Slotwiński, Tadeusz OFM

 Svatá Klára, která se ráda označovala za „sazeničku“ sv. Františka, si hluboce osvojila ducha a ideály Chudičkého. Zblízka ho následovala v životě a hrála prvořadou úlohu v prvotním františkánském hnutí. Proto její svědectví o Františkovi je nesmírně důležité, na stejné úrovni jako svědectví světcových druhů. Co víc, její svědectví má specifickou, zvláštní hodnotu, kterou nic nenahradí. Klára je nejen Františkovým svědkem, ona je jeho „duchovní dcerou“, nebo spíše sestrou, je jeho projevem v ženské podobě. Doplňuje Františka jak v jeho duchovnosti, tak v jeho díle, a současně jej roubuje do ženské půdy.

 Františkovi se právem připisuje otcovství II. řádu, a to vzhledem k inspiraci, kterou jej oduševnil, neboť Klára opravdu vtělila do života tuto inspiraci a stala se matkou nového řádu, kterému dala počátek, zaměření a františkánsko-klariánskou duchovnost. Uznal to papež Urban IV., když deset let po její smrti definitivně uznal Druhý řád sv. Františka za řád sv. Kláry.

 V kostelíku sv. Damiána v Assisi, v prvním hnízdě klarisek, v kapli na pultu jsou vypsána jména velice milých paní a obyvatelek Assisi: Klára, Hortulana, Anežka, Beatrice, Pacifika, Benvenuta, Kristiána, Milovaná (Amata), Osvícená (Lucie), Těšitelka (Consolata)… První čtyři jména patří čtyřem ženám rodiny Offreduccio, rodiny sv. Kláry: matka Hortulana a její tři dcery Klára, Anežka a Beatrice. Dnes (a v příštím čísle Poutníka – pozn. red.) se v našem zamyšlení podíváme na tři klarisky, s nimiž se setkal sv. František a které, okouzleny a zvábeny jeho svatým životem, zatoužily žít tak jako on. Jsou to sv. Anežka z Assisi, rodná sestra sv. Kláry, bl. Filipa Mareri z okolí Rieti, a bl. Helena Enselmini z Padovy. Všechny tři pocházely ze šlechtických rodin, všechny toužily žít jako František a Klára, všechny žily v blízkém styku s Chudičkým, přímém i nepřímém.

 Svatá Anežka z Assisi, mladší sestra Kláry, narodila se roku 1198. Podobně jako Klára byla i ona svědkem Františkova obrácení. Její bratranec Rufin, když rozdal majetek, připojil se k Chudičkému a stal se jedním z jeho prvních druhů. Klára v noci z Květné neděle na pondělí Svatého týdne 1212 utekla z domu a došla k Matce Boží Andělské, kde na ni čekal František s bratry. Světec z Assisi jí ostříhal vlasy a dovedl k sestrám benediktinkám. O 15 dní později šla ve stopách Kláry její mladší sestra, 14letá Kateřina (jak bylo její křestní jméno), utekla totiž také z domu a připojila se k ní. Počátky jejího povolání byly stejně těžké jako u Kláry. Rodina v čele se strýcem Monaldem pokládala tento druhý útěk za zvláštní hanbu pro čest rodu, a proto se pokusila vytrhnout Kateřinu násilím a dovést zpět do rodného domu. Její rozhodný odpor, téměř hrdinská obrana před brutalitou strýce a jeho žoldnéřů způsobily, že František jí dal jméno Anežka, ke cti svaté mučednice, římské panny ze začátku 4. století.

 Tomáš z Celana popisuje tuto událost takto: „Když se dozvěděli, že Anežka odešla za Klárou, příští den běželo za nimi dvanáct zuřících mužů ke klášteru. Navenek však svou zamýšlenou zlobu nedávali najevo a předstírali, že chtějí pokojně vejít dovnitř. Pak se však obrátili na Anežku, neboť u Kláry už ztratili naději, a řekli: ‚Jak jsi sem přišla? Seber se a hned se s námi vrať domů!‘ Když odpověděla, že se od své sestry Kláry nechce odloučit, vrhl se na ni jeden rytíř plný vzteku, nešetřil ranami pěstí a kopanci a chtěl ji za pomoci druhých, kteří ji strkali a tlačili ven, odvléci za vlasy. Když měla být dívka jakoby lvy uchvácena a násilím vytržena z ruky Páně, křičela na Kláru: ‚Pomoz mi, nejmilejší sestřičko, a nedopusť, aby mě vyrvali Kristu Pánu!‘ Když tedy násilníci táhli vzpírající se dívku po svahu dolů, trhali její šaty a vyrvanými vlasy značili cestu, Klára v slzách ležela v modlitbě. úpěnlivě prosila, aby Bůh dal sestře vytrvalost a aby nakonec Boží moc zvítězila nad lidskou silou.

