Náš nenaplněný podílek v Lidicích - a v Čechách
Mlčoch, Lubomír OFS
Měsíc srpen pro naši rodinku sv. Františka začíná připomínkou místečka a „kostelíčka“ v Assisi – „porciunkule“, které je zvlášť drahé našim srdcím. Svůj příspěvek píšu o neděli, při níž oslavujeme všemocného Boha „v dokonalé Trojici a jednoduché Jednotě“. V této Jednotě podivuhodně ústřední místo zaujímá Žena-Matka „přesvatá Královna, Boží Rodička Maria,... vyvolená od nejsvětějšího Otce z nebes, ... posvěcená nejsvětějším milovaným Synem a Duchem Utěšitelem“ (Pozdravení Blahoslavené Panny Marie sv. Otce Františka). Píšu na půdě farnosti Panny Marie Královny míru (Praha 4-Lhotka) a píšu pod dojmem pouti při příležitosti výročí 64. výročí zničení české obce Lidice, toho výbuchu Zla války.
Jako teoretický ekonom jsem kdysi před lety došel k metodě - pokusu vysvětlit svéráznou „logiku“ centrálního socialistického plánování z pozorování v jednom jediném podniku. Psát jsem začal až po asi sedmi letech „praxe“. Kolega Dr. Kandert se na naší fakultě habilitoval na základě práce, v níž metodami sociální antropologie zkoumal život několika vesnic na středním Slovensku, a po 30 letech (!) tak z těchto několika vesnic formuloval zvláštní způsob koexistence slovenského člověka s měnící se světskou mocí. Když jsme se už před pádem minulého režimu v Lidicích modlili za myšlenku znovu postavit kostel v Lidicích, byl jsem už tehdy přesvědčen, že tato vesnice s tragickým osudem je současně klíčem k porozumění stavu duše celé české společnosti – i ta potřebuje znovu postavit kostel-církev. Naše snažení v nadaci „Memento Lidice“– už delší než 2x 7 let - mne o správnosti této hypotézy jen přesvědčilo. Dovolte mi tedy, abych se prozatím jen pro domo, tedy v rámci rodiny přátel sv. Františka, svěřil s tím, k čemu jsem se dopracoval. K širší publicitě mi schází odvaha, mohu se také mýlit.
Svou a naši zkušenost formuluji jako jakousi diagnózu ze singulárního případu. Na jejím základu pak na závěr činím návrh, který by mohl – s pomocí Boží - přispět k obratu v duchovním slova smyslu, a to - jak nepřestávám doufat - nejen na úrovni Lidic.
Před 50. výročím zničení Lidic (tedy 1992) jsme iniciovali společný dopis představitelů křesťanských církví a vydali knížečku „Pozastavte se, poutníci“. Dopis podepsali představitelé římskokatolické církve, „husité“, „evangelíci“ a „pravoslavní“: společně jsme se pozastavovali nad tím, co se v Lidicích stalo, a uvědomovali si tragiku našeho rozdělení. První „poutní mše svaté“ se konaly vzápětí po státní pietní slavnosti u hrobu zastřelených lidických mužů - i za účasti představitelů jak „odloučených bratří“, tak i představitelů státu a obce, a to na půdorysu zničeného kostela sv. Martina. Na čas už jsme měli i „kostel“, když jsme na tom místě zhanobeného stánku Božího nechali vztyčit stan: „stan Boží mezi lidmi“. Bratři husité měli k místu svůj vztah, vždyť v místní škole, jejíž půdorys zůstává zachován hned vedle někdejšího sv. Martina, se kdysi scházelo jejich malé stádce. To je vedlo k touze - vyjádřené prosbou – moci se zúčastnit při tom půlstoletém výročí společného „stolu Páně“. „Inter-comunio“ není a nebylo z naší strany dovoleno, a tak i husitský farář Sismilich, stařec, který v Lidické škole vedl sbor a kterého jen jeho trvalé bydliště na Kladně kdysi zachránilo před zastřelením, stál ve frontě na hostii marně. Po našem odmítnutí se husité stáhli a na práci nadace Memento Lidice se přestali podílet.
Pravoslavní se začali věnovat více památce a památníku u svého kostela v Resslově ulici, kde se ukrývali a byli nacisty zabiti účastníci atentátu na Heydricha. Mezi oběma místy a obětmi byl a zůstává tajemný vztah: nejen že zabití byli „naši“. Lidičtí muži byli zastřeleni v odvetě za atentát, ačkoliv žádná spojitost nebyla nikdy prokázána. účastníci atentátu s „mečem zacházeli a s mečem zašli“. Lidičtí muži umírali „jako ovce“ dle protokolárního svědectví z procesu s kladenským gestapem.
Bratři evangelíci byli zpočátku zdrženliví: argumentovali tím, že v Lidicích neměli nikdy svůj sbor; vlastně respektovali „právo“ nás katolíků na Lidice. Teprve poté, když se přesvědčili, že víra v Lidicích (jakoby) zcela vyhynula, se v nadaci Memento Lidice začali více angažovat. Za synodního seniora Pavla Smetany pak došlo k velkému sblížení, a dnes v nadaci mají vedoucí místa ve správní i dozorčí radě. Tomu napomohla i skutečnost, že Dr. Ernst Uhl z Brém, který inicioval zájem i sbírky na německé straně, je evangelický pastor. (Jen navíc, nad rámec „společného dopisu“ uvádím, že od lidické tragedie vede přímá vazba i k našim českým židům. Skupina vězňů z Terezína byla tehdy přivezena, aby vykopala společný hrob pro lidické muže. Naše snaha o zahrnutí i našich „starších bratří ve víře“ do jakési širší ekumeny zůstala jen u dobrých úmyslů; na víc jsme neměli.)
V kapli Domova pokojného stáří OÁZA v Lidicích se konala 10. června mše svatá. Dům je viditelným výsledkem našeho snažení v Lidicích. Kaple je prostá, je součástí společenské místnosti, kde se konají česko-německé semináře. Nejde o kostel v katolickém slova smyslu, nemá zasvěcení, nemá ani pojmenování po svatém Martinovi. V tom všem jsme se podřídili. V zájmu jednoty a svornosti (concordia). Lidice přesto zůstávají rozdělené. Dopoledne je tradičně státem a obcí organizovaná pietní slavnost u hrobu lidických mužů. Její součástí bývá krátká modlitba (Otčenáš), v posledních letech ji uvádějí častěji bratři evangelíci. Několik posledních lidických žen – vdov po zabitých - se ještě pořád dovede modlit, zrak mne neklame. Při kladení dlouhé řady věnců už několik let nepřicházejí představitelé katolické církve. Jako bychom Lidice vzdávali, a tak nepláčeme s plačícími. V odpoledních hodinách se odděleně koná pietní slavnost námi zavržených a od nás se odloučivších - komunistů. V jinou dobu a na jiném místě (nebo ve stejnou dobu, ale na jiném místě) probíhá (evangelický) česko-německý seminář: o našem smíření. Zpravidla za ojedinělé účasti místních, lidických. Do Lidic už po 39 připutovali pěší katoličtí poutníci. Organizace pietní slavnosti a semináře nedávala možnost naší účasti: putovali jsme tedy v sobotu, během státní pietní slavnosti. Přišli jsme ke hrobu lidických mužů současně s bratry komunisty. Nechtěli jsme rušit: modlili jsme se z povzdálí. „Jejich“ shromáždění začínalo státní hymnou. Jejich i naší hymnou. Proto jsem se zastavil. Jiní pokračovali v chůzi (a modlitbě – nebo lamentování?).
V homilii (už k Nejsvětější Trojici) mluvil P.
64 let není žádné „kulaté výročí“. 64 políček je na šachovnici, políčka i figurky jsou černé a bílé. My v Lidicích a v Čechách se už dlouho (déle než 64 let) máme tendenci dělit na „bílé“ a „černé“. Bílí jsme přirozeně my. Ještě pamatuji, jak jsme jako studenti přerovského gymnázia čekávali na autobusy, které nás rozvážely do hanáckých vesnic, a tak jsme si čas krátili hrou „bleskových“ šachů. Sborově jsme přitom deklamovali: „bílý táhne teď“ – „černý táhne teď“...V šachu je první na tahu vždy „bílý“, a v životě vždy ten, kdo je Kristův.
V nově otevřené expozici Lidického muzea jsou vystaveny mj. dveře kostela sv. Martina, které se jakýmsi zázrakem zachovaly, i se zámkem a klíčem. Z kruhů kolem muzea se prý objevila myšlenka, zda by přece jen neměl být kostel v Lidicích postaven. Co kdybychom se my „bílí“ přidali k této myšlence? Zkusme začít u lidických žen. Náš Pán sám o sobě řekl: „Já jsem dveře!“ Klíč od těch dveří byl přece svěřen nám.