Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 Když jsem do redakce časopisu Poutník odeslal poslední část dějin dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie, dostal jsem od sestry Olgy otázku: „Jak to vlastně bylo se smrtí Panny Marie, když byla bez poskvrny hříchu?“ Ta otázka padla v okamžiku, který mi udělal radost, protože teolog má vždycky radost ze čtenářů, kteří přemýšlejí. Hned to vysvětlím.

 

 

 

 

 Když jsem se před několika lety zabýval tím, jak to bylo s prohlášením dogmatu o nanebevzetí Matky Páně, opět jsem se z literatury dozvěděl, že papež Pius XII. v roce 1950 nechtěl otázku, zda Maria zemřela, nebo ne, řešit a ponechal ji záměrně otevřenou. To je všeobecně známo. Vše se odehrálo v době, kdy už byl slavnostní dokument téměř připraven. Otec Karel Balič, františkán, který pocházel z dnešního Chorvatska a přednášel tehdy na Antonianu, totiž při svých výzkumech zjistil, že v 16. a 17. století se objevilo mezi teology mínění, že Maria nezemřela. Ihned intervenoval u papeže a text dokumentu byl promptně pozměněn. Dnes je veřejným tajemstvím, že předlohu tohoto dokumentu sestavil otec Balič a Pius XII. text pročetl a schválil.

 Teď, když jsem se podrobněji zabýval dogmatem o neposkvrněném početí Panny Marie, mi ale došlo, proč se mínění o tom, že Maria vlastně nemohla zemřít, objevil až tak pozdě a právě v 16. a 17. století. Tohle mínění se mohlo jasněji projevit až v době, kdy - až na otce dominikány a některé vlivné tomisty - v zásadě všichni římskokatoličtí křesťané a teologové přijali za své tajemství Mariina neposkvrněného početí. Jestliže ale byla Maria díky spásonosné síle Kristova díla jaksi předvykoupena, tedy uchráněna od jakékoli poskvrny hříchem nejen osobním, ale dokonce také dědičnou vinou, pak se musela vynořit souvislost mezi hříchem a smrtí. Již v prvním tisíciletí se setkáváme s jasnými výroky některých významných místních synod, že ten, kdo by popíral souvislost mezi hříchem a smrtí, musí být vyloučen z církve jako bludař. Z toho ale celkem jasně vyplývá následující úvaha: Nebyla-li Maria poskvrněna hříchem, pak se jí nemohla týkat ani smrt. Jak vidno, sestra Olga uvažovala naprosto stejně jako teologové v 16. a 17. století. Opět se tak ukázalo, že tajemství Mariina nanebevzetí úzce souvisí s jejím neposkvrněným početím a s její naprostou neporušeností. Jenomže v dřívějších staletích se hovořilo o Mariině smrti nebo o jejím zesnutí, a proto řada dalších teologů v 16. a 17. století měla obavy přijmout tezi o tom, že Maria nezemřela a přímo přešla do Kristovy slávy.

 Někdo by mohl namítnout: Kristus byl přece také bez jakékoli poskvrny dědičné viny a bez jakéhokoli osobního hříchu, jak tedy rozumět tomu, že zemřel? Vysvětlení je velmi prosté. V případě Ježíše Krista se jednalo o svobodně přijatou smrt, pod jejímž zákonem však vtělený Boží Syn nebyl. Právě tímto způsobem Ježíš projevil svou solidaritu s námi, vzal na sebe důsledky našeho provinění, naši vzdálenost od Boha, abychom my mohli mít podíl na jeho slávě a věčném životě, abychom neupadli do věčné samoty v temnotě smrti, která je posledním důsledkem hříchu.

 Maria ale není naše vykupitelka, a proto neexistoval sebemenší důvod k tomu, aby na sebe brala na základě svého svobodného rozhodnutí náš způsob umírání. Jenomže mnozí teologové mínili a míní, že Maria musela projít údolím smrti, aby se ztotožnila se svým Synem, který ji pak s tělem i duší vzal do slávy. To rozhodně není nesprávné a má to logiku. K tomuto názoru se v poslední době klonil i Jan Pavel II., jednalo se však pouze o jeho soukromý názor, který se papež neodvážil prohlásit za závazný, a proto mají teologové i nadále právo hledat řešení daného problému a zastávat jiná mínění než tento velký papež. Je to tedy velmi podobné, jako v případě Pia XII., který věroučně nechal otázku otevřenou, i když i on měl jistě důvody, které ho vedly k upřednostnění jednoho nebo druhého názoru.

