golema do pohybu a teď ne a ne najít šém, který by obra zastavil. Paní Mina Ramirez z Filipin jen tak na okraj, mimo rámec jednání, a ve vší pokoře, trousila své poznámky, jak jinak vše dělá jejich mladá církev. Méně se pracuje, více se modlí. Méně se lpí na materiálním blahobytu, více se zpívá a tancuje. Chudoba a radost, lék na neduhy bohatého mládence Západu, který v blahobytu zestárnul, a je smutný, když by ho měl opustit.

 

 

 

 

 Při návratu z fakulty, kde jsem v hovoru s mladým kolegou-ekonomem došel k paradoxu, že my ekonomové jsme „tak chytří, až jsme hloupí“, se stavuji na pískovišti, kde se Jiřík a Ondra právě houpají na klasické houpačce, ideální pro dvojčata. Vidí přicházet dědečka, a najednou volají jeden přes druhého a smějí se, div nespadnou z houpačky: „Pan Moudrý!“ Profesor ekonomie – o níž mají jen nejasné tuchy - jim připomenul směšnou figurku z televizního seriálu a dětské knížky. A tak je jim dědeček pro legraci. Ve dvou a půl letech trochu brzy. Ale copak je možné se zlobit na jejich nevinnost, bezelstnost a radost ze šťastného dětství? Nebudeme-li jako oni, nevejdeme do Božího království. Pokoj a dobro nám všem, našim dětem, vnoučatům a pro vyvolené z nás i pravnoučatům!

Lubomír Mlčoch OFS