Polczyk, Waldemar OFM

V Assisi 22. dubna 1226

 

 

 

 

 Drahý pane Viléme!

 

 

 

 

 Srdečně děkuji za vzorky nových tkanin. Zvlášť se mi líbilo nové plátno ze země, kterou nazývají Čína. Je opravdu nezvykle tenké, jak to říkali ti, co do těch krajin cestovali. Celý balík toho sukna se dá protáhnout přes prsten. Obchody kvetou. Když to půjde dobře, pak letošní zisk vynese tisíc stříbrných.

 Ptal jste se mě v listu, pane Viléme, na moje rodinné záležitosti. Ano, musel jsem se smířit s tím, že můj prvorozený syn Frančesko si zvolil jinou životní cestu. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to jeho mladistvé vrtochy, anebo že se docela zbláznil. Co mě to stálo nervů! Myslel jsem, že najdu oporu u biskupa (kolik jen materiálu na alby, ornáty a kápě dostal z mého skladu!) – ale ne. Biskup Guido si ho vzal pod ochranu, jako bych byl nějaký netvor nebo kruťas, a ne otec, kterému náleží úcta a poslušnost! Odpusťte mi, pane Viléme, zase se nechávám unést. Třebas už je tomu jednadvacet let, stále ještě nemohu ovládnout svůj hněv.

 Čtyři roky po těch událostech, na jaře 1209 (nebo to byl až rok 1210? nejsem si jistý), šel se svými druhy k papeži Inocenci, a ten mu schválil, aby tak žil. Potom naši známí, pan Fulvio z Perugie, pan Tomáš ze Sieny a jiní zmiňovali se v listech, že se v jejich městě objevil nějaký člověk v prostém oděvu a pronášel kázání o pokání, třebaže to nebylo v postě. Přiznám se Vám, pane Viléme, jako že se známe už tolik let, že jsem na něj dokonce trochu hrdý, zvlášť když se potom rozneslo po celé Umbrii, jak si poradil s tím vlkem, který v Gubbio mordoval zvířata, a i na lidi si troufnul! A moje žena, paní Pika, ta jen pořád poplakává, ale teď už jen radostí.

 Sám už nevím, co si o tom mám myslet. Vždyť nic neukazovalo na to, že se jeho život takhle obrátí. Musím Vám vyznat, že z něj byl sice lehkomyslník a hýřil, ale ne zas až tak špatný. Vlastně do pětadvaceti let se choval normálně, třebaže někdy, přiznám se, mě rozčilovaly jeho pozdní příchody domů. Kdysi ho však mládež zvolila za krále, měl jsem z toho docela radost, byla to velká sláva, a jiní rodiče mi záviděli úspěšného syna. Všichni jsme se tenkrát zhlíželi ve Vaší Florencii, oddané vládě Medicejských, jako v zrcadle. Ještě si pamatuji, jak jsme tenkrát slibovali Frančeskovi, že ho budete rádi hostit ve Florencii i s Vaší důstojnou madonnou paní Sanciou.

 Co se to stalo s mým Frančeskem? Kdysi převyšoval všechny své vrstevníky v zábavách, ve vybraném oděvu, na který jsem nelitoval groše, vždyť jsem v něm viděl dědice, jemuž jednoho dne odevzdám plody své práce. Převyšoval je řečmi, zpěvy. Věřte mi, pane Viléme, nebyl to zlý chlapec: měl ovšem vždycky to, co chtěl, ale nebyl nijak chtivý. Sám jsem ho učil, aby dával almužny, zvlášť v adventě nebo postě. Pamatuji si jen, že se strašně bál malomocných, k nimž za žádnou cenu nechtěl s almužnou chodit. Jiným však dával tak hojné almužny, až mě to mrzelo.

 A potom ta jeho nemoc! Kolik slzí prolila moje žena, ušlechtilá paní Pika! Promarodil téměř celý rok 1204. Dnes se trochu stydím, že jsem vybuchl a přivlékl ho před biskupa. Samozřejmě, sousedi byli na mojí straně, vyslovovali politování nad neposlušností a nevděčností syna, skrytě se však radovali nad tím, že mám ostudu. Vždy mi záviděli bohatství, jako bych kradl, zatímco jsem těžce pracoval. Řekněte mi vy, pane Viléme, je to hřích, být bohatý? Však náš cech kupců s látkami i já sám jsme byli štědří k církvi. Také chudým se pomáhalo. Proč můj syn nechce nic mít, jak říkají?

 A to jejich žebrání! Už tady v Assisi, k mojí hanbě, chodil dům od domu. Vždyť já jsem celý život těžce pracoval. Ke všemu jsem přišel poctivou prací. Jak mám věřit, že by pár otrhanců mělo změnit tvář církve! Kdyby Frančesko aspoň přijal kněžské svěcení, pak by on i ti, co jsou s ním, mohli žít z obročí, ale ne, on chtěl zůstat jen jáhnem. Občas mám dojem, že svému synovi rozumím stále méně. Prý i více měšťanů a dokonce urozených ze šlechty chce také žít jako on.

 Uvěřil byste, pane Viléme, že i náš společný známý, pan Lucchesio z Poggibonsi, slíbil spolu se svou ženou, že budou žít podle jeho zásad, které, jak jsem slyšel, nazývají „Řehole kajících bratří a sester“? Vždycky jsem ho měl za řádného člověka, kterému to myslí střízlivě, a dal se s ním udělat nejeden obchod!

 Chtěl bych si ještě jednou promluvit se svým synem. Prý onemocněl a má být znovu v Assisi. Požádám ho, aby mi objasnil, proč se rozhodl žít jako chudý. Snad mi řekne, jak já mám užívat svůj majetek?

 Vám oddaný

 

 

 

 

 Petr Bernardone

 

 

 

 

Waldemar Polczyk OFM

 

 

 

 

 Biografia Serafickiego Ojca - w listach opisana

 

 

 

 

 GLOS SW. FRANCISZKA 3/2006

 

 

 

 

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM