Vzpomínky otce Stanislava Juříka OFM - 1
Juřík, Stanislav OFM
Jak jsem se stal františkánem
Moji rodiče i babička byli zbožní. Já jsem v kostele rád zpíval na kůru – ve sboru sám druhý hlas. Byli jsme chudí, neměli jsme na boty a chodili jsme v dřevácích. Můj táta po návratu z války pořídil sošku do kaple u nás ve Veselé. Zemřel sedmašedesátiletý.
K děvčatům jsem byl zdrženlivý, ale v sedmnácti letech jsem byl zamilován.
Měšťanskou školu jsem navštěvoval ve Vizovicích. Když měl ve Slušovicích exercicie P. Pavel Marášek, nabídl mi studium v juvenátu. Souhlasil jsem a hned jsem dostal frakventační vysvědčení z Vizovic a dělal zkoušku do sekundy gymnázia, neudělal jsem však zkoušku z latiny.
Kde jsi začal juvenát?
Juvenát jsem začal v Uherském Hradišti, kde byl prefektem P. Marášek a kvardiánem P. Benno Kůstka. Po zkoušce z latiny jsem postoupil do tercie a po kvartě do noviciátu v Kadani. V Hradišti jsem byl tři roky – jeden rok byl věnován doplňování latiny za pomoci prefekta Maráška. Rodiče za mne platili měsíčně 50 korun, sedláci místo peněz dováželi potraviny. Bylo tam veselo v učení i cvičení, hráli jsme také fotbal. V terciářském domě vedle kostela bydlel P. Kamil Šams.
Noviciát jsi nastoupil v Kadani.
Když jsem v roce 1927 nastoupil v Kadani spolu se dvěma dalšími bratřími do noviciátu, byl tam kvardiánem a novicmistrem Otto Hamerník. My tři jsme tam přišli do jídelny, kde stáli dva františkáni. A my jakožto neznalí těchto osob, které nás tam povedou, jsme šli a políbili ruku kuchařovi, už nevím, jak se jmenoval, protože to byla taková důstojná postava, kdežto Otto Hamerník, to byl takový zedník, spíš bych řekl opravovatel celého toho kadaňského domu. A tam jsme jako novicové samozřejmě měli mít školení, ale my většinou vyklízeli celou půdu, pracovali na zahradě, která byla dost velká, pěstovali jsme hodně zeleniny. Ale noviciát byl celkem hezký. Bylo nás tam několik noviců českých, několik noviců německých, ale rozuměli jsme si a učili jsme se jazyk, poněvadž jsme byli společenstvím. Oni trochu česky a my zase trochu německy, takže to bylo dobré pro pozdější studia. I bohoslužby byly vedeny německy. Jeden bratr laik žebral pro juvenisty, kněží konali misie – odtud přicházela výživa pro klášter.
Byli tam také zajímavé věci, například bratr Dominik. To byl Němec, ten se člověku vysmál, když něco řekl špatně. A to si člověk potom německy dobře pamatoval, co to je, když byl trochu zesměšněn.
V prvním roce noviciátu měl u nás přednášky pater Jan Ev. Urban. Tehdy to byl ještě mladý kněz, který k nám dojížděl z Prahy, byl velmi inteligentní.
Potom jsi byl v Praze.
Po roce jsme se dostali do Prahy, kde jsem pobyl v letech 1928-1930. V Praze nás přijal - tedy mám dojem - ještě vikář pater Minařík, který napsal knihu různých požehnání: večerní požehnání nedělní i na všední den, a modlitby před eucharistií. To byl příchod do Prahy do klerikátu. V Praze po noviciátu jsem dělal zkoušky na Jiráskovo klasické gymnázium, ale po absolvování jednoho ročníku už jsme měli svoje vlastní studium.
Pak jsi odešel studovat do ciziny?
V roce 1930 jsem odjel na studie do Rakouska.
