Oujezdská, Marie

Tématem dnešního setkání je Rodina a její různé roviny v životě františkánů – tedy rodina jako určitý systém, v němž vzniká život, jisté společenství lidí, na jehož prosperitě závisí vývoj mnohem většího celku. Na mne připadl úkol pohovořit o manželské rodině, a to sice ne z pohledu františkánů, ale (přece jen) z pohledu práce našeho centra, tedy z pohledu těch, kteří se snaží zorientovat v dnešní situaci z pohledu katolické církve - založeného na osobní zkušenosti.

 

 

 

 

Myslím, že všichni pozorujeme u nás i v Evropě stoupající zájem o otázky rodiny. Vstoupit do manželství, založit rodinu a trvale v ní žít je sice stále ještě jednou z nejvýše uznávaných společenských hodnot, která ale přestává být samozřejmostí.

 

 

 

 

Je možné dokonce říct, že se do popředí zájmu nedostává ani tak rodina založená na manželství, tedy VZTAHY, které jsou vůči životu štědré/plodné a na celý život odpovědně založené, ale že se pozornost věnuje spíš praktickým společenským důsledkům nedostatečného fungování těchto vztahů, v podobě alarmujících čísel stárnutí obyvatelstva (demografického vývoje), nízké sňatečnosti, vysoké rozvodovosti a nárůstu počtu nemanželských dětí nebo vysokého procenta monoparentálních rodin. Často se nabízí pouze výklad k číslům, aniž by se dostatečně pojmenovávaly pravé příčiny těchto jevů. Ráda bych vám proto nabídla zamyšlení nad některými možnými příčinami uvedených jevů.

 

 

 

 

Řekla jsem, že se málo hledají příčiny negativních jevů. Pokud si však troufnu hledat příčinu nějakého neúspěchu, předpokládám, že znám nebo alespoň tuším jeho úspěšnou variantu. Myslím, že evangelní příkaz být solí země lze v tomto případě vyložit tak, že máme mít odvahu stále znovu hledat praktickou podobu ideálu rodiny, jaký před nás staví církev v exhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio, v níž jsme vyzýváni vytvářet rodinné a zároveň osobní společenství. Tento požadavek úzce souvisí se zaměřením manželství na vzájemný prospěch manželů a na plození a výchovu dětí. Církev zde tvrdí, že je možné, i když v jednotlivých případech i po namáhavém hledání, aby se rodina stala místem, kde jedinec nalézá naplnění a uskutečnění svých potřeb a současně aby zde došlo k naplnění potřeb společnosti – totiž aby zde vznikal a kultivoval se tzv. lidský kapitál. (Pojem, který zavedl – původně do ekonomiky – Gary Becker a kterým vyjadřuje celkovou potenci člověka, která přináší následně i návratnost „investic“.) Jinak řečeno, slovy J. Zemana, úkolem křesťanů je ukázat, že touha žít v dobré rodině se nevylučuje s možností osobnostního růstu obou rodičů, a to jak ve společenské, tak profesní oblasti.

 

 

 

 

Vidíme, že to, co dnešního člověka nejvíce od založení vlastní rodiny odrazuje, je jeho potřeba vlastního individuálního růstu a pocit, že mu v rodinném soužití bude nedostatečně umožněn. Klesající sňatečnost a nárůst věku těch, kteří poprvé vstupují do manželství, většinou po několikaletém soužití, se dá z pohledu jednotlivců vysvětlit narůstajícím individualismem, tak jak jej popsala francouzská socioložka Evelyne Sullerot, když konstatuje: „Individualista se ale nemůže bez obtíží, váhání nebo výčitek zavázat k trvalému závazku a dělat sliby, které se dosud v Evropě vyžadovaly jenom od manželů. Považuje to za krajní pokrytectví vůči svému hodnotovému systému a stejně tak může považovat za podlost obětování vlastní svobody a sobě vlastního způsobu bytí, aby mohl zastávat nějakou roli v rodině“ (s. 39).

 

 

 

 

Z pohledu společnosti lze hlavní příčinu výše zmíněných negativních jevů vidět v tom, že společnost považuje rodinu za soukromou záležitost, která si zaslouží pouze sociální transfery, ale nehodnotí rodinu jako zdroj společenské – možno dokonce říct ekonomické - prosperity státu.

 

 

 

 

V nedávné době jsem se setkala s pozoruhodnou knihou profesora křesťanské sociální etiky a společenské politiky na katolické univerzitě v Eichstättu, André Habische, v níž se snaží představit manželství a na něm založenou rodinu jako model úspěchu.

 

 

 

 

Cílem knihy je (s odkazem na empirická šetření) představit manželství jako nejdůležitější společenskou instituci, která umožňuje jak mnohým mužům a ženám, tak i celé společnosti dosahovat žádoucí prosperity a osobního štěstí.

