Oujezdská, Marie

 

 

 

Další pasáž knihy profesora křesťanské sociální etiky a společenské politiky na katolické univerzitě v Eichstattu André Habische se zabývá významem samotného manželství – tedy i bezdětného. Na základě výzkumů z USA autor dokazuje, že manželství přináší v oblasti sexuální větší uspokojení. Subjektivní pocit zdraví je u lidí žijících v manželství větší, objektivně se dožívají i vyššího věku. Mužům vnáší manželství do života řád a ženám vyšší životní úroveň. Mužům se dostává v manželství navíc zvláštní „manželské prémie“. Manželství podporuje jejich sociální dovednosti a schopnosti, podporuje jeho výkonnost v práci. Prémie je přímo úměrná k výši vzdělání manželky. Nezanedbatelná je i vzájemná pomoc manželů a výhody plynoucí ze společného užívání majetku.

 

 

Situace vypadá složitěji pro vdané ženy s dětmi. Je způsobena zvláště obtížemi při slaďování rodiny a zaměstnání. Také investice ženy do kariérního růstu svého muže není beze zbytku „vratná“. V současné době se vlivem zvyšování rozvodovosti i tlaků feministických kruhů situace mění a vývoj se pohybuje v jakémsi začarovaném kruhu: zvyšování rozvodovosti snižuje jistotu pevnosti manželského vztahu, to méně stimuluje k investicím do těchto vztahů, posiluje individualismus mezi manželi a opět vede k vyšší rozvodovosti.

 

 

 

 

I přes tyto tendence je však možno empiricky dokázat, že spokojenost vdaných žen v zaměstnání je ve srovnání s  neprovdanými ženami podstatně vyšší. (Totéž se týká žen s dětmi – vdaných i nevdaných.) V souhrnu lze říct, že s délkou manželství roste i lepší materiální vybavení domácnosti v porovnání s domácnostmi samoživitelů.

 

 

 

 

Autor zajímavě odpovídá na námitku, že uzavření manželství jakožto celoživotního vztahu odporuje potřebě člověka po svobodě. Říká, že již v antickém Řecku poukazuje báje o Odysseovi na způsob, jak dosáhnout rozvoje své svobody tím, že v budoucnu vyloučí některé možnosti vlastního jednání v zájmu rozšíření prostoru pro svoje jednání.

 

 

 

 

Společnost stojí před řešením otázky ochrany manželství státem, který je světonázorově neutrální, a proto nechce dávat žádné morální předpisy svým občanům. Uvedené důvody svědčí pro nutnost ochrany manželství i přes tuto skutečnost. Pokud se stát k ochraně již rozhodne, vyvstává otázka, jaké prostředky k tomu použít. Zkušenost ukazuje, že aktivní rodinná politika s orientací na politiku podporující uskutečňování rodinných přání (Bevölkerungspolitik) nese plody, i když dlouhodobě a zprostředkovaně přes změny kulturních a životních zvyklostí.

 

 

 

 

Je nutná změna způsobu uvažování o nutných změnách: impulzy pro změny nemají vycházet „od státu“ ale „od občana“ – pro vládu potom platí: „neveslovat, ale kormidlovat“.

 

 

 

 

Je velmi potřebné dostat se od romanticko-humanistického přehlížení ekonomických souvislostí k chápání světa v duchu 21. století, které zdůrazňuje funkční souvislosti. Heslem 20. století je „vybojovaná svoboda“, heslem 21. století by měla být „vybojovaná závislost“, protože společenství lidí (které předpokládá vzájemnou závislost a zodpovědnost) vytváří sociální a kulturní kapitál. Autor poukazuje na skutečnost, že církev tento trend pochopila. V počátcích křesťanství, kdy byla považována za společenskou buňku rodina reprezentovaná mužem, církev zdůrazňovala individuální důstojnost muže i ženy. V období individualismu zdůrazňuje význam rodiny jako místa solidarity a manželství jako společenství dvou rovnocenných partnerů.

 

 

 

 

Závěr: Na společenské úrovni je manželství, stejně tak jako uspořádání majetkových poměrů, nosným pilířem svobodného státního zřízení. Klíčovým úkolem politicko-společenského systému, který je orientován na solidaritu a lidskost, je ochránit tuto instituci před erozí tak, aby mohla čelit výzvám 21. století.

 

 

 

 

Kniha profesora Habische může vést k závěru, že manželství a rodina by se měla víc stát komplexní formou života:

 

 

 

 

Rodina by neměla být považována pouze za místo k uspokojení individuálních potřeb manželů a dětí, ale měl by být respektován a naplňován i její společenský úkol.

 

 

 

 

Je ještě jedna oblast, která se bezprostředně dotýká života rodiny a která, jak se zdá, žádá řešení, které by bralo ohled na potřebu propojení života rodiny se životem společnosti. Je to oblast angažovanosti žen-matek v rodině a ve společnosti, často označovaná jako problém harmonizace rodinného a profesního života. Ve feministicky laděném slovníku je označována za potřebu boje proti diskriminaci – za úsilí o rovné příležitosti mužů a žen. Takto nastolené problémy ve větší či menší míře proti sobě staví biblický model spolupráce muže a ženy a boj o rovnoprávnost ve smyslu stejnosti muže a ženy.

 

 

 

 

Před křesťany vyvstal úkol hledat konkrétní odpovědi. O jeho naléhavosti svědčí i list vydaný Kongregací pro nauku víry, který je adresován biskupům a zabývá se tématem spolupráce mužů a žen v církvi a ve světě.

 

 

 

 

List konstatuje, že: „Žena si uchovává hluboké vnímání toho, že to nejlepší v jejím životě je činnost směrovaná k podpoře života, k růstu a ochraně druhých.“ - Od 19. století jsme svědky toho, že žena tuto potřebu podpory života, neboli účasti na životě, čím dál intenzivněji prožívá nejen ve vztahu k vlastnímu mateřství a vlastní rodině, ale ke společnosti jako celku. Šetření ukazují, že v současné době je v Evropě asi 14 % žen orientovaných na domácnost, 70 % adaptabilních a 16 % orientovaných na práci. Neboli, asi 14 % žen dává přednost práci pouze v domácnosti, 16 % žen dává přednost profesi před prací v domácnosti a asi 70 % žen se snaží kombinovat rodinu a děti.

 

 

 

 

Výsledky šetření jsou v souladu s další tezí zmíněného listu: „I když je mateřství klíčovým prvkem ženské identity, neopravňuje nás k tomu, uvažovat o ženě pouze z hlediska biologického plození…nestačí dát pouze fyzický život, aby se mohl opravdu narodit druhý člověk…“

 

 

 

 

Toto tvrzení navozuje další myšlenku, že problém slaďování rodinného života a zaměstnání se dotýká všech -  žen i mužů. Těch, které jsou biologickými rodiči, i těch, kteří děti nemají. Dotýká se i těch matek, které se rozhodly věnovat se plně rodině, a proto žádné zaměstnání nemají. Všichni by měli ve svých postojích sbližovat svět doma se společností. A to proto, aby oba nesly v sobě známku lidství, aby byly místy setkávání a ne soupeření a honbou za výkony. I ta žena, která je na základě své svobodné volby tzv. „doma“, nebude schopna splnit úplně svoje mateřské poslání vůči svým dospívajícím dětem, pokud se nebude orientovat v moderních metodách práce nebo v současných otázkách, které trápí společnost. I ona tedy musí svým způsobem sladit svět doma se světem „venku“. Naléhavost této potřeby pociťují, i když zcela jiným způsobem, i ženy, pro které je i jejich profese vedle mateřství povoláním.

 

 

 

 

Dostáváme se k dalšímu problému: Výzvou současné doby je umožnit soulad organizace práce a pracovních zákonů s posláním ženy uprostřed rodiny … a spravedlivé ocenění práce vykonávané ženou v rodině. Tento požadavek bývá ve společnosti vyjadřován jako požadavek umožnit svobodnou volbu způsobu a míry angažovanosti v rodině a ve společnosti. Jan Pavel II. v encyklice Laborem exercens (čl.19)  vznáší požadavek „neomezovat svobodu ženy, aby netrpěla psychologickou ani praktickou diskriminací a necítila se ve srovnání s jinými ženami ponížena“. Tady je myslím na místě připomenout potřebu existence reálných pozitivních vzorů takovéto volby. I když prudký pokles prorodinných přání byl způsoben radikální společenskou změnou konce 80. let, nelze přehlížet naléhavou potřebu vyvažovat vzrůstající nabídku atraktivních možností dalšího vzdělávání a profesního uplatnění i neméně zajímavou nabídku možností na využití mateřské či rodičovské dovolené, vyváženou prestiží obojí volby ve společnosti. V neposlední řadě závisí dobře učiněná volba nastupující generace na vzorech, které jim nabízí jejich vlastní rodiče.

 

 

 

 

Záměrně jsem problém stavěla jako záležitost nejen žen – matek, ale i mužů otců. I List říká, že „Lidská situace jak muže, tak ženy, stvořených k obrazu Božímu, je jedna a nerozdělitelná…Každá lidská bytost, muž nebo žena, je určena k tomu, být „pro druhého“. Z tohoto výroku je patrný jeden důležitý fakt, že ani muž ani žena nenaplňuje svoji důstojnost jen v profesním životě, ale ve vzájemné spolupráci. Pomalu se stává ustáleným názorem, že se na péči o děti (často se bohužel říká o dítě) má podílet muž i žena, a to v té míře, na jaké se vzájemně dohodnou. Je škoda, že se málokdy k tomu přidává slovo „společně“. Společně vychovávat, společně pečovat. A to na základě společně učiněné volby.

 

 

 

 

Vidím úkol křesťanských manželů v tom, aby se snažili prožívat svůj vztah ve vzájemné důvěře a nedělat rozhodnutí vycházející z nedůvěřivé a obranné pozice.

 

 

 

 

Sociologové upozorňují na skutečnost, že lidé nerealizují svoje rodinná přání v té míře, pro jakou by se rozhodili v případě příznivých okolností. Důvodem je jistě i existující diskriminace těch, kteří se pro rodinu rozhodli. Kde je možné najít její hlavní projevy? Existuje tam, kde:

 

 

 

 

â—Ź                     jeden partner žije na úkor druhého,

 

 

 

 

â—Ź                     tam, kde se společenské ocenění odvozuje jen od práce profesní – tedy od výše výdělku,

 

 

 

 

â—Ź                     tam, kde se neoceňuje přínos práce v rodině k hrubému společenskému produktu,

 

 

 

 

â—Ź                     tam, kde se práce při výchově neohodnocuje a rodičům se vyplácí pouze sociální dávka odvozená od životního minima,

 

 

 

 

â—Ź                     tam, kde se pod pojmem investic do lidského kapitálu rozumí jen práce učitelů a manažerů, a ne i rodičů,

 

 

 

 

â—Ź                     tam, kde má hodnotu jen produkce, a ne reprodukce.

 

 

 

 

V souvislosti s nerealizovanými rodinnými přáními se ale hovoří i o krizi rodiny. Tomuto tvrzení lze rozumět tak, že instituce rodiny by měla být nahrazena něčím jiným. Slovo krize může mít ale i jiný význam – může znamenat stádium prohlubování dané kvality. V konkrétním případě může znamenat i pobídku k novému hledání štěstí.  Jedna z významných osobností, která se zasloužila o prorodinné klima v Německu, ústavní soudce Paul Kirchof totiž napsal – „Kdo hledá štěstí, najde rodinu.“ Štěstí znamená: námahu, pozornost a setkání, společenství a bezpečí, příslušnost a soudržnost, jistotu a uznání společných hodnot, ale především budoucnost: ve vlastních dětech.

 

 

 

 

A toto štěstí je možné najít ve spolupráci s Boží milostí v osobním nasazení na  všech rovinách, na nichž jsme se rozhodli dnes rodinu hledat. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Marie Oujezdská

 

 

 

 

 Národní centrum pro rodinu

 

 

 

 

 (přednáška na sjezdu SFŘ v Brně, 3.9.2005)