Dohnal, Jan M. Vianney OFM

Provinční kapitula bratří františkánů

se konala v Praze v klášteře Panny Marie Sněžné ve dnech 8.-11. května 2006. Zvoleni byli:

 

provinční ministr: P. Jan M. Vianney Dohnal

vikář: P. Jeroným Jurka

definitoři: P. Antonín Klaret Dabrowski, P. Dominik Valer, P. Didak Klučka, P. Augustin Zatloukal.

 

Homilie při mši sv. na závěr provinční kapituly

Nejenom na Zelený čtvrtek, ale i dnes nás evangelium (Jan 13,16-20) přivádí do večeřadla. A jistě není náhodou, že evangelista Jan téměř celou čtvrtinu svého evangelia zůstává ve večeřadle, aby nám do velkých podrobností přiblížil tuto Poslední večeři Páně, při které se děje tolik důležitých věcí. Vše, co se odehrává kolem této tradiční velikonoční večeře, můžeme vnímat jako testament s nadčasovým odkazem. Umývání nohou svým učedníkům Ježíš naznačuje své poslání. Modlí se svou velekněžskou modlitbu o pokoj a jednotu, a svůj vrcholný odkaz pak vkládá do ustanovení Eucharistie. Nikde v celém evangeliu nevyniká pokora, služebnost, láska a vydanost, jako právě v těchto chvílích, v nichž se Ježíš loučí se svým, nic netušícími učedníky. Jen ON ví, že tohoto večera bude zrazen, odsouzen a vzápětí ukřižován. Jen ON ví, že za několik okamžiků bude muset k tomuto všemu dát svému Otci své nové a definitivní ANO. A že to bude nesmírně těžký okamžik. A přesto, či právě proto, Ježíš do těchto okamžiků koncentruje svou božsko-lidskou lásku.

Tím dnešním kratinkým úryvkem navazujeme na umývání nohou, které jeho učedníkům muselo pořádně zamotat hlavu. Vždyť taková činnost náležela otrokům. Jak si mohl Ježíš, jejich Mistr a Pán, něco takového dovolit? Vždyť se před jejich zraky degradoval. Víme, že Petr se tomuto mytí nohou nejdříve kategoricky brání, než pochopí, že za touto činností je něco, čemu teď ještě nerozumí.

Proto, až když Ježíš umyl učedníkům nohy, mohl jim říct to, co jsme právě dnes slyšeli: „Amen, amen pravím vám, služebník není větší než jeho pán, ani posel není větší než ten, kdo ho poslal.“ Jestliže ON, Boží Syn, se tak snížil k otrocké službě, a to ještě nemluvíme o jeho oběti na kříži pro naši spásu, jak moc bychom si mezi sebou měli sloužit a pomáhat, když nám Ježíš září takovým příkladem?! Kde mají pokora a láska svou hranici? A pokud na ni narážíme, je to spíš bariéra daná egoismem a sobectvím.

Jaká je však skutečnost našeho života a celé společnosti? Pod vlivem ztráty víry z nejrůznějších reklam, pořadů ve sdělovacích prostředcích, z ekonomicko – politických střetů a z množství dalších vlivů si za vzor úspěšného člověka stavíme toho, kdo něco znamená, kdo mnoho vydělá, kdo si hodně užívá, toho, kdo si dokáže poradit se všemi starostmi, aniž by si dělal těžkosti s nějakou zodpovědností. Jenže takový člověk musí být ve své podstatě velmi tvrdý, nekompromisní a bezohledný. Je to člověk, který pak ani není schopen vidět a vnímat potřeby svých bližních a pokud je i zahlédne, tak je spíš zneužije k zesměšnění a k ponížení. V důsledku takového postoje však člověk ztrácí pokoj svého srdce, ztrácí skutečnou radost ze života a štěstí. I když se stává někým věhlasným, je ve skutečnosti prázdný a nešťastný.

Zrovna tak prožívá svou prázdnotu a vnitřní bídu ten, kdo nemá tyto dobou požadované životní pozice a úspěchy, ale po nich touží. Jeho srdce je svázané závistí, žárlivostí, nenávistí a všemi dalšími svěracími kazajkami.

Proto se Ježíš sklání k nohám svých učedníků, proto dokonce mluví o blaženosti těch, kteří objevili či objeví velikost a krásu služebnosti. Proto nám Ježíš říká: „Když to víte, jste blahoslavení, jestliže to také děláte.“ Není jednoduché objevit pravou minoritu. Ale až v ní se můžeme stát skutečně vnitřně svobodnými, abychom se uměli postavit na vlastní nohy a kráčet životem v síle víry, naděje a lásky. Nejrůznějších hvězd a mediálních celebrit je mnoho, ale máme-li najít smysl života a štěstí, pak se musíme umět s pokorou a láskou sklonit ke svému bližnímu, a tak, jak to objevil svatý František, když dokázal až obejmout a políbit malomocného, jsme i my povoláni, abychom se svou pravdivou, pokornou a láskou naplněnou služebností stali v dnešní době novým znamením k uzdravení společnosti.

Proto bych chtěl všem přát, i když končíme kapitulu a rozcházíme se do svých komunit, abychom uměli vstupovat do večeřadla a naslouchat Ježíši, abychom nacházeli radost v modlitbě a štěstí v Eucharistii.

Jan Maria Vianney Dohnal OFM

provinční ministr