 

 

 

 

Kniha odpovídá na existující polemiku v SRN, v níž se stále častěji ozývají hlasy zpochybňující článek 6 německé ústavy, který hovoří o zvláštní ochraně státu pro manželství a rodinu. Je pozoruhodné, že mohl profesor Habisch pro zdůvodnění svých názorů použít fakta z americké studie, a tato zdůvodnění je možné použít i pro naši situaci…

 

 

 

 

Autor vychází z faktu, který je patrný i u nás, že společnost má stále větší zájem na podpoře jednotlivých členů rodiny než na podpoře rodiny jako celku a že se bere stále menší ohled na okolnost, zda je rodina založena na manželství či nikoli. (Nelze přehlédnout ani sílící tlaky na legalizaci manželství homosexuálů a nárůst nesezdaného soužití bezdětných heterosexuálních párů.) S těmito tendencemi potom koresponduje nárůst věku žen a mužů při uzavírání prvních sňatků, nárůst rozvodovosti i procenta dětí narozených mimo manželství. Může se dokonce zdát, že rodina jako instituce je zbytečná proto, že není patrný její užitek pro ekonomiku. V praxi se setkáváme spíš s tím, že úspěšným je v zaměstnání flexibilní – tedy rodinu nemající nebo v rodině nežijící – jedinec.

 

 

 

 

Jak se dnešní manželství a rodina dostaly do současné situace? Manželství jako právně zakotvené spojení obou pohlaví bylo za všech dob a téměř ve všech kulturách centrální společenskou institucí. Rodina však byla do nástupu kapitalismu většinou významnou autonomní ekonomickou jednotkou. Mít děti znamenalo zajištěné stáří i pokračování „vlastních pracovních ambicí“. Tento fakt dával manželství velkou váhu. Industrializací skončila původní autonomie rodiny a stát začal přebírat v důsledku společenské dělby práce a specializace důležité sociální funkce. Čím dál víc začala proto společnost považovat rodinu jako jedinečné místo osobní blízkosti a setkání. Vlivem ideálu romantické lásky rostla potřeba rodinného modelu, v němž je pro nukleární rodinu vymezen prostor „individuální“ sféry, která pěstuje domácí svébytnou kulturu. Manžel zajišťoval styk s vnějším světem, manželka pečovala nejen o domácnost, ale i o domácí kulturu a výchovu dětí a poskytovala pohostinství. I když byl tento ideál v 19. století pro většinu obyvatelstva nedostižný (následovaly jej jen měšťanské vrstvy), ve 20. století se stal díky hospodářskému pokroku dostupným pro mnohem větší počet obyvatelstva. Z tohoto pohledu je a byla rodina považována za nezastupitelnou ve své biologicko-reprodukční a emocionální funkci.

 

 

 

 

Autor dokazuje, že v 21. století je potřebné a oprávněné se opět vrátit k takovému pohledu na manželství, který by zohledňoval i jeho ekonomickou důležitost. Manželství musí být viděno z co možná nejširší perspektivy, v systému četných vzájemných souvislostí a funkcí v rámci moderní společnosti. Jenom tehdy je zdůvodnitelná ochrana manželství a rodiny v rámci státního zřízení. Tento metodický postup je shodný se zavedenou praxí, podle níž se odvozuje právní postavení podniku z jeho postavení v rámci národního hospodářství, a ne na základě jeho vnitřního uspořádání.

 

 

 

 

Společenské postavení – ohodnocení rodiny – je poznamenáno nevyrovnanou daňovou zátěží rodičovské generace a stávajícím důchodovým systémem, který neoceňuje rozhodující „příspěvek“ těch, kteří pečují o výchovu svých dětí. V budoucnu budou profitovat na objemu výsledků práce dnešních dětí (podle stávajícího systému) příslušníci dnešní rodičovské generace podle výše naspořených vlastních finančních prostředků, nezávisle na tom, zda děti na svět přivedli (a vychovali) či nikoli. Pokud bude počítána míra jejich podílu podle nynější metodiky, budou ve výhodě proti těm, kteří v důsledku péče o děti nemohli přispívat do systému srovnatelnými částkami a nesli navíc náklady spojené s výchovou budoucí generace.

 

 

 

 

Vlivem neutěšené demografické situace v dnešní Evropě stoupá prestiž rodiny. Ve společenské diskusi se však manželství stále častěji odděluje od rodiny. Sňatky uzavírané v období, kdy je dítě „na cestě“, však svědčí o tom, že existuje stále povědomí o manželství jako základu rodiny s dětmi.

 

 

 

 

Na druhé straně ale vzrostly nároky na partnerství do té míry, že se od 70. let minulého století považuje za správné, když se manželé kvůli sobě i dětem v případě trvajících neshod rozvedou. Původní snaha nezatěžovat děti dalšími následky z rozbitých vztahů postupně dozrála až k tomu, že dnešní společnost nejen zrovnoprávňuje domácnosti samoživitelů a samoživitelek, ale snaží se stavět hodnotu této životní formy na stejnou úroveň s manželskou rodinou. Při tom nerespektuje empiricky podložený požadavek vývojové psychologie podporovat prostředí stabilní a citově stálé jako optimální pro výchovu dětí. Tento požadavek splňuje nejlépe manželství, které vytváří prostor pro jistotu a perspektivitu vztahů mezi rodiči, z níž mají užitek i děti. I přes společenskou podporu rodiny samoživitelů ukazují šetření na citelně nižší příjem a s ním spojené ohrožení sociálním vyloučením, na menší pomoc rodičů při zvládání školních nároků jejich dětí i objemu času jak otců, tak matek, který svým dětem mohou věnovat. Kniha uvádí dále celou řadu negativních vlivů rozvodů na zdraví dětí i další kariérní dráhu rodičů.

 

 

 

 

 

 

 

 

Marie Oujezdská

 

 

 

 

 Národní centrum pro rodinu

 

 

 

 

 (přednáška na sjezdu SFŘ v Brně, 3.9.2005)

 

 

 

 

Příště dokončení