Jáchym, Radim OFM

 

 

 

Chudoba jako projev minority

 

Zdá se, že – aspoň v začátcích a u Františka samého – to, co dnes označujeme výrazem „minorita“, bylo souhrnně a zjednodušeně nepřesně vyjadřováno jako „chudoba“.

Nedorozumění vzniká především tím, že chudoba svou podstatou je pojem vyjadřující hmotný stav a je chápána jako hmotná chudoba. Můžeme v tom směru říci, že František (a jeho první bratři) žijí po hmotné stránce opravdu velmi chudě, avšak ve Františkově myšlení vloženém do jeho spisů nezaujímá hmotná chudoba zdaleka tolik místa, jak bychom čekali. Tak už v úvodním ustanovení obou Řeholí se nemluví o životě v chudobě, ale bez vlastnictví (FP 4; 75). úzkostlivý je František pouze na peníze (FP 28; 87), bez kterých se – tehdy! – mohli obejít. Když však mluví o věcech potřebných k životu, zdaleka není úzkostlivý a říká: „ať mají jeden hábit … a pokud by bylo třeba, druhý…“ (FP 8; 81), „smějí mít knihy, které potřebují pro konání bohoslužby … mohou mít breviáře“ (FP 10; 82), „mohou mít potřebné nástroje pro své řemeslo“ (FP 25), „ať se bratři varují, aby v žádném případě nepřijímali kostely, chudičké příbytky a vše ostatní, co se pro ně staví, neodpovídají-li svaté chudobě…“ (Odkaz 7 – FP 122).

Tak jako v jiných případech, je třeba ujasnit význam slova chudoba. Není totéž, mluví-li o chudobě dnešní sociolog, a když hlásáme evangelní chudobu nebo zkoumáme františkánskou chudobu. Ve společensko-ekonomické perspektivě obsahuje slovo chudoba trojí význam: 1) nedostatek něčeho nezbytného, abychom mohli žít plně jako lidé; 2) závislost, neschopnost samostatně si to zajistit, což způsobuje 3) odsunutí na okraj nebo přímo vyloučení ze společnosti. Takto chápaná chudoba má především hmotnou podobu, má však také svůj lidský rozměr. Nemusí to být vždy absolutní chudoba jako nedostatek základních životních prostředků, naopak nejrozšířenější formou je relativní chudoba jako vyloučení z převažujícího způsobu života daného prostředí.

Méně se mluví o chudobě lidského typu, která se označuje spíše jako nedostatek, týká se téměř každého člověka a může mít velmi různou podobu. Mívá podobu psychosociologickou, když se týká zdraví, rasy, pohlaví (ženy), věku (děti, stáří), citové osamělosti, ztráty svobody občanské, politické, náboženské. Má však také povahu ontologickou, bytostnou: člověk je bytost nedokončená, nestálá, odsouzená k utrpení a smrti. A k tomu v každém člověku je zlo a hřích, z nichž se sami nedokážeme osvobodit: před Bohem jsme vždy chudí.

Tento rozbor nás vede k poznání, že se někdy výrazy chudoba, chudý užívají nesprávně, resp. neoprávněně. Žít bez vlastnictví nemusí ještě znamenat chudobu, odevzdá-li se vlastnictví do společného a jako takové se užívá (třebas to znamená určitou závislost). Podobně žít skromně, střídmě, angažovat se pro chudé jsou ušlechtilé postoje, nedají se však ještě nazvat chudobou. V náboženském smyslu chudí Starého zákona (anavim) a chudí v duchu Matoušova evangelia jsou spíše pokorní a menší než chudí, kterým by chybělo to potřebné.

Bible neříká, že hmotná dobra jsou zlem, naopak Starý zákon hlásá, že bohatství je požehnáním od Hospodina a i v Novém zákoně se setkáváme se zbožnými boháči. Jestliže Ježíš blahoslaví chudé, pak ne pro nedostatek jako takový, ale pro jeho přijetí v pokoře, v chudobě ducha. Chudoba v každé formě je zlem jako podmínka tohoto života narušeného hříchem (chudé máte vždy mezi sebou – Jan 12,8); v Božím království však už nebude žádný nedostatek. Osvobození chudých od chudoby je Božím plánem a je také úlohou učedníků Království: je třeba dělit se, dávat do společného, vracet Bohu přijaté dary, odstraňovat příčiny chudoby a zla.

Z tohoto pohledu je třeba dívat se na Františkovo a františkánské chápání chudoby, které je mnohem širší než jen přijetí hmotné chudoby, a spíše se právě dá vyjádřit pojmem minority, především v postoji před Bohem. Jako základní Františkův text můžeme přijmout jeho stručný, pádný a výstižný výklad prvního blahoslavenství: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské (Mt 5,3). Je mnoho těch, kdo jsou horliví při modlitbě a bohoslužbě a ukládají svému tělu mnoho postů a umrtvování, pohoršují se však pro jediné slovíčko, které se zdá působit bezpráví jejich já, nebo pro nějakou věc, kterou jim někdo vezme, a hned se tím rozčilují. Ti nejsou chudí v duchu; neboť kdo je opravdu chudý v duchu, nenávidí sám sebe a miluje ty, kdo ho uhodí do tváře (srov. Mt 5,39).“ (Napomenutí 14 – FP 163). Jak vidíme, František ani slovem nenaráží na hmotnou chudobu a chápe toto blahoslavenství, obvykle klíčové pro křesťanská pojednání o chudobě, zcela duchovně.

Z pohledu Napomenutí 14 pak můžeme chápat všechna napomenutí Řehole, která spíše než k chudobě chtějí vést bratry ke svobodě pro Boží království.

Už jsme se zmínili, že obě řehole v klasickém řeholním trojím zříkání nemluví o chudobě, ale o životě v poslušnosti, v čistotě a bez vlastnictví. V Nepotvrzené řeholi pak ovšem následuje evangelní zdůvodnění známými citáty z evangelia, která však spíše mluví o odříkání se „pro mé jméno“, včetně klasického případu bohatého mladíka (Mt 19,21). Konkrétně to pak vyjadřuje v obou řeholích překvapujícím způsobem: „…Potom … ať prodá vše, co má –pokud to může udělat podle ducha bez překážek – a snaží se to rozdat chudým (1. řehole 2 – FP 5). Tedy žádný striktní příkaz absolutní chudoby: může-li …, ať se snaží! Je to překvapující, že i v podstatně více právnické a stručnější definitivní řeholi zůstal stejný duch: „…ať mu řekne…, aby šel, prodal všechno, co má a snažil se to rozdat chudým. Kdyby mu to nebylo možné, stačí mu dobrá vůle“ (Řehole 2 – FP 77).

V tomto duchu potom můžeme sledovat další ustanovení řehole i některé poznámky jakoby na okraj, které potvrzují toto chápání chudoby v duchu minority. Tak hned v hlavě 2: „Všichni bratři mají nosit levný oděv … i kdyby jim říkali, že jsou pokrytci, ať nepřestanou jednat správně a netouží po drahých šatech na tomto světě, aby za to mohli dostat v nebeském království roucho nesmrtelnosti a slávy (1. řehole 2 – FP 8), což je v potvrzené řeholi vyjádřeno jadrněji: „Avšak napomínám a vybízím je, aby nepohrdali a neodsuzovali ty lidi, které vidí nosit jemné a pestré šaty…; spíše ať každý soudí a pohrdá sám sebou“ (Řehole 2 – FP 81).

Chudoba v minoritě se má rovněž projevovat tím, že základním zdrojem obživy má být práce, a to u druhých lidí s tím, že mzda (nikdy ne v penězích) má být chápána spíše jako dar a nemá být vyžadována, a v případě potřeby „mohou prosit o almužnu jako jiní chudí“ (1. řehole 7 – FP 24; Řehole 5 – FP 88). Až v konečné řeholi je ustanovení dané zřejmě vývojem řádu, že „Bratři ať nepřijímají nic do vlastnictví, ani dům, ani obydlí, ani žádnou věc“ (Řehole 6 – FP 89), které pak František koriguje ve své závěti výstrahou, aby bratři nepřijímají „kostely, chudičké příbytky a vše ostatní, co se pro ně staví, neodpovídají-li svaté chudobě (Odkaz 7 – FP 122); otázky vlastnictví se tu nedotýká.

Na samý závěr této části jeden citát z Františkovy Chvály ctností (FP 256), kde k některým základním ctnostem přiřazuje jiné ctnosti jako jejich ochránkyně: „Paní svatá Chudobo, Pán tě ochraňuj tvou svatou sestrou Pokorou.“

 

 

 

 

Minorita a poslušnost

 

Vedle výše uvedené zmínky o poslušnosti vůči církvi v apoštolátu, která je vnějším projevem minority a poslušnosti vůči společenské autoritě vůbec, zajímá nás, jak se základním způsobem projevuje minorita v poslušnosti uvnitř bratrského společenství. O tom nám dost zřetelně mluví vlastní Františkovy spisy.

Každá společnost,  která má plnit svou úlohu spojovat lidi, aby usnadnila dosažení určitého společného cíle, vyžaduje organizovanost jak mezi členy společnosti navzájem (v rovině horizontální), tak směrem k určití vůdčí autoritě (ať už to bude jednotlivec nebo vůdčí skupina), která by dosažení společného cíle zajišťovala (rovina vertikální), a to především (primárně) směrem shora dolů, který je základní (autorita má právo vydávat příkazy v zájmu všech), tak (sekundárně) ve zpětné vazbě poslušností všech členů vůči společné autoritě.

