Slotwiński, Tadeusz OFM

 V litaniích ke sv. Františkovi se setkáváme s prosbou: „Svatý Františku, jenž jsi toužil po mučednické smrti, oroduj za nás!“ Bude nám snazší přijmout tuto prosbu, když si uvědomíme, že byla umístěna mezi těmito dvěma výzvami: „Svatý Františku, velký následovníku Krista“ a „Svatý Františku, jenž jsi nesl Kristovy rány“. Chudičký postupně odhaloval pravdu, že má žít jen pro Kristovo evangelium, než došel k přesvědčení, že tím spíše musí být připraven jít v jeho stopách a ve všem se mu stát podobným. Být si vědomý toho, že Kristův život jej natolik musí proniknout, přeměnit a přetvořit, aby se v něm zcela ztratil. K takovému životu vedla Františka nesmírná Boží láska, kterou mu zjevil život a smrt Krista: „Lásku toho, který nás tak miloval, musíme splácet stejnou láskou“ (2 Cel 196). Proto si tak zamiloval ukřižovaného Ježíše, že se s ním zcela spodobnil: „František odumřel světu, ale Kristus v něm stále plněji žil. Radosti světa mu byly křížem, protože ve svém srdci měl zakořeněn kříž Kristův“ (2 Cel 211).

 Chudičký chtěl žít tak, jak žil na zemi Kristus, vtělený Syn Boží. Tak mají také žít všichni, kdo „se způsobem života i oděvem přidruží k sv. Františkovi“ (1 Cel 24).

 Když se na jaře 1205 uzdravil z nemoci, do níž upadl po svém uvěznění, František se vrací do činného života, naverbuje se do vojska Gautiera z Brienne, do armády papeže válčící s německým císařem. V Spoletu, kde musel strávit první noc, ukáže se mu ve snu sál plný zbraní. Současně slyší hlas Krista, jenž ho vyzývá, aby pomýšlel na jiné věci: „Františku, komu je lépe sloužit – pánu, nebo služebníkovi?“ a dostává radu: „Vrať se do Assisi!“ Bez rozmýšlení se vydá na zpáteční cestu.

 Když se světec z Assisi vydává do války, myslí si, že tímto způsobem prokáže službu církvi. Soudí, že postupuje ve shodě s evangeliem, avšak Kristus s ním má jiné úmysly. Návrat do Assisi je jako když Pavel dorazil do Damašku. Chudičký stojí na životním rozcestí. Blednou sny o rytířské slávě. Chudoba a zříkání stávají se směrnicí jeho jednání. Díky tomu stává se člověkem schopným setkat se. Dostává milost setkávání. Nejdříve je to setkání s Ukřižovaným v kostelíku sv. Damiána. František přechází od mentality křížové výpravy k vroucímu zamilování si našeho bratra Ježíše.

 Setkání s Ježíšem ho přivádí k druhým lidem. Každý druh setkání: s malomocnými, s bandity, s vlkem, se sultánem - vede k pádu některé zdi, k osvobození z nějakého strachu, překročení určité hranice, avšak jeho chápání evangelia z něj činí člověka žijícího mimo zdi.

Proto se Chudičký snaží zbořit hradby rozdělující lidi. Když je v středověku řeč o vylučování, máme na mysli malomocenství, které vyhání za brány osad postižené muže a ženy. Někteří však vidí až tři druhy vyloučení, tři druhy malomocných oddělených hradbou strachu: malomocného na těle, malomocného mravně, malomocného na duchu.

 K dobře známé skutečnosti políbení „malomocných na těle“ dochází za hradbami Assisi: František prolomí tuto hradbu oddělující zdravé od nemocných a vstupuje na svou první cestu obrácení. Druhá hradba odděluje „zdravě myslící“ od „mravně nepokorných“. „Mravně malomocní“ byli například loupežníci řádící v okolí. Jednou, když šel lesem a francouzsky vyzpěvoval na Boží slávu, napadli ho loupežníci. Na otázku, kdo je a co má u sebe cenného, překročil hranici strachu, a odpověděl docela klidně: „Jsem hlasatelem velikého Krále. Máte něco proti tomu?“ Poněvadž neměl nic, co by jim dal, mohl dokonce dovolit, aby ho zbili a nebránilo mu to, aby nezpíval dál na Boží chválu.

