Sekulární františkáni slavili kapitulu
Müller, Miloslav OFS
V požehnaném a krásném prostředí Svatého Hostýna se scházejí sekulární františkáni na své pouti každoročně počátkem října v blízkosti svátku sv. Františka. Ve dnech 16. až 18. června 2006 se tam sjeli delegáti místních bratrských společenství, aby zvolili národní radu Sekulárního františkánského řádu v České republice pro další tříleté období. Přijeli i hosté, zejména dva delegáti Předsednictva mezinárodní rady SFŘ, otec Irudaya Samy, jeden z generálních asistentů SFŘ (pochází z Indie) a bratr Benedetto Lino. Oba se již účastnili volební kapituly před třemi roky, a tak se nyní při příchodu srdečně zdravili s mnohými delegáty.
Otec Samy byl pak hlavním celebrantem slavné mše sv. na závěr kapituly. První mši sv. v pátek 16. 6. slavil otec Sebastián Kopeć OFMConv. Z Brna (jeden ze tří národních duchovních asistentů SFŘ) a sobotní mši otec
Bratr Benedetto poděkoval odstupující národní radě a řídil volební část kapituly. Národním ministrem SFŘ byl zvolen bratr Václav Němec, dosavadní člen národní rady a ministr místního bratrského společenství Karviná. Do dalších služeb byli zvoleni bratři a sestry:
Členů národní rady je tedy celkem osm. Mimoto byl zvolen bratr
Přejeme nové národní radě SFŘ Boží požehnání pro její práci.
Miloslav Müller OFS
Projev nového národního ministra SFŘ na závěr jednání národní kapituly:
Vážení delegáti, milí hosté, sestry a bratři.
Jménem svým i nové národní rady děkuji za důvěru, kterou jste nám svou volbou projevili. Zároveň děkuji členům odstupující národní rady, zvláště národnímu ministrovi, i národním duchovním asistentům, za práci, kterou ve své službě pro národní bratrské společenství našeho řádu vykonali, zejména za nové národní stanovy, nový překlad Řehole, generálních konstitucí a Rituálu. Máme tak k dispozici dobré základy pro řádový život v našich bratrských společenstvích. Jak a čím ho naplníme, bude záležet na nás.
Musíme se přitom nechat vést naší Řeholí, která nám ukládá zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista podle příkladu sv. Františka z Assisi a svůj způsob myšlení a jednání uvádět v soulad s Kristem naprostou a dokonalou vnitřní proměnou, kterou samo evangelium nazývá obrácení a kterou je pro lidskou křehkost třeba denně uskutečňovat. Vždyť společně se všemi lidmi dobré vůle jsme povoláni, abychom budovali bratrštější a evangeliu věrnější svět, aby se uskutečňovalo Boží království.
Proto jednou ze základních priorit se pro nás stává, v dnešní konzumně zaměřené společnosti, rozvoj duchovního života. Co je to duchovní život? Pro nás je to život s Bohem, postavený na modlitbě a kajícnosti. Člověk hledá Boha a Bůh volá člověka jako první, volá ho k tajemnému setkání v modlitbě a člověk mu odpovídá. Ve svém životě potřebujeme s Bohem mluvit a nechat se jím vést, modlitba tak vede k poznání a k moudrosti, není jen náboženskou, ale i lidskou záležitostí, životní otázkou každého člověka. Ten, kdo se modlí, žije svobodněji, radostněji a zdravěji. Postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako vzájemné volání, stává se rozhovorem dvou, a to člověka s Bohem a Boha s člověkem. Neexistuje žádná lidská situace, která by se nemohla stát modlitbou, rozhovorem s Bohem. Musíme jen otevřít dveře a přijmout ruku, která se nám nabízí.
Kajícnost by měla být naším znakem. Volně řečeno slovy s. Marie Lucie Cincialové SMFO z Poutníka č.5/2006: „Žít kajícně, činit pokání znamená usilovat o trvalé obrácení s vědomím, že hlavní iniciativu na této cestě má Bůh a jeho milost. My pak máme s touto milostí spolupracovat, vycházet jí vstříc. Díky Božímu Duchu si uvědomujeme pravdu o sobě, svou situaci hříšníků před Boží tváří, potřebu Božího odpuštění a vděčnost za nekonečné Boží milosrdenství. Jde o pokorné, tj. pravdivé uznání naší morální křehkosti ve světle, kterým nám Boží Duch osvěcuje srdce. Pokání, jako otevření se působení Ducha Božího, nás disponuje k poznávání Boží vůle. Sv. Pavel říká: „A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte své smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé“ (Řím 12,2). Jde o to učit se milovat, poté co víme, že jsme milováni. Kajícnost u sv. Františka je cesta, stálý pohyb, dynamický proces, kdy je člověk nasměrován k Bohu a pokračuje dále ve svém směřování k němu. Kajícnost by se měla stát naším životním stylem, postojem, který František chápe jako základní a který předpokládá u všech svých následovníků. Je to přechod od sobectví k lásce, od pýchy k pokoře, od povýšenosti a moci k podřízenosti a minoritě, od vlastní vůle k vůli Boží.
My přece toužíme po Bohu a hledáme ho. Význam hledání a touhy spočívá mimo jiné v tom, že touha a hledání je tou nejlepší přípravou na přijetí toho, po čem toužíme, co hledáme, a to v hojnosti. Odhaluje v nás netušené hlubiny a rozšiřuje naše nitro, takže jsme schopni více přijímat. Zalíbí-li se Bohu obdarovat nás něčím velikým, nejprve zvětší naše možnosti. Jinak by zbytečně mnoho dobrého přišlo nazmar. Nelze nalít deset litrů vína do hořčičné sklenice – nejprve se z ní musí stát džbán. Stávejme se tedy džbány pro přijetí Božích darů. A právě to je úkolem hledání, touhy, formace. Bůh nás občas nechává čekat a hledat, což není znamením jeho menší lásky, nýbrž právě naopak lásky větší. Rád by nám dal víc, než jsme schopni v daném okamžiku přijmout. Ale my ho obvykle špatně chápeme, a místo abychom touhou, hledáním a formací rozšiřovali své nitro, domníváme se, že na nás zapomněl, a mnohdy rezignujeme.
Avšak my, bratři a sestry, přece rezignovat nechceme. My chceme následovat Ježíše Krista cestou sv. Františka, dle jeho způsobu života. Velkou pomocí každému z nás při uskutečňování tohoto cíle je formace, a proto je třeba i nadále klást důraz na rozvoj a prohlubování formace v životě našeho řádu. Značnou pozornost musíme věnovat zejména počáteční formaci, která připravuje budoucí členy na život dle Řehole. Jedním z úkolů pro novou národní radu se tak stává zpracování základního jednotného programu formace pro uchazeče a kandidáty, který by se stal pomocníkem formátorů MBS při jejich nelehké službě. Je třeba si uvědomit, že formace není pouze předávání víry či vyučování náboženským pravdám, ale je nutno ji chápat jako celistvou výchovu víry, kde cestou od nějaké náboženské zkušenosti až ke zkušenosti autentické křesťanské víry může člověk vyzrávat k víře chápané a prožívané jako postoj, hluboce zakořeněný v samém centru osobnosti a tedy jako životní styl. A tak můžeme postupně „svléknout starého člověka a obléknout nového“, stát se jasnějším a zřetelnějším „obrazem Božím“ a vstoupit do Božího království.
K tomu nám dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý. Amen.
Petr Václav Němec
národní ministr SFŘ