Slotwiński, Tadeusz OFM

  Dne 26. června 2001 Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného o. Zikmunda Gorazdowského ve Lvově. Během homilie papež řekl: „Kněz Zikmund Gorazdowski je opravdová perla latinského duchovenstva této (lvovské) arcidiecéze.“ Jakoby v závěti Jan Pavel II. zanechal svému nástupci Benediktu XVI. povýšení blahoslaveného k slávě svatých, když určil den 23. října 2005 na jeho svatořečení.

 O. Gorazdowski se narodil 1. listopadu 1845 v Sanoku. Pokřtěn byl 9. listopadu v kostele Povýšení sv. Kříže Menších bratří konventuálních. Při křtu dostal jména Zikmund Karel. Byl druhým dítětem zbožných rodičů Felixe, pocházejícího ze šlechtické rodiny, a Alexandry Lazowské, vychované na dvoře knížat Sanguszkových. Felix a Alexandra měl sedm dětí: nejstarší byla Marianna Helena, a potom po řadě Zikmund Karel, Mieczyslawa Stefania (zemřela tříletá v Sanoku), Mieczyslaw Bonaventura Alexander (zemřel v Przemyšlu ani ne čtyřletý na tuberkulózu), Kazimír Jan (narozený v Przemyšlu, kde rovněž zemřel v druhém roce života), Michalina Mieczyslawa (učitelka, zemřela v Przemyšlu na tuberkulózu ve věku necelých 24 let), a Maria Henryka (vdaná, učitelka). S nejmladší sestrou Zikmund udržoval stálý a srdečný styk. Maria Henryka dlouhé roky bydlela na faře při kostele sv. Mikuláše ve Lvově a vedla mu domácnost, když o. Zikmund spravoval tuto farnost.

 Když mu byl sotva rok, přežil Zikmund „haličskou řež“ ve dvoře Sanguszkovském, kde byl vychováván. Jeho chůva na poslední chvíli unikla s dítětem na rukou a ukryla je pod mlýnským kolem. Tato scéna hluboce utkvěla v psychice chlapce díky rodičům, kteří mu ji často vyprávěli, a tak učili malého Zikmunda lásce k vlasti i křesťanskému odpouštění.

 Léta plynula. Rodina Gorazdowských se přestěhovala do Przemyšlu. Zikmund vyrůstal v laskavém, klidném a zbožném ovzduší. Po skončení základní školy navštěvoval gymnázium, kde bez obtíží postupoval do vyšších tříd. Roku 1863 se účastnil nezdařeného polského lednového povstání. O rok později maturoval a rozhodl se pro studium na právnické fakultě lvovské univerzity. Roku 1865 však změnil zaměření studií a vstoupil do vyššího duchovního semináře ve Lvově.

 Filozofická a teologická studia mu nedělala obtíže, učil se velmi dobře. Mnoho času věnoval modlitbě a čtení i rozjímání Písma sv., zvláště evangelií. Od přirozenosti byl tichý, jemný a velmi citlivý k druhému, vždy spěchal na pomoc každému potřebnému. V posledním roce teologických studií, těsně před kněžským svěcením roku 1869, objevila se tuberkulóza. Nezbylo než přerušit studia až do uzdravení.

 Po dva roky se jáhen Zikmund léčil v Przemyšlu pod bdělým okem milující matky. Když se jeho zdravotní stav zlepšil a představení uznali, že může zvládnout kněžskou službu, byl vysvěcen na kněze ve lvovské katedrále 25. července 1871 arcibiskupem Františkem Xav. Wierzchlejewským.

 Kněz Zikmund byl v prvních létech své kněžské služby poměrně často překládán do různých farností jako kaplan, administrátor a farář. Všude po sobě zanechal milé vzpomínky. „S nasazením vlastního života při epidemii cholery 1874 spěchal s pomocí a léky k nemocným, probouzel náboženského ducha, šířil svatý růženec a byl ochráncem chudých, těšil se všeobecné oblibě pro svou neúnavnou práci a ušlechtilou povahu.“ Udělování svátostí, práce při nemocných, boj s vládnoucím alkoholismem nevyčerpávaly činnost o. Zikmunda. Mnoho času a sil věnoval katechetické práci mezi dětmi a mládeží. Přes různá zaneprázdnění vydal 1875 Katechismus katolické církve pro lid. O rok později vydal Pomněnky - Rady a výstrahy pro ženskou mládež, a potom Rady a výstrahy na celý život - Upomínka pro mužskou mládež při ukončení škol.