 Další text (Zrcadlo dokonalosti 66) nám umožňuje pochopit, v čem spočíval tento způsob vylučování. Bratři žijící v lesní poustevně vidí přicházející loupežníky, jedni jim chtějí dát něco k jídlu, druzí však si myslí, že tímto způsobem jsou jen povzbuzováni ke konání zla. Když tam přijde František, prosí ho, aby udělal rozhodnutí… františkánské! Světec řeší tento problém jako mravní a doporučuje jim, aby se o loupežníky postarali, uznali je za bratry trpící hladem, a teprve pak je poučili, až budou nasyceni: „Jděte, vezměte kus dobrého chleba a víno, zaneste to do lesa… a volejte: ,Bratři loupežníci, pojďte k nám, jsme vaši bratři, neseme vám dobrý chléb a víno!‘ Rozprostřete na zemi ubrus a s pokornou radostí jim posluhujte.“ Pokora a radost se spojují při setkání s druhým člověkem.

 Ještě je třetí „malomocný“ v duchovním významu: to je nekřesťan, pohan z Asie, ale především muslim, člověk patřící k Saracénům. A zde Chudičký rovněž překračuje meze strachu. Máme tu co dělat s válkou jakoby s jiným světem, světem temnosti - to není válka rodů, jaké se odehrávaly v tehdejší Evropě. Je to svatá válka, válka se zlem, válka mezi dvěma soustavami. Tyto dvě soustavy stojí proti sobě. Je to doba křížových výprav. Někteří hlásají, že každý templář může zabíjet Saracény - muslimy. „Když zabíjí zločince, nejedná jako zabiják, ale jako zlo-biják.“ Křesťanští rytíři se mohou vydat na cestu, aby osvobodili a očistili Svatou zemi „od špíny nečistých Saracénů“.

 František s tím nesouhlasí a přijímá jinou logiku.

 Dějinné období, v němž Chudičký žil, bylo dobou velkých konfliktů: mezi církví a císařstvím či „k užitku a spáse všech lidí celého světa“ (srov. ZrcDok 65). Světec z Assisi postupně došel k poznání úkolů bratrského společenství v oblasti evangelizace. Od doby, kdy plně objevil misie jako povolání svoje i bratří, které mu dal Pán, stále lépe viděl jako pole života a poslání Menších bratří celý svět. Bratři rozeslaní do celého světa mají vydávat svědectví Božímu hlasu slovem i skutkem před všemi lidmi.

 Sv. Bonaventura zdůrazňuje, že závazek bratrství byl jedním z motivů Františkovy cesty na Východ: „Nesmírná vroucnost jej tak unášela vzhůru k Bohu, jako jeho roznícená dobrotivost rozšiřovala jeho srdce vůči těm, s nimiž sdílel přirozenost i milost. Jestliže ho něžnost srdce učinila bratrem ostatních tvorů, není divu, když ho Kristova láska neskonale plněji sbratřila s těmi, kteří jsou označeni obrazem Tvůrce a byli vykoupeni krví Spasitele“ (LegMai 9,4).

 František po dvou nezdařených pokusech vydat se k Saracénům (na Východ a do Maroka) dosáhl 1219 toho, že bratrské společenství shromážděné na kapitule učinilo rozhodnutí týkající se evangelizace nevěřících. Byly vytvořeny čtyři misijní skupiny: tři z nich byly určeny nést poselství pokoje na tři fronty, kde tehdy bojovali křesťané s muslimy: jedna skupina se vydala přes Španělsko do Maroka, druhá vedená bratrem Eliášem měla dojít do Sýrie, a třetí pod osobním vedením Františkovým se měla po moři vydat do Egypta, kde křesťanské vojsko obléhalo Damiettu. Čtvrtá skupina vedená bratrem Jiljím se měla dostat do Tunisu.

 Abychom pochopili význam misijních cest Chudičkého, a zvlášť jeho setkání se sultánem, je třeba zprávy očistit od legendárních doplňků.

 Jakub z Vitry (List VI) píše, že František, „člověk prostý a neučený, avšak milý Bohu i lidem, když dorazil ke křesťanskému vojsku ležícímu táborem pod Damiettou v egyptské zemi, a měl jako jedinou zbroj štíty víry, statečně se rozhodl vydat se do tábora egyptského sultána. Saracénům, kteří ho po cestě uvěznili, opakoval: ,Jsem křesťan, doveďte mě k vašemu pánovi.‘“ Chudičký byl přijat Malekem al-Kamilem, který se projevil jako člověk ochotný začít dialog, a tato historická událost, podávaná mnoha františkánskými prameny, zanechala svou stopu nejdříve v 16. hlavě „Nepotvrzené řehole“, a potom, třebas méně výrazně, v 12. hlavě Řehole z roku 1223.

