Cincialová, Marta Lucie SMFO

 

 

 

Pokání má pro Františka nejen osobní rozměr, ale chce je prožívat spolu s bratry, kteří mají stejné povolání jako on. Žít ve společenství s bratry v Kristu není pro Františka nic samozřejmého, stále si je vědom Božího obdarování a jako stále novou milost chápe i to, že spolu s nimi smí prožívat radostnou kajícnost. Takový život v usmíření a vzájemné podřízenosti z lásky se pak stává pro ostatní znamením a svědectvím. Kajícnost má tedy vždy i bratrský rozměr.

 

 

 

 

7.1. Bratrský rozměr kajícnosti

 

První obraz, který nám vykreslují dějiny spásy ohledně lidských vztahů, je pád prarodičů a „sociální“ dopad hříchu: rozdělení mezi mužem a ženou, disharmonie v přírodě, rozkol v rodině, mezi národy (Gn kap. 1-11). Dějiny lidského soužití jsou poznamenány rozdělením, které je důsledkem zásadního rozkolu, k němuž došlo mezi člověkem a Bohem. A tak se o lidských dějinách ponechaných na člověku dá mluvit jako o historii rozdělení, averze, agrese, destrukce, o dramatech v lidských vztazích. Přestože člověk bytostně touží po bratrství a smířeném světě, přestože o něj usiluje, dějiny svědčí o stálých neúspěších v utváření bratrské společnosti.

V Bibli však najdeme i jiný obraz, jímž je nečekaně naplněná touha člověka, sen, který se stal skutečností. Z osob, které se dříve neznaly, se stávají Božím zásahem bratři. Žijí jako bratři, jsou jedním srdcem a jednou duší. Jde o dar Ducha svatého, zázrak Letnic, který činí tuto proměnu možnou. Lze říci, že bratrský život je možný, protože lidem byl dán Duch svatý. Lukáš vidí církev jako bratrské společenství, v němž „obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval“ (Sk 4,32-35). Známý je i popis společenství, které vyzařuje smíření v Ježíši Kristu: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. (…) Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímnosti srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě“ (Sk 2,42-47).

Dar Ducha svatého je plod Ježíšova díla. Když Kristus zjevuje Otce, zjevuje i možnost bratrství mezi lidmi. Dal příklad toho, jak se utváří fraternita prostřednictvím služby, když on, „první z mnoha bratří“, umýval nohy svých učedníků. Ježíš dal příklad a modlil se za jednotu, kterou zanechal jako svoji závěť, spolu s eucharistií, svátostí jednoty.

Původní Boží záměr máme obnovit, jak nám připomíná II. vatikánský koncil: „Tím, že Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a podobenství, stvořil ho pro společenství. Stvořitel, který se zjevil jako Láska, Trojice, Společenství, povolal člověka k tomu, aby vstoupil do nejtěsnějšího vztahu s Ním a s mezilidským společenstvím, to je s všeobjímající láskou“[1]. Jako osoby jsme tedy určeni k životu ve vztazích. Jestliže však hřích narušil tuto naši schopnost a roztříštil původní jednotu, pak ji přece jen nezničil úplně. Je ale třeba bojovat se sobectvím, které působí, že zapomínáme na druhé, je potřeba asketického úsilí, kdy od „já“ denně trpělivě přecházíme k „my“[2].

Hřích působí, že člověk je i sám v sobě rozdroben, roztříštěn – množstvím svých tužeb, myšlenek, potřeb. Přechází od původní jednoty k mnohosti, od svobodného vztahu k jednomu Bohu k množství bůžků, jímž otročí. A přitom se sám sobě i druhým vzdaluje, zůstává v osamocenosti, odloučení, izolaci.

Touha po společenství je dílo Ducha svatého: „Duch svatý nám nemá pomáhat, abychom se obešli bez ostatních, protože to si bere na starost ďábel. Duch svatý nám má naopak pomáhat, abychom se bez nich nemohli obejít“ (Luis Evely). Člověk je přirozeně společenský tvor. Druhý člověk je vždy symbolem „Druhého“, odkazuje na absolutního, tedy Boha samého. Nikdo se nemůže k Bohu vrátit sám, ale jen ve společenství s druhými v Kristu, který je Cestou. Jak kdosi trefně poznamenal: do nebe jdeme vždycky jen s druhými; to do pekla odchází člověk smutně sám!

U Františka nacházíme jeho vnitřní sjednocení ve známém výroku: „Můj Bůh – moje všechno!  Objevil také pravdu o hříchu, který narušuje vztahy, a proto celou svou kajícnost staví na službě lidem malomocným, odporným, odmítnutým společností. Tak činí násilí svému sobectví a díky tomuto „radostnému pokání“ se zaměřuje na růst vztahů s těmi, s nimiž je to nejtěžší. A tam objevuje bratra a v bratru Krista. Kajícnost také pěstuje s bratřími, ve společenství, aby se všichni obnovovali společně a cítili zodpovědnost jeden za druhého.

U Františka jeho vlastní fraternita nevyčerpala smysl pro bratrství, naopak jeho bratrství je univerzální, objímá jako bratry i ty, kdo jsou odlišní, vzdálení, zahrnuje dokonce všechno stvoření. Pro Františka následovat Krista a konat pokání znamená také stát se člověkem dialogu a smíření, přivést lidi zpět ke Kristu. Jeho láska není teoretická a abstraktní, kdy si člověk myslí, že všechny miluje, a přitom nemiluje nikoho. Jeho požadavky na lásku jsou konkrétní: „Ať přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče“[3]. „Když jdou bratři světem…ať neodplácejí zlému, ale uhodí-li je někdo do tváře, ať mu nastaví i druhou“[4]. „Našimi přáteli jsou proto všichni ti, kdo nám nespravedlivě působí soužení a úzkosti, zahanbení a bezpráví, bolest a utrpení, mučení a smrt. Máme je upřímně milovat, poněvadž za to, co nám dělají, dosáhneme věčný život“ [5].

 

 

 

7.2.            Smíření jako projev pravé kajícnosti

 

Smíření je jednou ze základních charakteristik Ježíšova učedníka: „Jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar“ (Mt 5,24). Neméně to platí o bratřích a sestrách žijících v komunitě, která je tvořena smířenými hříšníky, nikoliv dokonalými lidmi[6]. Chceme-li, aby Bůh odpustil nám, musíme nejprve my odpustit těm, kdo se provinili proti nám. S velkým pochopením se k otázce odpuštění vyjadřuje katechismus: „Vždyť právě tam, v hlubině srdcí, se všechno svazuje a rozvazuje. Není v naší moci necítit více urážku a zapomenout na ni; avšak srdce, které se nabídne Duchu svatému, promění ránu v soucit a očistí paměť tím, že přemění urážku na přímluvu“[7]. Lze říci, že odpuštění je srdcem života ve společenství: „Odpuštění je podoba, kterou na sebe vzala láska, když jí bylo ukřivděno“, říká R.Guardini. Odpuštění je stav, životní styl, ne jen jednotlivé gesto – vždyť i každý z nás žije v atmosféře stálého odpuštění a přijímání z Boží strany. Platí, že „destruktivním chápáním vina přechází ve výčitku (psychologická zkušenost), zatímco zdravé vědomí viny vede k lítosti (morální zkušenost). Výčitka nás váže na chybu, lítost nás od ní osvobozuje: tato svoboda nám dovoluje přijmout, že jsme hříšníci“[8].

Smíření zabraňuje hříchu, aby zůstal utajený a překazil tak nepozorovaně bratrské vztahy (zlo miluje tmu a my jsme děti světla: nestačí jen svátostné odpuštění dané mně - i já sám musím své odpuštění bratru dát najevo). Neexistuje komunita bez odpouštění, protože smíření je jedinou cestou ke společenství. Žít ve společenství znamená odhalit pravdu o svém já, kterou bychom se nikdy nedověděli, kdybychom žili sami. Živili bychom iluze o sobě, jak umíme odpouštět, jak se neurážíme, jak zapomínáme na křivdy, jak máme rádi a byla by to jen teorie. Fraternita odhaluje bolestně všechny naše meze, zlo v nás, komunita je to „místo, kde objevíme hlubokou ránu našeho bytí a kde se naučíme ji přijímat“ (J. Vanier). Je-li pravda, že každý z nás je zrozen z této rány, pak také naše komunity se rodí ze vzájemného přijetí našich ran. Každý jiný způsob budování komunity je iluzorní a brzy selže. Nejsme žádné „kluby duchovní šlechty“ (A. Cencini), kde si členové myslí, že si přece nebudou špinit ruce nelichotivými stránkami těch druhých. Naopak, jen usmíření hříšníci, kteří nalezli sebe sama i společenství a odpustili si navzájem, objevují každý den, jak „je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu“ (Ž 133).