 Bohatá pastorační činnost už od prvních let kněžství zasluhuje tím větší uznání, že o. Zikmund byl v tomto období několikrát překládán církevní vrchností. Od roku 1878 stal se místem jeho činnosti Lvov. Zápal a horlivost vyznačující jeho práci na všech místech působení byly jakoby předehrou plodné činnosti, kterou rozvinul v tomto městě. Říkali mu „otec chudých“, „apoštol Božího Milosrdenství“, „kněz starců“. Ve Lvově, kde přežil více než 40 let, zařadil se aktivně do existujících dobročinných institucí a zřizoval nové. Pohlcovala ho touha vzít na sebe všechny bolesti lidstva. Pohled na všechnu bídu, s níž se setkával, přiváděl ho na spásné a plodné myšlenky. Aby je uspokojil, potřebuje prostředky, začne prosit a vyprosí si je. Daruje peníze, které má, svou důvěru zakládá na Bohu, na jeho Prozřetelnosti; víme, že vroucí touha má sílu dosáhnout věci nemožné. O. Zikmund chápe, že povzbuzovat lidi k charitativním dílům je důkazem lásky. Chápe, že svět je možné odsuzovat bez výjimky, nelze však přehlížet děti světa zde na zemi, které mají bohatství a vládu, avšak mají i duše, jež je třeba zachránit. Spisovatel, básník a současně zdatný rytíř lásky pracuje bez oddechu, jak mu diktují srdce a víra. Sotva zvládne pomoc pro desítky chudých, už myslí na desítky dalších, kterým ještě nepomohl. Rozhlíží se kolem a vidí opuštěné a nemocné. Kdo však dá o. Zikmundovi prostředky na to, aby mohl den co den uživit stovky lidí a podporovat chudé? Soukromí jednotlivci a instituce, které dojala jeho neúnavná láska. Právě ta a vůle o. Zikmunda k životu ho vedou k jednání, konání dobra v tichu a bez propagace, dělat dobro až po hranice možnosti při použití všech dostupných prostředků. Kromě zla není pro něho nic, co by se nedalo užít ve službě dobra.

 O. Zikmund vyrůstal ve svém kněžství za vlády čtyř papežů, františkánských terciářů: bl. Pia IX., Lva XIII., sv. Pia X. a Benedikta XV., v duchu reformní zbožnosti inspirované tendencemi plynoucími z Říma, jakož i spontánně vzdálenými trendy. Byla to zbožnost kristocentrická s rozvíjejícím se eucharistickým kultem, úctou k Ježíšovu Srdci a Kristu Králi celého světa. Náboženský triumfalismus se u něj prolínal s touhou usmiřovat četné protináboženské a proticírkevní postoje. V nauce církve byl přítomný vzor Svaté Rodiny Nazaretské, rozvíjený zvláštním způsobem Lvem XIII. Druhá polovina 19. století se sbíhala se slavnými zjeveními na různých místech, což oživilo mariologii; roku 1889 vyšla encyklika o úloze sv. Josefa. Převratná vláda Lva XIII. v dějinách církve jeho encyklikou Rerum novarum vychovala do značné míry i duchovnost o. Zikmunda a sklonila jeho pastýřskou službu k sociálním otázkám. Zdá se však, že mnohem více přitahovala o. Gorazdowského osobnost Pia X. s jeho velkou myšlenkou „instaurare omnia in Christo“, obnovit všechno v Kristu. Papež měl vizi kněze s živým a bohatým vnitřním životem, a právě z duchovnosti měla plynout angažovanost v pozemských problémech. O. Zikmundovi učarovala papežova asketičnost a jeho důsledná evangelijní přísnost při dojímající prostotě života, bezprostřednosti a citlivosti na lidskou bídu. Papežské heslo „chudý ve všem, ale bohatý srdcem“ nalezlo následovníka v o. Zikmundovi, jenž toužil být „hořícím ohněm“.