 František vzal s sebou bratra Ilumináta z Rieti, který ho provázel od roku 1210. Na začátku byli zbiti, když je pravděpodobně pokládali za vyzvědače. Podle svého přání byli oba bratři dovedeni před sultána al-Kamila. Během výslechu světec z Assisi řekl, „že byl poslán ne od člověka, ale od nejvyššího Boha“ (LegMai 9, 8). Chudičký vyznal, že je křesťan, a byl vyslýchán. V sultánově táboře zůstal několik dní. Zde se přesvědčil, že nevěřící jsou lidmi modlitby. Pětkrát denně slyší bratři, jak muezzin vyzývá věřící k modlitbě. Světec ve světle Boží lásky odhaluje, že muslimové nejen že jsou jeho bratři - to už věděl; nejen že jsou jeho bratři krví Kristovou prolitou za všechny - to rovněž věděl; ale jsou jeho bratři i ve společenství modlitby k jednomu Bohu.

 Nadešla chvíle rozloučení. Když sultán nemohl u sebe zadržet Františka a jeho bratra, chtěl mu dát bohaté dary a peníze. Ten si však vyvolil chudobu, aby následoval „Ježíše, nejsvětější Pannu a jeho učedníky“, proto je nemohl přijmout. Sultán i František vědí, že se už nikdy nespatří. Al-Kamil se svěřuje modlitbě nemuslima: „Modli se za mne, aby mi Bůh ukázal, jaký zákon a která víra jsou mu nejmilejší.“

 Světec si nemyslil, že by jeho setkání se sultánem bylo neúspěchem. Mělo především symbolickou hodnotu jako prorocké svědectví smíření a pokoje. úspěchem bylo určitě duchovní porozumění se sultánem, jenž, jak dosvědčují křesťanské prameny, „byl člověk mírný a měl pokojnou povahu“. Začaté rokování mezi sultánem a jeruzalémským králem Janem z Brienne, válečným vůdcem křížové výpravy, lze uznat za dodatečný úspěch Františkovy výpravy. Tento král se stal později menším bratrem a byl přítomen při Františkově svatořečení.

 Když se vrátil do Itálie, František s sebou přivezl - kromě milosti nové nemoci, očního trachomu, která ho bude trýznit až do smrti - objev náboženských hodnot mezi Mohamedovými vyznavači. Ty mohly představovat vzor pro křesťany, např. několikrát za den klanění spočívající v pokleknutí a sklonění se tváří k zemi na znamení muezzina z výše minaretu. To se potom stalo podnětem, aby na hlas zvonu či hlasatele v určité hodiny byl křesťanský lid vyzýván k chvále Boha (srov. List vládcům).

 Hlavu 16 „Nepotvrzené řehole“ lze pokládat za výsledek uvedených čtyř misijních výprav. Každá přinesla užitečná poučení do budoucna. Skupina, která přibyla s bratrem Jiljím do Tunisu, byla donucena k okamžitému návratu na loď samotnými křesťany, kteří tam měli sklad sukna. Misie do Syrie neměla těžkosti na území kontrolovaném křižáky.

 Pěti z šesti určených do Maroka (bratr Vitalis onemocněl cestou) vlivem horoucí touhy se dostalo milosti mučednictví: když přibyli do Seville, hned začali projevovat pohrdání k islámu a urážet Mohameda. Všichni byli Italové: Berard, Otto, Adjut, Akurs a Petr. Aby se dostali do Marakeše, odložili řeholní hábit, aby nebyli poznáni, a přijali světský oděv od sestry portugalského krále. Jakmile se dostali na místo, začali se chovat tak, jako kdyby rozvážnost nepatřila k františkánským ctnostem. Oznámili totiž: „Přicházíme vám hlásat víru našeho Pána Ježíše Krista, abyste se zřekli Mohameda, toho podlého ďáblova otroka.“ Rouhání proti Mohamedovi, Božímu poslu, je v islámu nejtěžším proviněním (vedle dodávání společníků Bohu - tj. i v Trojici, pozn. překl.), které se trestá smrtí. Františkáni v očích muslimů sami žádali o smrt, a ti i tak projevili velkou trpělivost, když je nezabili na místě. V Marakeši Menší bratři hlásají velikost křesťanského náboženství a zahrnují islám a Mohameda urážkami. A oni je pokládají za blázny. Je to dokladem sultánovy shovívavosti, jenž nemohl pochopit, jak mohou sami žádat o smrt - tak může jednat jen člověk, který zešílel. Nejdříve byli uvězněni, potom propuštěni a odvedeni na severní hranici, bratři však uprchli a vrátili se na hlavní náměstí města. Byl pátek a sultán opustil palác, aby se odebral na modlitbu do mešity. Kněz bratr Berard našel způsob, jak upoutat na sebe pozornost muslimů: „Mohamed vás vede klamnou cestou a lež vás vede do věčné smrti, tam, kde on sám trpí věčné muky spolu se svými sektáři.“ Odvedli tedy pět bratří do paláce. Snažili se je přemluvit, aby přešli na islám, a nabízeli jim za to peníze a ženy, nakonec je podrobili strašnému mučení, oni však neustoupili a „vytrvali v katolické víře, kterou neochvějně vyznávají, proklínají ničemnosti Mohameda a jeho zákonů“. Sultán se rozzuřil: „vlastnoručně uťal hlavu“ každému z pěti bratří. Stalo se to 16. ledna 1220. Ostatky převezené do Portugalska staly se předmětem úcty a přitahovaly poutníky.

 Když se František dozvěděl o jejich mučednické smrti, zvolal: „Nyní mohu říci, že mám pět pravých menších bratří“, avšak protestoval proti „legendě“ o mučednictví kvůli jeho vychvalování.

 Chudičký si uvědomoval negativní zkušenosti svých bratří na Východě. Kardinál Jakub z Vitry uvedl, že v téže době, kdy František byl předmětem sultánovy pozornosti, jiní bratři hlásali Kristovo učení Saracénům v části obsazené křižáky, a psal: „Ti jim rádi naslouchají, když hlásají víru v Krista a nauku evangelia, ale jen potud, pokud nezačnou útočit na Mohameda jako věrolomného podvodníka, potom vystoupí proti nim“ (Historia Occidentalis 2, 32, 15 - FP I. str. 903).

 To všechno světci posloužilo, že v „Řeholi“ zpřesnil cíl misií, smysl misijního povolání a evangelizační metodologii vzhledem k nevěřícím: „Bratři, kteří půjdou mezi nevěřící, mohou mezi nimi duchovně působit dvojím způsobem. Jeden způsob spočívá v tom, že nebudou začínat hádky nebo spory, ale kvůli Pánovi se podřídí každému lidskému zřízení a vyznají, že jsou křesťané. Druhý způsob je, že - pokud to poznají jako Boží vůli - budou hlásat Boží slovo: že mají uvěřit ve všemohoucího Boha, Otce, Syna a Ducha svatého, Stvořitele všech věcí, Syna Vykupitele a Spasitele, že se mají dát pokřtít a stát křesťany“ (1. řehole 16).

 Opravdový člověk evangelia nepolemizuje, nesnaží se nikoho přesvědčit o jeho bludu, a tím spíše nepohrdá, netupí víru, kulturu, zvyky lidu, který jej hostí. Přizpůsobuje se rovněž společenským institucím, s nimiž se tam setká. „Aby se (bratři) nepřeli a nehádali o slovíčka, ani neposuzovali ostatní, ale byli tiší, mírumilovní, skromní, vlídní, pokorní“ (2. řehole 3).

 Přítomnost a příklad misionáře připravuje půdu pro Boží slovo. Není to lidská netrpělivost, která by měla ukázat čas, kdy je třeba začít bezprostřední evangelizaci, ale požadavek věcí Božích. Rovněž sám obsah hlásaných kázání bude záležet na stupni přípravy posluchačů - jak z hlediska kulturního, tak duchovního: „To a co ještě se bude líbit Pánu, mohou jim a ostatním zvěstovat“ (1. řehole 16).

 Františkánské prameny viděly misijní povolání jako povolání k mučednictví a tento cíl připisují Františkovi při jeho cestách k Saracénům. Text Řehole odporuje takovému pojetí. Nicméně v tehdejší situaci položit život po příchodu k nevěřícím se stávalo velkou pravděpodobností. Jak biblické texty uvádějící 16. hlavu, tak a především ty texty, které byly připojeny na konci, ukazují plně význam mučednického postoje. Chudičký však měl takovou ochotu za postoj, jaký má být společný všem bratřím, a ne jen misionářům: „A všichni bratři ať mají všude na paměti, že sami sebe vydali Pánu Ježíši Kristu a jemu přenechali své tělo; proto musí z lásky k němu toto tělo vystavit viditelným i neviditelným nepřátelům“ (1. řehole 16).

 Sv. Bonaventura napíše o něco později: „Ti, kteří žádají o přijetí do našeho řádu, musí být připraveni na mučednictví.“ Tentýž Bonaventura pak v Apologii chudých říká: „Vrcholem dokonalosti je toužit po utrpení a smrti pro jméno Ježíše Krista… Proto touha po smrti za Ježíše, vydat se na smrt pro něj, těšit se a radovat v agonii smrti, je vpravdě činem dokonalé lásky.“ Sv. Kláru naplňoval „takový žár ducha, že ráda chtěla vytrpět mučednictví z lásky k Pánu“ (Proces svatořečení 6,6; 7,2).

 Zpráva o mučednické smrti Berarda a jeho druhů byla důvodem, že kněz Ferdinand z Lisabonu přešel od řeholních kanovníků do řádu Menších bratří, v němž přijal jméno Antonín a dostal se do historie jako velký sv. Antonín z Padovy, „za víru ochotný k mučednictví“, probudila v celém společenství Menších bratří velký misijní zápal, a v důsledku toho ochotu k mučednické smrti.

 Roku 1227 druhá skupina bratří čítající sedm italských kněží pod vedením bratra Daniela se s dovolením a požehnáním nástupce sv. Františka, bratra Eliáše, vydala do Maroka. Byli to bratři kněží: Daniel, Samuel, Angelus, Donnulus (Domnus), Lev, Mikuláš a Hugolín. Všichni vstoupili k Menším bratřím ještě za života Františkova, a Daniel, člověk moudrý a rozvážný, byl předtím provinciálem v Kalabrii (v jižní Itálii). Došli do města Ceuty a tam začali hlásat Krista a jeho evangelium. Byli chyceni a dovedeni ke králi, který je uznal za blázny a uvrhl do vězení. V neděli 10. října ráno byli svázáni a odvedeni za město, a nakonec sťati. Jejich těla byla pochována blízko Ceuty a potom převezena do Španělska. Papež Lev X. je svatořečil 24. ledna 1416.

 Roku 1221 další skupina bratří, přijatých do řádu samým Františkem a patřící k františkánské první generaci, byla Františkem vyslána do Španělska do oblasti, kde převažovali muslimové. V této skupině byl kněz Jan z Perugie a bratr Petr ze Sassoferrato, kteří toužili získat palmu mučednictví. Po deset let úspěšně pracovali v městě Teruel v Aragonii mezi křesťany. V srpnu 1231 se vydali na nádvoří svatyně, aby hlásali evangelium vyznavačům islámu, což pro ně skončilo stětím právě v den památky stětí sv. Jana Křtitele 29. srpna 1231. Papež Klement XI. potvrdil 31. ledna 1705 jejich úctu jako blahoslavených.

 Řád Menších bratří vzpomíná v liturgii celkem 12 svatých a 2 blahoslavené bratry, které přijal do řádu sám Františka a oni podstoupili mučednickou smrt za víru v Marakeši, v Ceutě a v Teruelu.

 Sv. Ignác z Antiochie říká, že „mučedník je nejdokonalejším vzorem následování Krista“. Mučednictví menších bratří nebylo však jen příkladným svědectvím: mělo rovněž výkupnou hodnotu. Mučednictví je dílem lásky k bližnímu. Mučedník dává svůj život za celou církev. Příznakem pravé lásky není výlučné hledání vlastní osobní spásy, ale úsilí o spásu bratří, za něž zemřel Ježíš. Mučedníci nevyhledávají smrt pro ni samu, ale chtějí se v ní setkat s Kristem. Když totiž člověk umírá pro Krista, potom se stává jeho skutečným učedníkem.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Pragnacy šmierci meczeňskie

Franciszek i pierwsi meczennicy franciszkaňscy

Glos sw. Franciszka 3/2006

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

Texty pod obr.:

1.       František u sultána

2.        Sv. Berard a druhové

2b    Sv. Otto di Stroncone

3.       Sv. Daniel a druhové

4.       Sv. Jan z Perugie

5.       Sv. Petr z Sassoferrato