Polczyk, Waldemar OFM

 V Assisi 14. ledna 1206

 

 Drahý Filipe!

 

 

 

 

Nedokážeš si představit, můj drahý, co se tu semlelo! Docela zajímavě nám začal ten nový rok. Pamatuješ si na našeho „krále“ Frančeska Bernardona, syna toho kupce s plátny? Tak si představ, že otec ho přivlékl na soud před biskupa a žádal, aby mu vrátil peníze. Řeknu Ti, skandál na celé Assisi! Koho by napadlo, že se ten Frančesko tak změní! Kdysi, na podzim 1198, bok po boku jsme útočili na Rocca Maggiore, ten nenáviděný symbol císařské vlády. Pamatuješ si, jak assiští velmoži utíkali, co mohli, do Perugie? Ale měl jsi, můj drahý, potom štěstí, žes v říjnu toho nešťastného roku 1202 odjel do Ferrary. Ještě dnes mi jde mráz po zádech, když si vzpomenu na tu listopadovou porážku pod Colle Strada. To bylo hrozné: perugijská vojska se na nás vrhla jako kobylky na poli. A pak ty strašné díry vězení v Perugii. Šťastní, kdo měli při sobě peníze, že si mohli přilepšit stravu nebo podplatit strážce, aby jim přinesli otep čerstvé slámy na spaní.

 Nejhůř to snášel Frančesko, vždyť ho znáš: vždycky byl takový fajnový a snadno přecitlivělý na sebe. Pamatuješ, jak se vytahoval novým koněm a zbrojí, vykovanou od nejlepšího zbrojíře ve Ferraře? To se musí uznat, že tatík Bernardone nelitoval groše pro svého synka. Když pak v katedrále sv. Rufina biskup Guido hlasem třesoucím se vzrušením oznámil porážku našich vojsk, ten starý kupec se div nezbláznil. Hned hnal zvláštní posly do Perugie, aby se snažili vykoupit jeho prvorozeného syna. Snad by to Perugiané přijali, ale assiští velmoži hořeli touhou po pomstě. Znali dobře pyšného synáčka bohatého kupce a nechtěli ho pustit z vězení, třebaže starý Bernardone zvyšoval nabídku výkupného.

 Nakonec ho po roce pustili, vysíleného a polomrtvého. Dlouho marodil. Bože můj, ještě ho vidím, jak opíraje se o hůl celé hodiny chodí po domě, kam jsem zacházel, abych ho potěšil v jeho bolestech. Koncem roku 1204 anebo na jaře 1205, tu už si nepamatuji, se mi svěřil, že se chce vydat do Apulie, aby se připojil k bojovníkům pod vedením rytíře Valtra z Brienne; ten vedl vojsko Inocence III. proti Markvaldovi, jenž chtěl odebrat papeži poručnictví nad tehdy ještě mladým císařem Bedřichem II.

 Jenže Frančesko dorazil jen do Spoleta. Když jsem se ho ptal, proč zanechal výpravy, kde snadno mohl získat slávu a čest ztracené pod Perugiou, vyprávěl mi o snu, který měl ve Spoletu: viděl jakoby dům, jehož celé stěny byly pokryty nejrůznější zbrojí; byla tam sedla, štíty, kopí a jiné věci užívané ve válce. Zaradoval se z toho, co ve snu viděl, a ptal se udiveně, co by to mělo znamenat? Říkal mi, že doma byl zvyklý spíše na balíky sukna než na rytířskou výzbroj. A jak si tak prohlížel to vidění - říkal dál - uslyšel hlas, který mu pravil: „Všechny ty zbraně jsou pro tebe a pro tvoje vojáky!“ Avšak řekl mi také, že od té doby už ho válečná sláva tolik netáhla.

 Řeknu ti, drahý Filipe, že počínaje tím snem se začal měnit. Jak jistě víš, v červnu 1205 zemřel Valtr z Brienne, což byla velká ztráta pro stoupence pana papeže! A Frančesko se měnil stále víc. Jistě si pamatuješ, můj drahý, jakou měl Frančesko přímo hrůzu před malomocnými? Když jsme se vydávali na naše divoké projížďky na koni, stačilo, aby jen zdáli spatřil malomocného, aby hned otočil a pustil se tryskem pryč. A teď? Já vím, že mi neuvěříš, a ani Tě přesvědčovat nebudu. Já bych to také nevěřil, ale potvrdilo mi to mnoho lidí, o jejichž slovu nemohu pochybovat. Tak tedy jednou se Frančesko na vyjížďce na koni do okolí Assisi setkal s malomocným. Zpočátku pocítil, jak vždy, strašný hnus, však sám víš. Ale najednou, představ si, seskočil z koně a přiběhl k tomu chudákovi, aby ho políbil. A malomocný, který k němu natáhl ruku pro almužnu, dostal současně peníz i políbení. Ale to není všechno: Frančesko řekl, že když opět vsedl na koně, rozhlédl se a malomocného už nikde neviděl. Jako kdyby mu to bylo málo, krátce potom to chtěl Frančesko zopakovat, šel do útulku malomocných za Assisi, rozdával nemocným almužny a políbil každého na ruku a na ústa.

 Někdy se ptám, zda se náš Frančesko nezbláznil z té své nemoci. Snad si vzpomeneš na ten starý zchátralý kostelík svatého Damiána tam dole? Tak tedy, náš milý Frančesko si jednoho dne vzal do hlavy, že k němu mluvil Kristus ze starého byzantského kříže v tom kostele. Že mu jako měl říci, aby tenhle jeho kostelík opravil. Frančesko šel za knězem a dal mu peníze, aby koupil lampu a olej k tomu kříži. To ale nestačilo: jistě si pamatuješ, že se nepošpinil žádnou prací, a teď se pustil do zedničiny na opravě toho kostela. Jistě se usmíváš a nevěříš tomu, ale je to pravda pravdoucí. Představ si - pyšný a fajnový Frančesko, miláček assiských paniček,  tak tenhle Frančesko, oblečený do pastýřské pytloviny, přepásaný jen provazem z konopí, zvedá cihly, míchá maltu a ohání se kelňou!

 Takže není divu, že messer Bernardone toho měl nakonec po krk. Kdykoli syna potkal, ječel na něj, dával mu tituly, které se nedají opakovat, a dokonce ho proklínal. Ale všechna čest, Frančesko se zachoval, jak se sluší na řádného křesťana. Představ si, drahý Filipe, že zaplatil jednomu ubohému chudákovi, aby mu žehnal, kdykoli ho bude otec proklínat. I jeho mladší bratr Angelo (pamatuješ se ještě na toho chlapce?) mu nadával podle tatíkova vzoru. Starému Bernardonovi to však nestačilo. Představ si, že hezkých pár dní držel Frančeska zavřeného ve sklepě. Nevím, jak by to skončilo, kdyby nemusel na obchodní cesty, a Frančeskova matka, šlechetná paní Pika (ta, co nám dělala ty chutné placky s medem!), využila tuhle příležitost. Se slzami v očích mi potom říkala, že zkoušela Frančeskovi citlivě domlouvat, ale nakonec pochopila, že jejího syna nic nepohne ke změně životní cesty, kterou si zvolil. Přece však zvítězila mateřská láska a pustila ho na svobodu.

 Když otci došlo, že syn to, co má v hlavě, nezmění, pokusil se dostat zpátky aspoň peníze. V kostele sv. Damiána našel na okně váček s penězi, kterých se kněz ani nedotkl, ale i tak odvlekl syna před soud biskupa Guida. Tam Frančesko shodil šaty, dal je zaskočenému otci a prohlásil, že od té chvíle bude nazývat svým otcem jen Boha v nebi. Škoda, žes neviděl, jak se messer Pietro tvářil kysele. Byl doslova zsinalý hněvem, jenže se neodvážil udeřit syna v přítomnosti biskupa, který ho vzal pod svou ochranu.

 Časem se k Frančeskovi připojili další dva z našeho přátelského kruhu: Bernard z Quintavalle a ten slavný právník, kanovník z katedrály sv. Rufina, Petr Cattani. Já sám už nevím, co si o tom všem mám myslet. Po pravdě řečeno, ztratil se mi z očí. Povídá se, že se snad chce se svými novými druhy, kterých přibývá, odebrat k papeži, snad aby založil nový řád. Kdoví, třebas i papež dá souhlas, ale já osobně, drahý Filipe, si nemyslím, že by Frančesko našel až tolik následovníků. Co o tom soudíš?

Tvůj Cassio

Waldemar Polczyk OFM

Biografia Serafickiego Ojca - w listach opisa

 

 

 

 

GLOS SW. FRANCISZKA 3/2006

 

 

 

 

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM