Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 

 Zdá se být svrchovaně vhodné, abychom si nejprve připomněli znění vlastního dogmatického prohlášení Pia IX.:

„Proto poté, co jsme bez ustání nabízeli v pokoře a postu Naše soukromé modlitby spolu s veřejnými modlitbami církve Bohu Otci skrze jeho Syna, aby ráčil vést a podpírat Naši mysl silou Ducha svatého, a poté, co jsme prosili o pomoc všechny nebešťany a vzývali úpěnlivě Ducha utěšitele za jeho asistenci, kvůli cti svaté a nerozdělitelné Trojice, kvůli důstojnosti a výsadě Panny a Matky Boží, kvůli zvelebení katolické víry, kvůli vzrůstu křesťanského náboženství, s autoritou našeho Pána Ježíše Krista, blažených apoštolů Petra a Pavla, i Naší autoritou vyhlašujeme, prohlašujeme a definujeme: Nauka, podle níž blažená Panna Maria v prvním okamžiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, je zjevena Bohem, a proto ji musí všichni věřící pevně a trvale věřit. Jestliže by si tedy někdo (Bůh ať tomu zabrání!) svobodně osoboval smýšlet odlišně od toho, co jsme My definovali, ať ví a sezná, že svým vlastním úsudkem sebe sama zavrhuje; že ztroskotal ve víře; že se oddělil od církve a není s ní v jednotě; že kromě toho sám tím samým upadl do trestů, které jsou stanoveny pro toho, kdo by si dovolil projevit ústně, písemně nebo nějakým jiným způsobem navenek bludy, které chová ve svém srdci.“[1]

           

 Abychom mohli nejen této dogmatické definici správně rozumět, je třeba se zmínit o poměru mezi věřeným tajemstvím a slovní podobou dogmatického prohlášení.

 Jelikož je zřejmé, že prvním předmětem naší víry je samo věřené tajemství, které lidské slovo není s to plně vyjádřit, mělo by být evidentní, že dogmatickou definici je možno chápat jako určitý ukazatel na cestě, která vede k plnosti spásy a okoušení spásonosných pravd.[2] Žádný nositel magisteriální moci také nikdy nemínil vyjádřit věřené tajemství zcela vyčerpávajícím způsobem.[3] Trvalá platnost dogmatické definice spočívá v bezpečném udání směru, právě v tom je definice nezměnitelná, to ale nevylučuje, že v dalších desetiletích a staletích nedojde církev k hlubšímu porozumění daným tajemstvím a že nebude třeba je vyjadřovat v nových kulturních podmínkách nově a příhodněji. To ale také znamená, že dějiny určitého dogmatu pokračují i poté, co byla zmíněná pravda definována magisteriem,[4] stejně jako v tomto čase nikdy nekončí naše putování k eschatologické plnosti, v níž budeme Boží tajemství vnímat bezprostředně a naplno je okoušet.

 Mělo by být pochopitelné, že podrobné mapování mínění nejvýznamnějších teologů dvacátého století není na tomto místě možné, a proto odkazujeme na příslušnou specializovanou literaturu.[5] My se budeme muset spokojit s připomínkou základních změn, k nimž došlo v katolické mariologii po II. vatikánském koncilu.

 V první řadě je třeba podtrhnout, že poslední dvě mariánská dogmata byla prohlášena na podkladě teologické reflexe, kterou bychom mohli definovat jako „mariologie výsad“. Druhý vatikánský koncil však v osmé kapitole Lumen gentium důsledně začleňuje mariologii do tajemství Krista a církve. Dnes tedy nejde tolik o jednotlivé Mariiny výsady, jako spíše o promýšlení celého obsahu křesťanské víry ve světle tajemství Matky Páně. V posledních letech se navíc ukazuje, že referenční rámec mariologie udaný v Lumen gentium je třeba rozšířit vertikálně o tajemství Trojjediného a horizontálně na antropologii, celé lidstvo, veškeré stvoření.[6] Z uvedeného důvodu zřejmě není možno očekávat, že by v budoucnosti katolická církev přikročila k prohlašování nějakých nových mariánských dogmat.

 Největší současnou výzvou římskokatolické mariologie je podle mého soudu ekumenismus. Je evidentní, že poslední mariánská dogmata v organismu tajemství víry představují pravdy podřazené a odvozené, které je nutno vykládat na základě analogie víry vždy ve světle ústředních trinitárních a christologických pravd víry.[7] To ale neznamená, že katolíci by se měli pokoušet budovat jakousi jednotu s těmi ostatními za cenu zrazování nebo zamlžování pravd víry. Dovolím si upozornit na skutečnost, že mariologická dogmata interpretují nejen katolíci, ale také pravoslavní a teologové reformovaných církví, a proto zodpovědnost za budoucí jednotu a naše spění k ní neleží pouze na bedrech katolíků.

 Z ekumenického hlediska představuje určitý problém to, že k prohlášení posledních dvou mariánských dogmat došlo na základě vnitřního konsensu římskokatolické církve a že nebyli dotazováni zejména představitelé východních církví. Odhlédneme-li od kulturních a terminologických odlišností mezi západní církví a východními církvemi, neměla by existovat zásadní odlišnost ve víře ve zcela výjimečnou svatost Marie z Nazareta a v to, že přebývá v plnosti slávy svého Syna. Není vůbec obtížné prokázat, že první impulsy k reflexi nad danými tajemstvími pocházejí z Východu, jak o tom v případě neposkvrněného početí svědčí především historie vzniku daného liturgického svátku i četné texty církevních otců a velkých ortodoxních teologů. Skutečnost, že na východní církve nebyl při prohlašování nového dogmatu brán vážnější zřetel, může východní křesťany i dnes zraňovat, a katolický teolog musí brát tuto skutečnost v potaz s pokorou a kajícností. Taková ale byla předkoncilní římskokatolická eklesiologie. Dnešní katolická eklesiologie má poněkud jinou povahu, hovoří se o tak zvané eklesiologii soustředných kruhů,[8] a proto by zřejmě v případě hypotetické nové dogmatizace nějaké pravdy římský biskup nevystačil s konsensem pouze uvnitř katolické církve a určitým způsobem by se dotazoval také na mínění východních církví nesjednocených s Římem a reformovaných církví a církevních společností. I z tohoto důvodu je velmi nepravděpodobné, že by katolická církev v budoucnu přikročila k definování nějakých dalších mariánských nebo jiných dogmat.

 Na samý závěr této obsáhlé studie bych si dovolil předložit jednu vlastní úvahu týkající se potenciální aktuality tajemství neposkvrněného početí Matky Páně vzhledem k problémům, s nimiž se potýká současná teologická reflexe. Jestliže řekneme, že Maria byla uchráněna poskvrny dědičné viny od prvního okamžiku své existence pro předzvěděný spasitelský a vykupitelský význam díla vtěleného Božího Syna, zní to dnešnímu člověku poněkud krkolomně. V dané souvislosti se hovoří o tak zvaném „předvykoupení“. Celá věc se ale notně vyjasní, když si uvědomíme, že starozákonní ekonomie spásy byla v zásadě celá ve znamení téhož předvykoupení, protože starozákonní oběti měly určitou účinnost jenom díky budoucí jediné pravé oběti Ježíše Krista na kříži. Tak to alespoň vyplývá z pozorné četby listu Židům. V Marii pak tato starozákonní ekonomie dosahuje své nejvyšší intenzity, a právě v tom tkví výsadnost Mariina neposkvrněného početí.

 Nyní stačí, abychom si uvědomili, že spásonosná hodnota mimokřesťanských náboženských tradic může být popisována tak, že tato náboženství vším, co je v nich pravdivé a opravdu posvátné, představují (podtrhuji) výrazně analogicky podobnou přípravu na přijetí Krista jako Starý zákon. To ale znamená, že vyznavači těchto náboženství žijí subjektivně tak, jako kdyby Kristus pro ně ještě nepřišel a za ně nezemřel. Nezapomínejme, že inkluzivistická pozice teologie mimokřesťanských náboženství nás vede k tomu, že určitou spásonosnou hodnotu zmíněných náboženských tradic musíme uznávat, hledat a pokoušet se určitým způsobem definovat. Nuže tedy, jestliže vyznavači těchto mimokřesťanských náboženství subjektivně žijí v předkristovské epoše dějin spásy, pak musí platit, že spásonosná hodnota těchto náboženských tradic má analogickou povahu předvykoupení.[9]

 

 

Ctirad Václav Pospíšil OFM