 O. Gorazdowski založil několik děl: „Dům dobrovolné práce pro žebráky“, „Levnou lidovou kuchyni“, „ústav sv. Josefa pro nevyléčitelně nemocné a rekonvalescenty“, „ústav Dítěte Ježíše“ pro osamělé matky s dětmi, siroty, ženy ovdovělé nebo opuštěné muži, „Internát sv. Josafata“ pro chudé studenty učitelského ústavu, a „Katolickou polsko-německou školu“ ve snaze zachránit děti před náboženskou lhostejností či dokonce nevěrou; vedení tohoto střediska odevzdal Školským bratřím.

 O. Gorazdowski se brzy přesvědčil, že nejvážnějším problémem při uskutečňování jeho záměrů je otázka, kdo má přímo řídit všechny tyto instituce. Pochopil, že je snazší nalézt dárce peněz než dárce sebe samých, kteří by byli ochotni ujmout se bezprostřední služby Kristu v chudých. Jako věrný a poslušný syn Kristovy církve poslouchal hlas papežů, františkánských terciářů. Plný horlivosti do činnosti připomíná si Třetí sekulární řád. Pokládá jej za aktivní armádu laiků církve v charitativní činnosti. Dozvěděl se, že v Tarnopolu se zorganizovala skupina aktivních františkánských terciářek oddaných věci díla milosrdenství mezi chudými. Napsal jim a navrhl jim, aby převzaly „Dům práce“ ve Lvově. Odpověď byla kladná, a hned se mu osobně hlásily tři terciářky. Byly skromné, laskavé, usměvavé a budily důvěru. Sebe nazývaly „sestry chudých“.

 Joachim Pecci (pozdější papež Lev XIII.) jako arcibiskup Perugie došel k závěru, že šíření terciářské myšlenky je nejúčinnějším prostředkem k uzdravení společensko-náboženské situace. V prosinci 1871 napsal pastýřský list povzbuzující k zakládání terciářských společenství, a 30. května 1872 sám vstoupil do řad III. řádu. Jako papež 9. června 1881 řekl: „Když mluvím o sociální reformě, mám na mysli III. řád sv. Františka.“ O rok později 17. září 1882 při příležitosti 700. výročí narození sv. Františka vydal encykliku Auspicato concessum, v níž se obracel na biskupy celého světa: „Přičiňte se o to, aby byl všeobecně znám a ceněn Třetí řád. Bděte, aby ti, kdo mají na starosti duše, učili bedlivě, čím je III. řád, že je všem přístupný, jakými výsadami byl vybaven pro spásu duší a kolik užitku dává rodinám a společnosti.“

 Tato františkánská encyklika obsahuje v zárodku encykliku Rerum novarum. Lev XIII. věděl velmi dobře, že ušlechtilé nauky nevejdou do života a že jeho skvělý plán společenské ekonomiky se nedá uskutečnit bez příslušné přípravy jednotlivých srdcí. Srdce chtěl utvářet pomocí III. řádu. Do něj zval laiky, duchovní i lidi všeho stavu: „Poněvadž - jak říkal r. 1884 - jedině jako člen III. řádu může se znovu stát křesťanem a pracovat na své spáse, neboť ve františkánské duchovnosti se nalezne nejspravedlivější ocenění práce, zamilování si chudoby, úcta k vlastnictví, upřímné a pokorné bratrství, hlásání pokoje, které posílí smír všech různých společenských vrstev.“ Za tímto cílem Lev XIII. zreformoval „Řeholi“ Mikuláše IV. bulou Misericors Dei Filius z roku 1883 a potvrdil novou, zmírněnou „Řeholi III. řádu“. Hlavní myšlenky papeže jsou tyto: Třetí řád založený sv. Františkem se ukázal jako prozřetelnostní instituce, která se přičinila o mravní a náboženskou obrodu své doby; přes uplynutí let stojí před terciáři stejná úloha: zachránit a obnovit svět, posílit víru, zachovávat ve veřejném životě zásady evangelia, zadržet síly nepřátelské světu a uskutečnit sociální reformu.