Ani Františkova komunita nebyla zdaleka homogenní: vedle Bernarda byl Egidio, vedle Silvestra Ginepro, vedle Massea Rufin – nebyla možná kombinace více kontrastní! František však ve své udivující taktice, ve veselosti sobě vlastní zdůrazňoval vždy na každém bratru lepší stránku a vytvářel z nich jednotlivě prototyp ideálního menšího bratra. František si byl velmi dobře vědom jak obdarování jednotlivých bratří, tak i jejich limitů. Když vykresluje ideálního menšího bratra,[9] utváří jeho obraz z toho nejlepšího, co nachází u všech svých bratří.

 

 

 

7.3.            Podřízenost bratru jako projev kajícnosti

 

Za výsostnou cestu askeze byla vždy považována poslušnost představenému. V celých duchovních dějinách můžeme nacházet tento důraz na ovládnutí naší vůle (po vzoru pouštních otců by bylo lépe mluvit v plurálu o „vůlích“, tj. choutkách, prozrazujících naši vnitřní roztříštěnost, tělesnost, nesoustředěnost, rozptýlenost atd., projevující se jako skutečná vnitřní nejednota). V podstatě mnišství je právě úsilí o vnitřní sjednocenost, integritu, a tento významný aspekt mnišské spirituality nacházíme i u našeho světce. Stejně jako všichni svatí zakladatelé před ním, zdůrazňuje František poslušnost představenému, jde však ještě dál. Poslušnost Ježíše Krista je pro něj pravá poslušnost, a proto chce, aby byli bratři podřízeni i jeden druhému, světské vrchnosti, všemu stvoření, dokonce i nerozumným tvorům.[10] Poslušnost je pro něj cestou následování Božího Syna, který „nic nedbal na to, že je rovný Bohu, ponížil se a byl poslušný až k smrti“[11].

O dokonalé poslušnosti, která je současně vysokou formou chudoby, hovoří světec v jednom z Napomenutí: „Ten člověk opouští všechno, co má a ztrácí své tělo, který sám sebe v poslušnosti zcela vydává do rukou svého představeného.“ Bratři mají navíc dobrovolně snášet „pronásledování“ svých představených a nemají je ze žádného důvodu opustit, ale ještě více je milovat „kvůli Bohu“[12].

 

 

 

 

Poslušnost je v seznamu ctností, jež František řadí do dvojic, přiřazena k lásce. Na jejich adresu říká: „Svatá láska potírá všechna ďábelská a tělesná pokušení a všechen tělesný strach (srov. 1Jan 4,18). Svatá poslušnost potírá všechnu tělesnou a žádostivou vlastní vůli a drží své tělo umrtvené k poslušnosti ducha a k poslušnosti svého bratra, a kdo ji má, je poddán a podřízen všem lidem, kteří jsou na světě“[13]. Důležitý je důraz na lásku, neboť poslušnost bez ní by byla bezduchá a nesmyslná. Mezi typické Františkovy výrazy, které bychom našli v jeho spisech, patří láska Ducha[14]. Kontext 5. kapitoly Nepotvrzené řehole mluví o vzájemných vztazích mezi bratry. Norma jejich života, zdá se, je vyjádřena slovem spiritualiter (duchovně)[15]. František klade bratřím na srdce, aby žili spolu duchovně, tedy podle Ducha Páně, a nikoli tělesně, tj. podle ducha těla, sobecky. V 17. kap. Nepotvrzené řehole je bratrský život opisován právě touto základní kontrapozicí: duch těla a Duch Páně. Podle Františka mají bratři žít jako ministři-služebníci-menší jedni vůči druhým[16]. V tomto smyslu čteme: „Také žádný bratr ať nedělá či neříká druhému bratrovi něco zlého; ale spíše v duchu lásky ať se navzájem poslouchají. A to je pravá a svatá poslušnost našeho Pána Ježíše Krista“[17]. Když v této poslušnosti bratři zůstanou, jsou požehnaní[18]. Není možné neslyšet za Františkovými slovy sv. Pavla: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým“ (Gal 5,13). Zatímco „svoboda těla“ vede k hříchům a neřestem (které apoštol vyjadřuje jako hříchy proti bratrské lásce), „svoboda Ducha“ vede k lásce, radosti, pokoji, trpělivosti…, tedy ke ctnostem, jež mají ve svém základu bratrskou lásku. Ta sama je prvním plodem Ducha Kristova, který v nás přebývá. František velmi dobře pochopil roli svobody, o níž mluví sv. Pavel, a chce ji použít nejlepším možným způsobem: služba obsahuje v sobě ochotu podřídit se, poslouchat. Chce proto po bratřích, aby se takto chovali k sobě navzájem.