 A tu Anežčino tělo, ležící na zemi, zdálo se být tak těžké, že ji ani více mužů nemohlo vší silou zvednout a přenést přes potok. Z polí a vinic přispěchali i další lidé a chtěli jim pomoci, ale ani oni nemohli tělo zvednout ze země. Unaveni marnými pokusy chtěli zázrak přejít posměšným slovem. Říkali: ,Celou noc jedla olovo, není tedy divu, že je tak těžká!’… Po tomto dlouhém boji přišla na místo Klára a prosila příbuzné, aby zanechali těchto sporů a přenechali její péči Anežku, která tam ležela polomrtvá. Když pak s nepořízenou a hořkostí v srdci ustoupili, Anežka se radostně zvedla. Radovala se z Kristova kříže, neboť pro Krista vybojovala tento první boj, a navždy se zasvětila Boží službě. Blažený František jí vlastní rukou ostříhal vlasy a ji i její sestru poučoval o cestě Páně“ (Legenda Kláry 25-26).

 Potom je František uvedl k sv. Damiánu. Na stejném místě, kde uslyšel Ježíšův hlas z kříže: „Jdi a oprav můj dům“, dvě rodné sestry Klára a Anežka spolu se svými družkami začaly nový kontemplativní život podle evangelia. Nebyly však dlouho spolu. Za Klárou přišlo mnoho mladých dívek s prosbou, aby se k ní mohly připojit a žít tak jako ona. Klášteřík u sv. Damiána se stal příliš malým, aby se tam vešly všechny sestry, proto začala nová založení. Roku 1220 Anežka opustila sv. Kláru a odešla do Florencie, kde se stala představenou kláštera di Monticelli, založeného rok předtím. Bylo jí tenkrát 22 let. Její věrnost evangelijnímu způsobu života, zvláště pak chudobě, organizační schopnosti a sesterská láska způsobily, že Anežka sloužila radou, pomocí a posilou novým založením Chudých paní (klarisek) v Padově, Mantově, Benátkách, Imole, Penne a Castiglio Fiorentino.

 V každodenním úsilí, v překonávání nejrůznějších obtíží, v uskutečňování lásky k Bohu a k bližnímu plynula léta františkánského života sv. Anežky. Po splnění úkolů, které jí byly svěřeny, vrátila se do Assisi ke sv. Damiánu. Tu vedle Kláry vedly evangelijní způsob života její matka Hortulana i nejmladší a poslední sestra Beatrice. Zde se jí dostalo zjevení božského Snoubence v tajemství jeho dětství, proto ji později ikonografie představovala s Dítětem Ježíšem. U sv. Damiána byla při Kláře v jejích posledních chvílích života i smrti 11. srpna 1253. O tři měsíce později 16. listopadu 1253 umírá rovněž Anežka. Dne 15. dubna 1752 ji papež Benedikt XIV. svatořečil. Její tělo spočívá v kapli baziliky sv. Kláry v Assisi.

 Anežka žila jakoby ve stínu své sestry Kláry. Svatost jejího života nebyla tak známá jako svatost její starší sestry. Je typem světice, jež žije ve stínu velkých lidí a vede skrytý život, což nijak neznamená, že je méně svatý či milý Bohu. Naše světice začala svůj evangelijní život ve velmi mladém věku.  Každé povolání člověka skrývá v sobě tajemství. To, co podle lidského soudu může být pokládáno za nepochopitelné, bláznivé, může být právě dílem Božím. Když Anežka utekla z domu, riskovala velmi mnoho. Ukázalo se, že její rozhodnutí nebylo nějakým mladistvým rozmarem, nápadem či svévolí, ale zralou odpovědí na Boží výzvu. Svatost života – to není jen otázka jednoho rozhodnutí, ale neustálého rozhodování, volby Boha. Můžeme říci, že zralost Anežky nelze měřit jejím věkem, ale jejím odvážným a vytrvalým pospícháním za Božím hlasem.

 Tato úvaha je velice praktická pro nás. Nikdy nedosáhneme hlubokého pouta s Bohem, nesplníme jeho vůli, jestliže se poddáme strachu, budeme-li utíkat od rozhodnutí či volby. Anežka z Assisi je pro nás všechny, kteří musíme riskovat, nejen patronkou a inspirací, ale i živým svědectvím, že to stojí za to a že je to třeba.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Swiety Franciszek i trzy klaryski

Glos sw. Franciszka 3/2006

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

Sv. Anežka, freska ze 14. stol., bazilika sv. Kláry, Assisi