V Salcburku byli hlavně Vídeňáci, také Němci a dokonce jeden Mexičan, čtyři Litevci, Jugoslávci a ve Schwatzu i Španělé. Je to krásný horský kraj a lidé z okolí hojně navštěvovali jak bohoslužby, tak naše zpěvy a hry v klášteře. Měli jsme dobrý sbor zpěváků a hudebníků, teologie byla velmi kvalitní. V srpnu 1931 jsem tam skládal slavné sliby. Během studia v Salcburku jsme nejezdili domů, ale do Schwatzu. O prázdninách jsme měli mši ráno a pak jsme šli do hor. Pokud jsme zůstali doma, tak jsme připravovali zpěvy a hry na svátky. V zahradě jsme měli ochočené srnce, tenisová hřiště a v zimě kluziště.
Z Čech tam byli Mikuláš Šus, Inocenc Kubíček, Ambrož Tobola, Cyril Kadlec, Kolumbán, Kanut Janů, Solano Richter, Isidor Jankech, Michal Šimčík, Norbert a Bruno Koffer (tito dva byli Němci v naší provincii a Bruno začal stavět kolej v Kroměříži), Dominik, Arnold Bachan, Celsus Létavka, Kajetán Šimčík, Gilbert a Stanislav. Dva studenti teologie zahynuli 31.8.1933 v Alpách – Cyrilův bratr Teobald Kadlec a Jan Sarkander Kostelník.
Další čtyři roky jsme my studenti, kteří nešli na studium doktorátu, studovali ve Schwatzu. Dva z nás šli studovat na doktorách do Innsbrucku. V Salcburku jsme dostali nižší svěcení a potom v Innsbrucku svěcení vyšší (to byl ještě podjáhen a jáhen). A v roce 1933 kněžské svěcení – předčasně, ještě jsme neměli dokončená studia, ale z finančních důvodů a s povolením z Říma jsme svěcení dostali dříve.
Ve Schwatzu v Tyrolích jsme studovali čtyři roky. Samozřejmě první rok po vysvěcení jsme neměli žádné funkce, žádné kněžské povinnosti, až teprve v pátém ročníku se nám dostalo možnosti kázat a zpovídat dokonce v Salcburské diecézi. Innsbrucká diecéze, pod kterou jsme spadali, nám zpovídání nedovolila, ale měli jsme povolení také od provinciála, že můžeme zpovídat spolubratry. V posledním roce studia v Innsbrucku, kde jsme končili teologii v roce 1935, jsme mohli dokonce jít se starším knězem i na misie, tam jsme zpovídali a kázali.
Po čtyřech letech se všichni vrátili ze Schwatzu domů, mne však pustili už před dvěma roky domů na primici – do Hvozdné a Slušovic.
Za našich studií ve Schwatzu nás navštívil provinciál Josef Hopfinger a ukázal nám nové české peníze. Byla velká legrace, že jsme tyrolské nebo rakouské peníze vůbec neznali, ale nové české peníze jsme hned poznali.
Potom jsem se v roce 1935 vrátil do Prahy a tentýž provinciál pater Josef Hopfinger tehdy zrovna ukončil svou službu a vzal si mě jako mladého kněze po studiích s sebou do Plzně, kde jsem se stal jeho vikářem.
V Plzni jsem byl dva roky. Tam už byly misie na různých místech, působilo tam tehdy 56 kněží. Já jsem ale musel jít na vojnu, odbýt si tzv. pětiměsíční náhradní vojenskou službu. Když jsem se vrátil a ještě několik měsíců působil v Plzni, dostal jsem od nového provinciála, kterým byl tehdy otec Jan Kapistrán Vyskočil, avízo, že musím do Kroměříže, kde budu prefektem studentů. Přede mnou tam byl prefektem studentů Slovák pater dr. Danišovič. Byl to strýc pozdějšího, tehdy už studujícího gymnázium a pak teologii, patera Jana Nepomuka Danišoviče. Tak jsem se ujal v roce 1937 juvenátu. Prefektem studentů jsem byl celkem tři roky. Když jsem tam přišel, bylo tam 59 studentů. Naším kvardiánem a ředitelem juvenátu byl pater Filip.
Do Plzně ses ale ještě vrátil?
Po třech letech jsem byl odeslán do Hájku u Prahy na poutní místo, kde byl noviciát, za kvardiána a novicmistra. Tam byl novicmistrem a kvardiánem pater Metoděj Řezníček. Ten ale musel odevzdat faru ve Svárově a byl určen za kvardiána do Plzně. Tak proto jsem musel nejdříve - než jsem se dostal do Hájku - nastoupit v Plzni, zastoupit tam nového kvardiána, protože pater Josef Hopfinger v Plzni byl po nějakém udání vyštván z kláštera jakožto nepřítel Němců (to už tady byli Němci). Tak odešel a já jsem tam musel na krátkou dobu nastoupit jako kvardián.
V Plzni sestry Apoštolátu sv. Františka organizovaly exercicie pro dívky tří věkových skupin. Měl jsem pro ně třikrát týdně promluvy. Také jsem konal misie v jižních Čechách. V Plzni byl P. Kolumbán, který se později oženil, P. Zimčík, který pak odešel do diecéze, P. Hopfinger, který denně v noci adoroval, P. Leo Barabáš, který odešel do Německa a pak do Říma. Bývalý františkán Nálevka byl pokladníkem na Spartě a nechával sloužit mše za členy Sparty a jejich zemřelé členy rodin.
V roce 1940 přišel do Plzně P. Metod a já jsem se vrátil do Hájku u Prahy za novicmistra a kvardiána, kde jsem byl nejdříve sám jako kněz, a působil jsem tam sedm let. Byla to oáza klidu a pokoje zvláště ve všední dny. Pak tam přišel, když bylo bombardování Plzně, ještě pater Bartoloměj Kolek, který vedl novice ve zpěvu a liturgii. V letních měsících přicházeli poutníci a mše sv. se sloužila v křížové kapli, v zimě v Loretě. Poutě začínaly půlnoční pobožností u kříže v zahradě a pokračovaly křížovou cestou v klášteře. Často o půlnoci zpíval Kladenský pěvecký sbor. Jezdívali jsme zpovídat do Loun, Slaného, Berouna a v jejich okolí jsme konali misie, působili jsme v nemocnicích. Na mši sv. přicházeli denně někteří lidé až z Červeného újezda, z Chýně a z úhonic, někdy i Pražáci.
Pracovali jsme na zahradě, v lese i v sadě, kde jsme za války pěstovali i brambory. Chovali jsme ovce, pěstovali obilí a měli jsme půjčenou krávu z břevnovského kláštera. Novicové měli den naplněný prací a výukou. Já jsem vyučoval, s P. Bartolomějem jsme konali společné hodinky.
V roce 1947 jsem z Hájku odcházel, poněvadž noviciát byl přeložen znovu do Kadaně, kam jsem odešel jako novicmistr a kvardián. Novicmistrem byl přede mnou P. Šebestián, dále tam byli P. Kubáň, P. Václav, který se pak stal farářem buď na Sv. Hoře nebo na Sv. Kopečku, dále pak P. Mořic Kunovjánek, P. Smištík a Slezák, který později odešel z řádu. Pak to v Kadani začalo vřít komunistickou propagandou, takže jsme začali mít různé potíže.
To už se blíží tvůj návrat do Prahy.
V roce 1949 jsem byl poslán z Kadaně za kvardiána do Prahy. Do Prahy jsem se dostal proto, že tamější kvardián, doktor teologie Ambrož, měl být provinciálem. Ale nebyl zvolen správně a působil pak v Moravské Třebové, později byl zatčen a zavřen v kriminálu, kde zemřel po těžkém mučení.
V Praze nás bylo tehdy kolem 30 bratří. Provinciálem byl zvolen pater Kapistrán Vyskočil místo patera Ambrože. Farářem byl P. Štikar. Já jsem tam jako kvardián měl vést klerikát. Dále tam bylo několik kněží, kteří měli běžné úkoly jak pastorační, tak taky farní, bratři klerici a bratři laici. Bratr Adjut byl kuchařem. Nepovím přesně, kolik tam bylo bratří laiků.
V Praze jsem prožil tehdy jen zimu. A již v březnu byl pater Urban zatčen s elitou některých provinciálů a duchovních intelektuálů. Soud měli koncem března nebo začátkem dubna, to už nevím. Já jsem byl zatčený v dubnu 1950, tu noc z 13. na 14., kdy byla likvidace františkánského kláštera a celého františkánského řádu.
(pokračování)