            Vzpomínám si velmi dobře, že o dané věci jsme několikrát hovořili v době mých „podzemních“ studií teologie v dobách komunistického totality s otcem Aloisem Mocem, mým prvním učitelem dogmatické teologie, jemuž vděčím za mnohé. Otec Alois tehdy naznačoval, že by bylo asi třeba rozlišovat smrt coby důsledek hříchu, od zesnutí, což je přechod k Bohu. Moc jsem mu tenkrát nerozuměl. Pak mi ale došlo, že by to mohlo být následovně:

 Je třeba odlišit konec biologického procesu lidského života na této zemi od smrti. Lidský život na zemi by totiž končil i v případě, kdyby Adam nezhřešil, protože biologická zákonitost je prostě taková. Dnes dobře víme, že zvířata rozhodně nežila věčně v dobách, kdy po zemi ještě nechodil žádný člověk, a proto jejich zhasnutí určitě nemohlo být důsledkem hříchu. V případě člověka nepoznamenaného hříchem by ale tento odchod, tento konec biologického procesu života na zemi určitě neznamenal roztržení těla a duše. To Bůh nechtěl, protože on nestvořil smrt (srov. Mdr 1,13–14). Jak by konkrétně vypadal odchod člověka ze země a konec biologického procesu lidského života na zemi, to prostě nevíme. Víme ale, že smrt nemohla ovládnout navždy bezhříšného Ježíše z Nazareta, který vstal z mrtvých. Zřejmě by se takový odchod ze světa odehrával podobně, jako to bylo v případě Marie z Nazareta. Jenomže my nejsme s to popsat ani si představit Mariin odchod z tohoto světa. Velmi často platí, že víra nám dává vědět, co se odehrálo, ale ne jak. Kupříkladu víme, že eucharistický chléb je tělem Kristovým, nevíme však, jak to Bůh dělá, neznáme tak říkajíc „Boží technologii“. Ono je to ale v zásadě dobře, protože my své vědění pojímáme zpravidla jako vládu nad věcmi. Kdybychom přesně věděli, jak to Bůh dělá, chtěli bychom ho napodobovat a byli bychom v pokušení obejít se bez něho. To by se ale nakonec obrátilo proti nám, neboť bychom nakonec zůstali bez Boha a bez spásy. To, že Bůh se obklopuje tajemstvím a nedává nám všechno poznání, je jen a jen k našemu dobru.

            Mariin život tedy skončil, ale – podle mého mínění – u ní nedošlo k odtržení tělesného a duchovního principu lidské bytosti. Jednalo se o zesnutí, ale nikoli o smrt. Zároveň se toto zesnutí stalo jejím přechodem do Kristovy slávy, kam vstoupila neporušená a jako celá lidská bytost. Opět podotýkám, že nevíme, jak to Bůh udělal, protože se to mohlo naplnit mnoha způsoby, jimiž se teď nechci zabývat. Zároveň se tímto rozlišením řeší odvěký problém Adamovy potenciální „nesmrtelnosti“. Ani Adam by nezemřel, kdyby nezhřešil, biologický proces jeho života na zemi by však musel nevyhnutelně skončit. Logika tohoto vysvětlení je nabíledni, protože zůstává v platnosti učení o tom, že smrt jako oddělení těla a duše je důsledkem hříchu, ale zároveň se takové učení nepříčí našemu rozumu, neboť biologické zákonitosti jsou jasně dány nezávisle na hříchu, život tvora na zemi musí mít konec.

            Někdo by ale mohl namítnout: Dobře, ale Pius XII. hodnotí Mariino nanebevzetí s duší i tělem do Kristovy slávy jako výsadu. Je-li to ale důsledek neposkvrněného početí a Mariiny neposkvrněnosti a neporušenosti, o jakou výsadu se vlastně jedná? Odpověď je velmi snadná: Neposkvrněné početí je výsada, protože Maria byla vykoupena vznešenějším způsobem tak, že Bůh ji pro – z našeho hlediska – předzvěděný (nezapomínejme na to, že u Boha není čas a že všechny události jsou před ním jako přítomné) spasitelský význam Kristova díla a utrpení uchránil od pádu do poskvrny dědičné viny. Důvod je jasný, protože Boží Syn musel přijít na svět zcela nepoznamenaný Adamovou vinou, aby pak mohl naprosto svobodně přijmout smrt v solidární lásce k nám. Mariino nanebevzetí a uchránění před smrtí jako důsledkem hříchu je v zásadě důsledkem této prvotní výsady, a proto se jedná o výsadu závislou a podmíněnou. Nikdo jiný kromě Marie takto uchráněn nebyl.

            Jestliže nám Starý zákon sděluje něco o nanebevzetí Henocha a Eliáše, pak jsme na rozpacích, nevíme totiž přesně, co se tím míní. Nezapomínejme, že svatopisci se často vyjadřovali obrazně a symbolicky, a proto není možné všechny výpovědi zejména Starého zákona brát jako suchý faktický popis toho, jak se události odehrály. Význam výroků o Henochově a Eliášově odchodu k Bohu zřejmě znamená, že tito svatí mužové nesestoupili do podsvětí, což je symbol vzdálenosti od Boha, nýbrž že jejich život ve skutečnosti neskončil a pouze se změnil a že zůstali i po odchodu z tohoto světa ve společenství s Bohem. Zřejmě se tak intenzivně spodobili s Kristem, že v okamžiku svého umírání začalo tajemně působit Kristovo tajemství a oni došli plnosti spásy tak, jako kdyby v jediném okamžiku tajemně pronikli časem do novozákonní doby. O tělesné nanebevzetí takového rázu, s jakým se setkáváme u Matky Páně, se však s velkou mírou pravděpodobnosti nejednalo. Také Matoušovy výroky o tom, že v okamžiku Kristovy smrti mnozí vstávali z hrobů a zjevovali se v Jeruzalémě (srov. 27,52–53), vypovídají především o spásonosném významu Kristovy smrti, tedy že Pán nám svou smrtí otevřel cestu k plnosti života a ke vzkříšení těla. Teologové se ale zdráhají vnímat tyto výroky jako popis opravdového tělesného vzkříšení mnoha mrtvých v Jeruzalémě. Není vyloučeno, že se jedná o obrazný popis faktického obrácení mnoha Židů ke křesťanství v okamžiku Kristovy smrti na kříži. Jako vzkříšení v přeneseném slova smyslu se totiž v dobách prvotní církve označovalo obrácení a přijetí víry v Krista. Tento výklad by navíc pěkně ladil s následujícím veršem, v němž Matouš hovoří o setníkovi, který v okamžiku Kristovy smrti poznal, že Ježíš je pravý Boží Syn (srov. Mt 27,54). Jedno je naprosto jisté, jedině v případě Matky Páně je pravda o jejím nanebevstoupení definována jako zjevená pravda víry.

            Někdo by opět mohl namítnout, že o této pravdě Písmo nehovoří. Bylo by ale vhodné hovořit o tomto tajemství v době, kdy víra ještě nebyla ustálena? Nehrozil by zmatek? Nehrozilo by, že by někteří začali v prvních desetiletích křesťanství hovořit o Marii jako o bohyni? Uvážíme-li, že ve stvoření má Boží obraz dvojí vydání, tedy mužskou a ženskou podobu, pak je otázkou, zda by bylo správné redukovat v oblasti zjevení Boží obraz jen na jeho mužskou výrazovou podobu. Vtělený Boží Syn na sebe přijal lidství v jeho mužské podobě, a proto vedle sebe potřebuje Ženu – Matku, skrze niž by Bůh mohl jaksi doplnit to, co výrazovým schopnostem přijatého mužství schází. Maria není zjevitelka, ona rozhodně není vtělením nějaké osoby Trojice, to by byl blud; ona také nerozuměla tomu, co se v jejím životě odehrávalo, ona byla věřící učednicí. To ale neznamená, že v ní nečinil veliké věci Ten, který je mocný, že Trojjediný skrze ni tajemně nezjevoval svou mateřskou a panenskou tvář jako doplnění své synovské tváře v Ježíši Kristu. Proto v Novém zákoně vidíme vedle Krista jeho Matku, vedle Nového Adama skutečnou Novou Evu. Má-li být vykoupeno a zbožštěno celé lidství, pak v nebi u Boha musí být opět lidství ve své mužské i ženské formě, a proto má Mariino nanebevzetí hlubokou logiku a v jistém slova smyslu nevyhnutelně doplňuje oslavení a nanebevstoupení. Připomínám, že prostřednictvím víry o tomto tajemství víme, není nám ale dáno znát, jak se toto tajemství uskutečnilo. Příliš konkrétní představy o Marii vznášející se nad oblaky, jak to vidíme na některých obrazech, nemají v učení církve žádný základ.

            Na závěr si dovolím ještě jednu drobnou poznámku. Nezaráží vás, že František hovoří ve svém Chvalozpěvu na stvoření o smrti tělesné jako o sestře? Je to určité projev skutečnosti, že u opravdových učedníků Ježíše Krista a duchovních synů a dcer Panny Marie, kteří odcházejí z tohoto světa oproštěni od hříchu, a přecházejí proto z tohoto světa do slávy svého Pána, se naplňuje skutečný význam slova „transitus“. Zdá se, že náš problém spočívá především v neschopnosti správně vnímat bolest a odchod z tohoto světa. Tato neschopnost správně vnímat a prožívat uvedené tajemné skutečnosti je zapříčiněna hříchem. Tam, kde je hřích překonán, člověk vnímá odchod z tohoto světa novým pohledem, není to pro něj trest, nýbrž přímá cesta k setkání s Bohem v oslaveném Kristu. My jsme poznamenáni dědičnou vinou, a proto musíme projít branou smrti, nemusíme ale vnímat tento odchod ze světa pouze negativně, jak dokládá svatý Pavel, který jasně hovoří o tom, že pro něj odchod z tohoto světa znamená zisk jakožto přechod do plného a neodvolatelného společenství s Kristem (srov. Flp 1,21–24). Věřící člověk tedy smí zakoušet předchuť Kristova vítězství nad smrtí, neznamená to ale, že by nemusel očekávat vzkříšení svého těla, k němuž v našem případě dojde až na konci časů spolu s obnovou nebe i země. Bonaventura poznamenává, že tento stvořený svět je již dnes materiální příčinou našeho budoucího oslavení. Neplatí snad, že „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů“ (Řím 8,19)?

 

 

 

 

Ctirad V. Pospíšil OFM