Cincialová, Marta Lucie SMFO

„...a když jsem od nich odcházel, to, co se mi zdálo hořkým, změnilo se mi ve sladkost duše i těla; a pak jsem ještě chvíli otálel a opustil jsem svět“[1].

Milosrdenstvím k druhým pomáháme i sobě

 

Jak jsme již řekli, pro naši milosrdnou lásku k druhým platí, že východiskem pro ni je nám vždy náš osobní prožitek lásky Boží, jíž nás neustále miluje náš Otec, nekonečně milosrdný Bůh[2]: „On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás“.[3]

 Někdy se může stát, že nás služba potřebným nijak nenaplňuje radostí, protože se trápíme sami, máme starosti, jsme citlivější na pozornost, které se nám nedostává, máme sklon k sebelítosti. I František zažil období nejistoty, kdy Boží vůle se ještě neprojevila plně. František čekal na jednoznačné Boží slovo, které by se mu stalo programem pro další život. V době svého hledání Boží vůle však nepřestává pečovat o své malomocné tak, jak to poznal a jak se pro to rozhodl, a přitom dál opravuje kostely. Ve víře očekává další signál z Boží strany a milosrdenství, jež mu je cestou pokání, jej odvádí od sebestřednosti. Poznává pravdivost slov, kterými k nám mluví Hospodin ústy proroka, že totiž sama tato služba vede ke světlu, k proměně, k útěše a poznání ty, kdo odhlédnou od svého trápení a věnují pozornost potřebám druhých: „Zdalipak půst, který si přeji, není toto: rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: Tu jsem! (...) Budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne (...) Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých...“ [4]

 Jistě není náhodou, že se tento text čte na samém začátku postní doby, kdy se nově rozhodujeme pro skutky kajícnosti – tedy milosrdenství. 

„... a opustil jsem svět“

 

Připomněli jsme si, že to byl sám Pán, kdo vedl Františka, aby začal dělat pokání. Šlo o silnou zkušenost setkání s malomocným, která ovlivnila Františkovo pochopení kajícnosti. Tuto zkušenost František vyjadřuje jako proměnu: „Co se mi zdálo hořké, proměnilo se mi v sladkost pro duši i tělo.“ Po této události František dle svých slov ještě chvíli „váhá“ a pak „opouští svět“. Pokusíme si všimnout, o jakou zkušenost šlo.

 Nejprve je třeba zodpovědět otázku, co znamená ono „opustit svět“, když přece víme, že se František nestáhl na zbytek života do poustevny a nežil jako mnoho těch, kteří objevili své povolání v naprosté odloučenosti od světa. Přestože jej to do ticha poustevny táhlo a často ji vyhledával k modlitbě, jeho povoláním bylo svět získávat pro Krista a evangelium. Krásné svědectví o životě prvních bratří a sester nám zanechal Jakub z Vitry: „V těch krajích jsem našel i něco, co mi působilo velkou útěchu: osoby obou pohlaví, boháče i laiky, kteří se pro Krista zřekli všeho vlastnictví a opustili svět. Nazývali se Menší bratři a Menší sestry a jsou u papeže i kardinálů ve velké úctě.“[5] Jde o nové charisma, neboť „opustit svět“ do té doby znamenalo zpravidla uzavřít se v nějakém klášteře. František však za svůj klášter považoval celý svět, jak víme z pramenů.[6] Přesto platí, že svět, s jeho lákadly, jež odvádí od Boha, skutečně opustil: odejít ze světa znamenalo pro něj distancovat se od hodnot, jež svět nabízí, od marné slávy, peněz i vší „moudrosti světa“. Toto osvobození se od lpění na všem, co je „ze světa“, získal díky tolik zdůrazňované chudobě, jež se stala prostředkem k tomu, přinášet světu jediné skutečné bohatství, „perlu“, kterou objevil a kterou chtěl dát poznat ostatním: svého Pána, Ježíše Krista.

 Lze tedy říci, že Františkovo „opustil jsem svět“ znamená, že už nebyl „ze světa“, i když zůstával dál „ve světě“ ve smyslu Ježíšovy velekněžské modlitby: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jn 17, 16-19).

 V textu Závěti je ještě zmínka o „otálení“, které, dle Františkových slov, následovalo po zkušenosti s malomocným(i). Známe sami ze zkušenosti, že se nám nechce něco opustit, dokud nevíme či spíše nemáme zkušenost s něčím novým, co je lepší než to staré. Musíme nalézt perlu, abychom byli schopni jít a koupit pole (tj. vše ostatní prodat...). František musel nejprve okusit sladkost duše i těla, aby  pak v přirozeném důsledku toho poznání opustil svět. Přesto však mu ještě Boží vůle nebyla zcela zřejmá.

 Ve vyprávění Legendy tří druhů, v němž jsou osobní vzpomínky Františkovy shromážděny velmi věrně, poté, co je vyjádřeno, jak se malomocných štítil a o jeho hříších, s nimiž vše souvisí, autor na závěr příběhu dodává větu významnou vzhledem k Františkovu procesu obrácení: „Když pak vycházel z jeskyně … zdálo se, že se změnil v jiného člověka.“[7] Šlo o období pochybností, zkoušek a pokušení, kdy uvědomění si svých hříchů působilo Františkovi bolest a ďábel se snažil odvést jej ze započaté cesty. Podobně se s touto zkušeností setkáváme u ostatních světců a možná ji známe z vlastní zkušenosti - poté co opustíme hřích a začneme žít s Bohem, vrací se staré touhy a počáteční horlivost může ochabnout. Zde je pak na místě tzv. „duchovní boj“. Zakoušíme tu skutečnost, že jsme na cestě, že obrácení je proces, že jde o „běh na dlouhou trať“ a že zde platí Pavlovo: „Nevíte, že při běhu na závodišti sice všichni závodníci běží, ale cenu že získá jenom jeden? Běžte tak, abyste jí dosáhli! Kdo se však chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost“ (1Kor 9,24). K jakémukoliv sebezáporu se však člověk odhodlá jen tehdy, když má proč, když to, oč usiluje, pozná jako lepší než to, co měl dosud.

 Františkovo „otálení“ tedy bylo očekávání ještě zřetelnějšího poznání Boží vůle. Všimněme si, jak to zachytili jeho životopisci

„Pán mi zjevil“

 

V procesu Františkova obrácení najdeme kromě jednoznačných Božích „vstupů“ také pokračující období nejistoty a hledání, období, které lze nazvat přechod „od – k“. František již něco opustil a něco objevil, ale ještě neví, jak to vše, co poznává, má uskutečnit v celém svém dalším životě (jak jsme řekli, v tomto období zatím opravuje kostely a stará se o malomocné). Ještě na něco čeká. Poznal už Krista ve vidění ve Spoletu, v San Damiano s ním Ukřižovaný mluvil, v malomocném jej objal. Konečně se Františkovo poznávání vůle Boží mělo dovršit v Božím slově. Boží slovo František chápal jako živé slovo Pána a s bolestnou trpělivostí čekal, až k němu promluví. Už od počátku svého obrácení je ve stavu naslouchání slovu Pána. 

 Jak ale František kajícnost, která je vedena Božím slovem, realizuje ve svém životě? Jedním z období v procesu Františkova obrácení je dlouhé očistné očekávání v samotě a v modlitbě. Cítil se být sám, nepochopený svými nejbližšími, jako ten, na kterého všichni nahlíželi jako na nevyrovnaného chudáka. Vypadal jako kajícník, ale přitom se nechtěl přidat k žádné již existující skupině a nechat se vést nějakým knězem nebo patřit k nějakému klášteru. Cítil, že nemá chtít radu u nikoho z lidí, přesvědčený, že jej povede sám Bůh. Výmluvným dokladem toho je svědectví Legendy tří druhů: „… prosil Pána, aby řídil jeho cesty. Nikomu své tajemství neprozrazoval, nikoho se neptal o radu, jen s Bohem se radil – protože ho počal vodit po svých cestách – a někdy s assiským biskupem.“ [8]

 Toto vnitřní utrpení a hledání trvalo asi dva a půl roku: „Zakusil mnoho utrpení a úzkosti. V mysli se mu honily různé myšlenky a velmi ho sužovaly. Uvnitř hořel Božím ohněm a tento žár nedokázal navenek utajit. Litoval, že tolik hřešil a hříšné skutky minulé nebo přítomné už nenáviděl. Dosud si však nebyl jist, zda jim v budoucnu odolá.“[9]

 Jako konvertita měl pochopit ještě jednu věc: poté, co uslyšel hlas Ukřižovaného, že má opravit jeho dům, odešel domů pro nejlepší látky a ve Foligno je prodal spolu s koněm. Vrátil se do Assisi, našel kněze a chtěl mu dát peníze, ten je však odmítá. František se chová ještě jako dobrý bohatý křesťan. Odpověď kněze jej však zaskočila. Bůh nechce jeho peníze, chce jej samého… Odhazuje peníze na okenní parapet a už se o ně dál nezajímá. Až do konce života jimi bude pohrdat. Nyní začíná pracovat svýma rukama jako zedník, žebrá o kameny, pokračuje sám.

 O svátku sv. Matěje[10] pak v kostelíku P. M. Andělské, který sám opravil, uslyší to, co potřebuje slyšet: slyší evangelium o rozeslání apoštolů[11] a zaraduje se: „To je to, co chci, co hledám, po čem celým srdcem toužím!“[12] Po vyslechnutí evangelia si je nechá vysvětlit knězem a pochopí, že toto je jeho osobní povolání. František odkládá svůj oděv eremity, jímž až do nynějška vyjadřoval svůj „život v pokání“, obléká prostou tuniku, přepásá se provazem a bos se vydá kázat o Božím království a o nutnosti obrácení. Celano říká, že se to stalo ve třetím roce jeho obrácení[13].

 

 

 

„Pán mi dal bratry“

 

Poté, co objevil své povolání, ukazuje se jeho evangelijní rozměr: František má nyní potřebu sdělit ostatním to, co sám prožívá. Plodem jsou první následovníci, kteří se kolem něho začínají objevovat. František se ocitl v roli „zakladatele“, aniž to chtěl. Nebrání se však Božím záměrům, objímá vděčně prvního příchozího: Bernarda z Quintavale[14] a poznává v něm nejen bratra, ale i druha a věrného přítele. František, povahou společenský člověk, musel prožít období samoty a opuštěnosti, aby uměl přijmout bratry jako dar. Nikdy o své „skupině“ nebude mluvit jinak než jen jako o fraternitě, o bratrech. Nikdy nad nimi nebude vykonávat moc, nikdy nebudou jeho žáky nebo učedníky. Když přicházejí, má jen jednu jedinou obavu – zda mají povolání ke stejnému životu jako on. Spolu s Bernardem a Petrem Cattani pak znovu otevírá v kostelíku sv. Mikuláše třikrát evangelium, aby se společně ujistili o správnosti cesty…

 Když pak krátce před smrtí František hodnotí svůj život, dosvědčuje, že se odevzdal výhradně Božímu vedení: „A když mi Pán dal na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co nám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia.“[15]

František přistupuje k Písmu ne jako ke knize, která mluví o Kristu, nýbrž chápe, že Kristus sám mluví k němu. Odtud jeho „Pán mi zjevil“. Z úcty k Božímu slovu pak plyne i úcta k „teologům a těm, kdo nám slouží Nejsvětějšími slovy Božími, protože nám dávají ducha a život“[16].

 Nebylo to tedy hned, jen co vzal do ruky Písmo svaté, aby se Františkovi „Pán zjevil“ ve svém slově: bylo třeba bolavě dlouhého a trpělivého očekávání. Nelze číst texty Písma jen s očekáváním náhlého „zjevení“ do naší osobní situace. Ne vždy promlouvají takto silně a účinně. Boží slovo však působí vždy v našem životě, i když jaksi skrytě a tajemně a my to právě nijak nepociťujeme. Boží slovo čistí naše srdce, upravuje naše hodnotové pořadí, těší a poučuje. Když Pán sám uzná za vhodné, pak slovo i „ožije“ a promlouvá do naší konkrétní situace. Jde z naší strany o to, jaké místo Božímu slovu ve svém životě dáme, jakou má pro nás hodnotu a nakolik je bereme vážně. Je totiž „plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12).

Marta Lucie Cincialová SMFO