To platí jak ve společnosti občanské včetně státu, tak zejména v každém společenství náboženském, kde základní autorita je transcendentní, mimo a nad  lidské společenství, totiž Bůh. V křesťanství  postaveném na Božím zjevení je pak absolutní autoritou vtělený Boží Syn Ježíš Kristus, a pokračováním jeho autority v čase (a dočasně – do jeho druhého příchodu) v církvi jako společenství jím založeném jsou to ti, které on ustanovil do jejího čela: apoštolové a biskupové v nepřetržitém následnictví. Je tedy organizace křesťanské církve nutně a důsledně hierarchická ve vertikálním směru, což ovšem nepopírá její základní horizontální rovnost všech členů jako Božích dětí.

Tento hierarchický prvek platil vždy i v dobrovolných sdruženích křesťanů, jako jsou řeholní společenství klášterů  klasického typu, a lze říci, že ještě výrazněji: opat (abbas = otec) jako absolutní autorita nad ostatními členy, kteří se vstupem do společenství (a později řeholními sliby) zavazují k absolutní poslušnosti motivované poslušností vůči Bohu: opat je dobrovolně přijatý přímý zástupce Boží.

Do tohoto schématu struktury každého společenství (a zejména řeholního) učinil zásadní průlom František, když myšlenku rovnosti všech dětí Božích vyjádřil důsledným vztahem rovnosti mezi všemi bratry (včetně sebe samého) a dovedl ji do takového důsledku, že v dobrovolném řeholním společenství nemůže být jiná skutečná autorita než autorita Boží, a že lidská autorita je jen autoritou služby: „Vy si nedávejte říkat mistr, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi“ (Mt 23,8-9).

 

 

 

 

František vyjádřil ve svých spisech tuto koncepci rovnosti, poslušnosti a služby v minoritě. Nejvýrazněji ji nacházíme v první Nepotvrzené řeholi, kde odráží původní vztahy v ještě malém společenství plném prvotního nadšení  (léta 1209-1221).

 

 

 

 

Pro představené (což platí dodnes) nezná První řehole jiné označení než „ministr a služebník“ (4 – FP 13 a dále) a výslovně zakazuje označení „prior“ tj. „přední“, převor (6 – FP 23). „Ať nemá žádný bratr mocenské postavení nebo vedoucí úřad, především ne mezi bratry samými“ (5 – FP 19). Jejich autorita je založena na službě, tedy ve vertikální rovině probíhající (proti běžnému schématu) zdola: „A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil“ (4 – FP 14). Zpětná vazba poslušnosti (rovněž zdola) zůstává nezměněna: „A všichni ostatní moji požehnaní bratři ať je svědomitě poslouchají…“ (4 – FP 13), takže vertikální rovina autority a poslušnosti se nakonec mění na horizontální rovinu vzájemnosti: „Mezi sebou se mají chovat tak, jak říká Pán: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ (4 – FP 13).

Vzájemnost mezi představenými a ostatními bratry jde dokonce tak daleko, že bratři mají povinnost „dávat pozor na to, co ministři a služebníci dělají“, zjistí-li u nich nedostatky v životě, ať jsou třikrát napomenuti a když se nenapraví, má to být na kapitule ohlášeno generálnímu ministrovi (5 – FP 16). Toto ustanovení se v definitivní řeholi již neobjevuje.

Vzájemnost mezi bratry a jejich ministry je rovněž zdůrazněna možností obracet se na ministry, a povinností ministrů postarat se o ně (6 – FP 22), a toto ustanovení je stejně důrazně převzato do definitivní řehole: „Tak to má být: ministři ať jsou služebníky všech bratří“ (Řehole 10 – FP 100-102). Krásným způsobem je pak tato zásada rozvedena v Listu ministrovi (FP 234-237).

Vzájemnost bratří je vyjádřena nejen vertikálně (k představenému), ale i horizontálně (mezi bratřími navzájem): „Jeden druhému ať s důvěrou projevuje své potřeby, aby ten mu obstaral, co je třeba a tak mu posloužil. A každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své dítě“ (9 – FP 32). Rovněž toto ustanovení je v definitivní řeholi zachováno, třebas právnicky stylizovaným způsobem (Řehole 6 – FP 91).

Minorita ve vzájemných vztazích bratří se má projevovat i tím, jak František důrazně upozorňuje, že se nemají mezi sebou „hádat o slovíčka“ (11 – FP 36) ani jinak hněvat, urážet, posuzovat a pomlouvat (11 – 37). Také toto ustanovení je stručně a hutně převzato do definitivní řehole (Řehole 3 – FP 85).

 

 

 

 

Definitivní řehole z roku 1223 v podstatě uchovává tato ustanovení, ovšem růst počtu bratří v nyní už světovém společenství, kde nelze udržet spontánnost prvotního nadšení, vynucuje si posílení vertikálního prvku poslušnosti; tak obsahuje ustanovení, že bratři mají generálního ministra a služebníka „přesně (firmiter – pevně, přísně) poslouchat“ (Řehole 8 – FP 96). Vypadly výše uvedené zásady o napomínání a obžalování (provinčního) ministra (5 – FP 16), naopak je tu dána možnost odvolání neschopného generálního ministra (Řehole 8 – FP 97).

 

 

 

 

Ještě výrazněji je poslušnost téměř v tradičním mnišském duchu vyjádřena v Odkaze z roku 1226: „Nařizuji přísně pod poslušností všem bratřím … A budu přísně poslouchat generálního ministra našeho bratrského společenství, i kvardiána, kterého mi určí; a chci být tak pevně v jeho rukou, že proti poslušnosti a bez jeho vůle nebudu moci nikam jít ani nic dělat, protože on je mým pánem. … A také všichni ostatní bratři jsou povinni takhle poslouchat své kvardiány…“ FP 123-126). Zde se již plně projevuje napětí mezi původním bratrským ideálem a lidskou realitou, kterým se pak vyznačuje vývoj františkánství po celých osm staletí až dodnes.

Nezapomeňme ani na Sienský odkaz (FP 132-135) z jara 1226, kde ze tří bodů, které zdůrazňuje, dva se výslovně týkají minority, totiž: věrnost chudobě,  podřízenost představeným a ochota sloužit, a rovněž první bod bratrské lásky je implicitně jejím připomenutím.

Dobrým komentářem ke vztahu minority a poslušnosti jsou Františkova Napomenutí. Hned Napomenutí 2 (FP 147) ukazuje, že kořenem zla je přivlastňování si vlastní vůle. Napomenutí 3 „O dokonalé poslušnosti“ (FP 148-151) pak je přímo traktátem o poslušnosti ve Františkově pojetí, jehož refrénem je pozitivní odpověď na „zlo“ uvedené v Napomenutí 2, totiž, že pravá poslušnost je ve zříkání se vlastní vůle z lásky k Bohu a k bližnímu v konkrétním případě – což není nic jiného než minorita. Napomenutí 4  (FP 152) připomíná, že úřad představeného je v podstatě „služba mýt bratřím nohy“, kterou si nikdo nesmí přisvojovat, a  Napomenutí 5 (FP 154) dovádí myšlenku minority do jejího nejhlubšího základu: „Avšak v jedné věci můžeme se chlubit: svými slabostmi (2Kor 12,5), a když denně neseme svatý kříž svého Pána Ježíše Krista.“

Vyjdeme-li z tohoto pohledu na Napomenutí 2 a 3, pak můžeme říci, že i všechna ostatní Napomenutí  z určitého úhlu osvětlují otázku minority Menšího bratra. Uveďme jako příklad jen Napomenutí 23 „O pokoře“ (FP 172): „Blahoslavený služebník, který je mezi svými podřízenými právě tak pokorný, jako kdyby byl mezi svými pány…“

Z Listů, které se nám od Františka zachovaly, je poslušnost v minoritě nejvýrazněji vyjádřena (kromě už zmíněného Listu ministrovi) v Listu věřícím (2. verze), který, jak je známo, představuje základní pravidla pro Třetí řád kajících bratří a sester. Už v úvodu vyznává František sám o sobě: „Protože jsem služebníkem všech, mám povinnost sloužit všem…“ (FP 180). Výslovně o ní pojednává v části 8 (FP 197): „Komu byla svěřena moc poslušnosti a kdo je považován za většího, ať je jako menší a služebník ostatních bratří. Každému ze svých bratří ať projevuje a prokazuje milosrdenství, jak by si sám přál, aby mu bylo prokazováno, kdyby byl podřízeným.“

Kupodivu nenacházíme výslovné zdůraznění minority v poslušnosti v Listu kapitule (FP 214-231), třebaže jeho způsob vyjádření je proniknut Františkovou hlubokou pokorou, kterou se snaží přenést i na bratry; list je příliš soustředěn na otázky úcty k Eucharistii, Písmu sv. a na liturgii. Totéž bychom mohli říci o Listu kustodům (FP 240-244) a Listu kvardiánům (FP 245-248). Výrazně je duchem minority proniknut List bratru Antonínovi (FP 251-252), když přihlédneme k moudré opatrnosti, kterou měl František vůči učeným bratřím.

Souhrnně můžeme říci, že tento výčet míst z Františkových spisů ukazuje dostatečně celou jeho koncepci autority a poslušnosti (bez které se žádné společenství neobejde) chápané jako služba, čímž je uchován základní rys bratrství.

Radim Jáchym OFM

(pokračování)