 Františkánský sekulární řád zvaný Třetím františkánským řádem či Františkánským společenstvím laiků je veřejné sdružení, jehož členové, laici i diecézní kněží, povoláni Duchem sv., zavazují se profesí žít evangelium podle sv. Františka ve svém stavu zachováváním Řehole potvrzené církví, usilují o dosažení křesťanské dokonalosti a vedou apoštolský život.

 Koncem 13. století začal proces vznikání kongregací vytvářených terciáři, které měly řeholní ráz: společné bydlení, majetek, náboženské praktiky, činnost. Často byla tato společenství spojena s péčí o nemocné a vedla život na řeholní způsob. Některá tato společenství dokázala dokonce vytvořit řeholní kongregace. Pro požadavky klášterního života už nestačila „Řehole“ Mikuláše IV., proto 21. ledna 1521 Lev X. konstitucí Inter caetera promulgoval „Řeholi“ pro všechny řeholní terciáře. To je datum, které definitivně dělí terciáře na světské, čili žijící ve světě, a řeholní, kteří vedou řeholní život.

 „ Sestry chudých“, které plnily svěřené povinnosti ve Lvově, vedly řeholní způsob života. Po určité době se podle rad o. Zikmunda a matky Marie Morawské rozhodly přijmout za své konstituce Sester františkánek z Calais, a tím „Řeholi III. řeholního řádu sv. Františka z Assisi“. Dne 17. července 1883 „ Sestry chudých“ se uzavřely do klauzury „Sester františkánek od Věčné adorace“. Dne 17. února 1884 v kostele sester františkánek ve Lvově se konala slavnost obláček prvních Sester sv. Josefa. Při slavnosti, které předsedal kapucín o. Florian Janocha, Matka Morawská ustřihla pěti pannám aspirantkám vlasy a oblekla je do černých, hrubých hábitů a opasků sv. Františka.

 Téhož dne 17. února 1884 „byl slavnostně přijat do III. řádu sv. Františka v kapli panen františkánek ve Lvově otcem Floriánem (Janochou) z řádu otců kapucínů ctihodný o. Zikmund, vikář a katecheta při kostele sv. Mikuláše ve Lvově; přijal řeholní jméno František Marian“ (Echo III Zakonu sv. Franciszka). Můžeme si domyslet, že rovněž složil profesi, a tím se stal členem téhož řádu.

 Terciáři jak individuálně tak i ve společenství se aktivně zapojovali do různých způsobů činnosti církve. Stále se zdůrazňuje ohromný význam svědectví života, které je prvním a nejvlastnějším způsobem apoštolátu III. řádu. Druhým způsobem byly různé formy apoštolátu slova; pomoc farářům ve vyučování dětí čili katechizace, příprava dětí k prvnímu sv. přijímání. Důležitou úlohu hrál apoštolát tisku a náboženské knihy. Kromě toho III. řád pokračoval chvalitebně v tradici děl milosrdenství. S těmito díly se setkáváme v životě a činnosti sv. Zikmunda Gorazdowského.

 Dne 1. ledna 1920 o. Zikmund po přijetí sv. přijímání jako pokrmu na cestu do věčnosti a svátosti nemocných požehnal kongregaci sester Josefitek, dále chudým, které tolik miloval, a rovněž – tak jako sv. František – městu Lvovu. Do Otcova domu odešel 5. ledna a po pohřebních obřadech tělo svatého spočinulo na Lyczakowském hřbitově ve Lvově.

 Papež Benedikt XVI. vyplnil odkaz Jana Pavla II. a 23. října 2005 svatořečil o. Zikmunda Gorazdowského, přítele chudých a terciáře Chudičkého z Assisi.

Tadeusz Slotwinski OFM

Swiety Zygmunt Gorazdowski – tercjarz franciszkanski

Glos sw. Franciszka 3/2006

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM