Jáchym, Radim OFM

 

 

 

Apoštolát ve znamení minority

 

Františkánský apoštolát musí mít své místo v životě Menších bratří, proto se musí vyznačovat a být utvářen „minoritou“. Tím je dán třetí určující prvek františkánského apoštolátu (po svobodě a otevřenosti vůči všem úlohám a úřadům a po zařazení každé pastorační činnosti do celého života Menších bratří; čtvrtým prvkem je jeho uskutečňování v duchu křesťanské bratrské lásky): musí být nutně uskutečňován v duchu opravdové minority, totiž úplné pokory. To je třeba vysvětlit především v důsledcích pro praktický život – snad se tak sám od sebe ukáže význam „minority“ v moderním apoštolátu.

1. „Ať jsou menší a poddáni všem v domě“ (1. řehole 7 – FP 24). Toto povzbuzení vyslovuje také první a současně rozhodující požadavek dobrovolné minority v apoštolátu. Menší bratr nemá usilovat o žádnou přikazující pozici. Má být vždy ochotný sloužit. Má být „menší“ vůči všem, kteří pracují v budově církve pro spásu duší. A je-li mu církví svěřena vedoucí úloha, i zde si má uchovat ducha služby. Potom bude „ministrem a služebníkem druhých (Řehole 10 – 102). Právě v tomto případě má mít na mysli jiné povzbuzení řehole: „Ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil. … A jeden druhému ať umývá nohy“ (1. řehole 4 a 6 – FP 14 a 23). Když se budou bratři takto chovat, jejich apoštolát menších bude v souladu se způsobem života podle svatého evangelia, i kdyby jim byly svěřeny vysoké i nejvyšší nezávislé či vedoucí úlohy.

2. „Ať se radují, když se stýkají s obyčejnými lidmi, kterými ostatní pohrdají, s chudými a slabými, s nemocnými, malomocnými a s žebráky na cestách“ (1. řehole 9 – FP 30). Ve svém apoštolátu se Menší bratr má spontánně otevřít všem lidem. Má rozdávat a ukazovat všem bez výjimky Kristovu lásku. Zvlášť si však má vzít na starost „ty nejmenší“, se kterými nikdo nepracoval rád: zavržené a opovrhované, vyděděné a bezbranné, utlačované a opuštěné. Má sloužit „těmto nejmenším“ tím, že sám se stane „tím docela nejmenším“. Nemá jim sloužit s dobrotivou, a přitom často urážející blahosklonností, ani s nadšeným pohrdáním sebou, a vůbec už ne s odporem a nechutí, ale naopak má mít radost z toho, že se s nimi setkává.

3. Mělo by být přirozené, že apoštolát ve znamení „minority“ není vykonáván s myšlenkou na odměnu. Nesmí být vybírán se zřetelem na větší hmotný zisk či pozemskou výhodu; ani pro získání pochvaly a uznání, ba ani s výhledem na větší zásluhu pro nebe. O tom všem a o některých podobných případech mluví řehole: „Jako odměnu za práci ať přijímají pro sebe a své bratry životní potřeby, kromě peněz, a to pokorně, jak se sluší na Boží služebníky, kteří zachovávají svatou chudobu“ (Řehole 5 – FP 88). To se vztahuje na středověké podmínky, ve svém jádru to však platí stále a nabývá stále velké aktuálnosti. Minorita „Božího služebníka, který zachovává svatou chudobu“, přináší v této oblasti apoštolátu i jiné problémy, velmi významné pro naše časy: Odpovídá duchu minoritní pokory podmiňovat apoštolskou činnost zdůrazňováním počtu? Pro františkánského apoštola se nesmí nějaká apoštolská činnost jevit jako hodnotná jen proto, že se pěkně vyjímá ve statistice! Pokora Menšího bratra, jeho nezištná disponibilita ho musí ušetřit magie počtu, která dnes široce ovládá i pole apoštolátu. Musí ho dokonce osvobodit i od tance okolo modly „úspěchu“, kolem níž se v mnohých oblastech apoštolátu všechno točí!

4. Duch minoritní pokory, který vyrůstá ze života podle svatého evangelia, udržuje v nás přesvědčení, že „jsme neužiteční služebníci“, i když „uděláme všechno, co jsme byli povinni udělat“ (srov. Lk 17,10). Ne náhodou byl tento výrok evangelia sv. Františkovi tak blízký (srov. 1. řehole 23 – FP 68). Bratr ať má stále na paměti, že je neužitečným nástrojem, kterým si dobrý Pastýř Kristus chce posloužit v tomto určitém případě. Proto neskládá svou důvěru v pozemské prostředky, v osobní dary a schopnosti, ale jen v toho, který „nás stvořil a vykoupil a jen on nás svým milosrdenstvím spasí; on nám ubohým a bídným, ošklivým, nestálým, nevděčným a zlým lidem prokázal všechno dobré a ještě prokáže“ (1. řehole 23 – FP 69). Jako „neužiteční služebníci“ mají si Menší bratři v praktickém apoštolátu dávat pozor, aby neotvírali dveře molinismu, který v nauce odmítají.

5. Duch minority je vždy duchem služby v poslušnosti. Proto v řeholi František vyžaduje od bratří kazatelů poslušnost a podřízení se biskupům, kteří jsou vlastními nositeli pastorace v diecézi (srov. Řehole 9. FP 98). A v Odkaze (3 – FP 112) slibuje stejnou poslušnost farářům a nechce kázat proti jejich vůli. Pro tohoto ducha služby podřizuje světec možnost kázání se souhlasem pověřením ministrů. Jen ten, kdo má jejich dovolení, může vykonávat úřad kázání v zemi nebo v misiích (srov. 1. řehole 16 a 17 – FP 42 a 46; Řehole 9 a 12 – FP 98 a 107). Není proto chybou, prohlásíme-li tohoto ducha služby v poslušnosti, který se projevuje v celém apoštolátu, za ryze františkánský.

Takto, a rovněž jinými způsoby, může duch naší minority přinést i dnes své plody ve františkánském apoštolátu. Ten, kdo trochu zná tento problém, připustí, že s takto uzpůsobeným apoštolátem by Menší bratři mohli přinést význačný příspěvek na poli moderní pastorace a apoštolské práce, příspěvek, který by byl současně specificky františkánský a který nesmí chybět ve vnitřním životě církve, jak dodává Kajetán Esser OFM ve svých Duchovních tématech.

 

 

 

Minorita dnes

 

Jak chápat ono „být menší“ v našich současných podmínkách, vyslovil mimo jiné bratr Hermann Schalück OFM v přednášce o příspěvku františkánů k nové evangelizaci z roku 1991, krátce před svým zvolením generálním ministrem řádu a tedy už jako určitý koncept své budoucí linie: „Jsem upřímně poněkud alergický na příliš triumfalistickou myšlenku o našich možnostech. … Františkánům, ,menším‘ a ,malým‘ podle jména, náleží snad víc než ostatním vědomí, že jsou povoláni dělat malé kroky a vyhýbat se pokud možno nepředloženým slovům a vyhlášením. To, co bude mít váhu, budou malé, ale velmi odvážné kroky směrem k evangelizaci, kterou nazýváme novou, a v ní. Myslím si, že náš způsob je velmi dobře vyjádřen heslem, myslet globálně, jednat lokálně´. Budeme-li hledat a podle možnosti se snažit vyčíst znamení naší doby v celé její komplexnosti, je pravděpodobně třeba, abychom se uspokojili s velmi skromnými kroky a začali s novou evangelizací ve vlastním domě. Když to shrneme, naše povolání bude pravděpodobně úlohou kvasu v těstě, úlohou malého semínka.“

 

 

 

 

Literatura:

 

 

 

 

Spisy sv. Františka

 

 

 

 

Hilarius Felder OFMCap.: Ideály, Praha 1948

 

 

 

 

Thaddée Matura OFM: Tajemství a problematika františkánské chudoby včera a dnes – přednáška v Assisi 11.9.1998

 

 

 

 

Kajetán Essesr OFM: Duchovní témata

 

 

 

 

 

 

 

 

Radim Jáchym OFM