František zdůrazňuje umrtvování, jež chce Duch Páně[19], a v  Pozdravení ctností říká, že „svatá poslušnost potírá všechnu tělesnou a žádostivou vlastní vůli a drží tělo umrtvené k poslušnosti ducha a k poslušnosti svého bratra“. Tělo umrtvené službou poslušnosti a podřízenosti bratru má za následek, že v nás roste duchovní člověk, je-li přitom hnacím motorem láska ke Kristu.[20] Dobrovolná a svobodná podřízenost všem je evangelijní cesta, kterou František objevuje pro sebe a pro své bratry a kterou vyjadřuje jako „být menší“. Požadavek, který má František na bratry, vznáší i vůči všem kajícníkům: „Máme také zapírat sami sebe a podřídit svá těla jhu služebnosti a svaté poslušnosti, jak to každý slíbil Pánu“ [21]. Jde o stálý přechod od spiritus carnis ke Spiritus Domini, od „zvratků“ vlastní vůle[22] k vůli Boží, od sobectví k lásce, od pýchy k pokoře, od povýšenosti a moci k podřízenosti a minoritě... To vše, podle Františka, znamená konat pokání, a tedy vracet se k Bohu. Navíc zdůrazňuje, že „nikdy nemáme toužit po tom, abychom byli nad ostatními, ale spíše máme být služebníky a podřízenými každému lidskému stvoření kvůli Bohu“.[23]

František klade důraz na poslušnost, vědom si toho, že neposlušnost je počátkem a kořenem všech ostatních hříchů. Neposlušnost je, řečeno slovy papeže, „tajemství špatnosti“, což vyjadřuje i svatý Pavel, když proti „neposlušnosti“ prvního Adama klade „poslušnost“ Krista, druhého Adama, který byl „poslušný až k smrti“(srov. Řím 5,19; Flp 2,8).[24] Protože k hříchu, na základě jeho pravé podstaty, dochází ve vůli a ve vědomí člověka především jako k „neposlušnosti“, tj. k odporování vůle člověka vůli Boží, žádá František se vší naléhavostí, aby bratři a vůbec všichni, jimž patří jeho výzvy k pokání, se soustředili především na toto.

 

 

 

 

Lze říci, že Duch svatý skutečně působí v křesťanech smysl pro všeobecné bratrství, jak je velmi výrazně vidět i u našeho světce. Poté, co se František rozešel se svým pozemským otcem, objevil Otce nebeského, a čím více rostlo toto vědomí Božího synovství, tím současně rostlo uvědomění si všeobecného bratrství. Esser k tomu dodává: „Vskutku ten titul: ‚bratři menší‘ vyjadřuje lépe než cokoli jiného podstatu jejich povolání a nejvnitřnější povolání celé františkánské rodiny, jak bratří, tak sester“[25]. Nepřekonatelné je v tomto smyslu vyjádření 6. kapitoly Potvrzené řehole: „A kdekoliv pak bratři jsou nebo se potkají, ať se mezi sebou chovají jako členové rodiny. Jeden druhému ať dá klidně najevo, co potřebuje, neboť jestliže matka živí a miluje svého tělesného syna, oč horlivěji má každý milovat a živit svého duchovního bratra“.[26]

 

 

 

 

Marta Lucie Cincialová SMFO