Juřík, Stanislav OFM

 Jak jsi prožil tu noc z 13. na 14. dubna 1950 při zatýkání?

 

 

 

 

 

Tu jsem prožil asi takto. Už večer předtím jsem se dozvěděl od patera Štikara, že v noci přijdou a budou nás likvidovat. Moc jsem toho neměl, naopak, měl jsem – skoro bych řekl – dluhy, protože jsem zaváděl nové topení, jakožto kvardián jsem měl ten úkol. A taky novou dřevěnou bibliotéku, knihovnu pro tu velkou místnost, jsem objednal, stálo to přes sto tisíc, tehdy to bylo hodně peněz, a tak jsem si myslel, že si ještě od patera provinciála vypůjčím a že dluh zaplatím. Takže když přišli, nenašli u mne žádné zvláštní peníze.

 

 

 

 

 

 Ta noc tehdy byla úžasná… Já věděl, že přijdou, a tak nějaké finance jsem dal ještě předtím paní, která prodávala devocionálky. Vzadu v kostele měla takový krámeček, stolek, tam si lidé kupovali nějaké devocionálky. A potom bratrům kandidátům, co tam byli. Těm jsem dal každému nějakou korunu, aby alespoň měli nějaké peníze. Ostatní jsem nechal tak, jak to bylo, a čekal jsem, kdy v noci přijdou, protože pater Štikar říkal, že nás mají v noci likvidovat. No a tak jsem čekal, usnul jsem asi tak kolem jedenácté. A pár minut po půlnoci najednou na mne zaklepal bratr Adjut, který tam byl kuchařem: „Pater kvardián, je tady StB, máte vstát.“ Tak jsem vstal a ještě jsem říkal, ať počkají, protože se musím obléct, připravit. Tak jsem se ještě oblékl a šel jsem ven a tam už čekali na chodbě asi dva nebo tři esenbáci, i provinciál tam byl. Mířili na nás puškami. Byli tam také dva civilové, a já jim povídám: „Co to znamená takhle s těmi puškami? To jsme tak nebezpeční, co se to děje?“ Oni hned dali povel, aby ty pušky sklonili. Vtom slyším mluvit pátera provinciála s StB.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

On tedy nebyl už dříve zatčen?

 

 

 

 

 

On byl odvezený na StB do Bartolomějské až se mnou. A při tom zatýkání jim říkal: „Já jsem děkanem teologické fakulty na univerzitě, já tam musím, dneska je…“ „To už jsme zařídili, to se nebojte, oni už si to zařídí sami a vy se pěkně spakujte!“ Každý si mohl vzít jeden kufříček, dát si tam do toho své věci, které potřebuje. „A pojďte všichni dolů do jídelny.“ Tak jsme se všichni dostali do jídelny, i ti dva staří bratři laici tam samozřejmě byli, Regalát a Antonín. Bratr Regalát tam tehdy působil jako vrátný. Byl to velmi inteligentní člověk, který gymnázium vystudoval ve Francii. Pak byl dirigentem sboru hudebníků a zpěváků u císařského dvora ve Vídni. Byl se mnou v noviciátě a stal se potom u nás varhaníkem. Všechno hrál bez not, všechno znal zpaměti. Měl absolutní sluch.

 

 

 

 

 

Řekli nám, abychom se připravili, že nás někam odvezou, a abychom si ještě uvařili čaj nebo něco. Tak kuchař ještě uvařil čaj a ještě tam měl nějaké buchty a trošku jsme pojedli. V klášteře nechali jenom dva staré bratry, bratra Antonína a bratra Regaláta, a patera Mádra, doktora morálky, který tehdy bydlel v klášteře, kterého později také zavřeli. Setkal jsem se s ním později v kriminále na Mírově.

 

 

 

 

 

 Když jsme se loučili, tak jsem bratrům řekl, aby vytrvali, a dal jsem jim požehnání. Potom jsme se rozešli, provinciál nám taky všem požehnal. Já myslel, že půjdu s nimi, jenomže oni odvezli všechny bratry do Hejnic, to jsem se dověděl až potom v kriminále. A nás dva, provinciála a mne nechali v jídelně, my prý máme zůstat. Pak nás vodili ještě po celém konventu, ještě chtěli od nás vědět, kde co máme. Já povídám: „Nic nemáme.“ Hlavně spižírnu chtěli vidět, a ptali se, odkud jsou ty zásoby. Já jsem právě dával misie v jižních Čechách, tak nám dovezli nějakou mouku a brambory, to tam přivezli nákladním autem teprve den předtím, tak tam bylo trochu jídla. A pak je samozřejmě zajímal sklad vína. Ten nebyl náš, ale jednoho prodejce vína. Já jim povídám: „To není naše víno“, ale oni na to nedbali a víno zabavili.

 

 

 

 

 

Potom uzavřeli celý klášter a mne odvezli s provinciálem na StB do Bartolomějské ulice. Tam bylo myslím centrální StB v té době. Co s paterem Kapistránem vyváděli, to nevím, ale vím, že ho potom vzali někam do internace. Mne zavezli nejdříve do věznice, která byla na Karlově náměstí. Když se šlo od nás pěšky ulicemi, tak doprava, hned jak se vyjde do náměstí, tak hned vpravo dole. Tam mě nejdříve zavezli, byl jsem tam dokonce i na noc. Tam byl jenom krátký výslech a byla při tom i jedna sestřička boromejka, která měla mít se mnou jakési kontakty. Ona mě upozornila, že mohu utéct za hranice, že je tady někdo, kdo by mě mohl převést za hranice. Já ji odmítl, že odejít za hranice nemám zájem. Převést mě měl jeden estébák, který mě tehdy prý navštívil. Já povídám, že za hranice nechci, že tam nemám co dělat. Já mám službu tady jako františkán a jako kněz v naší vlasti. Tak o tom jsme si tam povídali. Ta sestřička, která mně měla zprostředkovat útěk, dostala polovičku z trestu co já. Já dostal čtrnáct roků a ona dostala myslím pět nebo sedm roků. Už ani nevím její jméno…

 

 

 

 

 

Z tohoto malého kriminálu mě odvezli na Pankrác. Tam mě zavřeli a tam jsem se dostal do kontaktu s třemi mukly, tedy dva tam byli, ale ten třetí byl právě u výslechu. Byla to taková malá místnost, asi 4 x 2,5 m. Tam jsme byli čtyři a toaleta byla v rohu, a to samozřejmě jenom odtok a splaška. Jinak tam nebylo nic, jenom každý jsme měli kavalec, na tom jsme spali.

 

 

 

 

 

Tak zlikvidovali náš františkánský klášter, teprve pak jsem se dodatečně dozvídal v kriminále, co vše se odehrávalo. Vím, že otce Kapistrána nezavřeli hned, že ho jen dali do internace. Ale já jsem už byl na StB jenom pár měsíců, asi za dva a půl měsíce jsem byl souzený a dostal jsem těch čtrnáct roků jako zrádce nebo lépe, jak se tomu říkalo… Nepamatuješ si, za co jsme byli zavíráni nad deset roků?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To byla vlastizrada.

 

 

 

 

 

 Za vlastizradu bylo čtrnáct roků… Při tom výslechu – tak to by bylo dlouhé povídání. Samozřejmě na mne nic neměli, ale museli mě zavřít, museli mi dát nějaké ty roky… Když jsem se tam ohradil: „Zavřeli patera Urbana a dali mu čtrnáct roků za nic, který se vůbec o politiku nestará, jak ho znám, jenom o duchovní věci, jak to, že dostal čtrnáct roků?“ A ti, co mě vyslýchali, dva estébáci a jedna zapisovatelka, mně říkali, že dostal asi tak tři roky. A že dostal Urban těch čtrnáct roků, dali mně taky těch čtrnáct, jako dostal pater Urban. Tam se nedalo nic dělat, nějak se obhajovat, to bylo určeno předem, kolik kdo dostane… A ta provinění, to byla samozřejmě vlastizrada, ačkoliv jsem jim jasně řekl, že jsem do ciziny utéct nechtěl, i když jsem byl vyzván a mohl bych, ale nechtěl jsem. A přesto jsem těch čtrnáct roků dostal.

 

 

 

 

 

Tak to by byly podrobnosti o zatýkání. Při tom zatýkání samozřejmě jsme se bratrsky hezky sblížili, a to sblížení zůstávalo po celou dobu kriminálu. Všichni bratři se potom vrátili zpět až na toho, který tam zahynul: pater Ambrož v kriminále zahynul.

 

 

 

 

 

 Některé pustili dřív, někteří dostali menší tresty, ale většinou ti, co jsme byli zavíráni v té době, jsme dostávali tresty vyšší, nad deset roků. Já jsem byl potom poslán na Mírov, z Mírova potom na Jáchymov, tam jsem prožil tři roky. Pak jsem se vrátil zase nazpět na Mírov a tam jsem prožil čtyři roky do propuštění, bylo to myslím v únoru. Nás propouštěli v šedesátém roce, kdy byla velká všeobecná amnestie. Já jsem po celou tu dobu jenom sem tam něco zaslechl, kdo je ještě naživu, anebo při návštěvách se přeci jenom ke mně dostala nějaká zpráva, anebo bratři, kteří byli zatýkáni později, nám potom pověděli, když se dostali za námi na Mírov nebo na Jáchymovsko. Tam jsem se potom dovídal některé zprávy, které jsem jinak získat nemohl, protože jsme byli přísně střeženi. I při té návštěvě byl stále esenbák nebo hlídač, který nás střežil, abychom nic neprozrazovali.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zažil jsi ve vězení nějaká zajímavá setkání?

 

 

 

 

 

 Setkání s osobnostmi bylo hodně. Byli tam biskupové, doktoři teologie, dominikáni, františkáni, jezuité… Ta inteligence dostala tresty delší, nad deset roků, tak jsme tam byli s nimi pohromadě. Ti, kteří měli menší tresty, tak byli většinou – jak jsem se dovídal – zavřeni v severních Čechách, ve Valdicích. Někteří měli taky nad deset, ale většinou tam dostávali, jako například naši novicové, šest, pět, osm roků. Se mnou tam byl na Mírově ještě pater Bárta, františkán, který dostal 22 roků, byl tam provinciál jezuitů, představený milosrdných bratří. Ten tam chudák – nebyl moc silný – hlady a podvýživou zemřel. Dva nebo tři mladí kněží tam také zemřeli. Byla tam určitá tyranie, hlavně hlady. Hlavně v letech 1950 až 1952 jsme byli trápeni hladem. O Vánocích na Mírově, když nás dokonce vážili, tak jsem vážil 54 kilo, a někteří tam právě potom na to dopláceli různými nemocemi a slabostmi. Pak se to zlepšilo. Když jsem se dostal na Mírov v roce 1950 při prvním zatčení a prvním odvezení na Mírov po soudu, dostali jsme tam dokonce ještě oběd, a byla to dokonce svíčková. Tam byl výborný vedoucí toho kriminálu, jmenoval se Fuks, byl katolík. Jeho dva chlapci tam ministrovali, dokud tam ještě byla kaple, ve které ještě kněží mohli celebrovat. Ale když jsme tam potom přišli my velcí zločinci, tak už tam mše svatá samozřejmě nebyla, kaple byla zrušena, byla v ní dílna, ve které jsme pracovali na čištění fotoaparátů. Jedna firma je nám vozila a my jsme je čistili.

 

 

 

 

 

Když jsem se dostal na Mírov v padesátém roce, byli jsme tam první dobu pohromadě jenom samí kněží. Potom nás dali mezi laiky, protože chtěli dostat o nás od některých civilů nějaké informace, proto nás dali dohromady. Pak ale viděli, že tam děláme apoštolát mezi těmi laiky, tak nás kněze dali zase zvlášť. Tak jsme jim potom posílali všelijaké texty, nebo nějaké promluvy, duchovní slovo a podobně, tak mezi nimi provedli šťáru. Viděli jsme, jak odnášejí dva koše všelijakých spisů, co jsme jim my kněží napsali. Já jsem sice nikomu nic nenapsal, ale kontakty s nimi jsem měl. Posílal jsem taky těm civilům, když jsme nemohli s nimi být blízko, i Eucharistii. Zabalila do cigaretového papírku (cigarety jsme si mohli obstarávat, případně cigaretové papírky), a kdo šel do nemocnice, si je vzal s sebou, protože nejčastěji v nemocnici se setkával s těmi, co chtěli přijímat sv. přijímání. Někdy se to podařilo taky jiným způsobem, dokonce byli jeden nebo dva bachaři, kteří nám přenášeli i Eucharistii nebo nám přenášeli i nějaké ty zprávy ven.

 

 

 

 

 

Na tomto životě v kriminálu bylo krásné, že jsme tam měli při práci společné filozofické a teologické přednášky. Přednášeli nám profesoři, kteří učili na různých fakultách. Také jsem se sblížil s otcem, dneska arcibiskupem Otčenáškem, který mě dokonce přinutil, abych tam měl rekolekci. To zatímco druzí pracovali, tak ten, kdo měl dávat rekolekci, jim přednášel. Samozřejmě napsáno nic neměl, musel si to připravit v duchu, protože jsme se museli varovat mít nějaké věci napsané, protože při těch přednáškách bachař občas se podíval okýnkem, jak se chováme a jestli pracujeme, takže to by bylo nebezpečné. Tak biskup Otčenášek, můj velký přítel, mě přiměl, abych měl dokonce dvě rekolekce. Když jsme se teď před nějakým tím rokem sešli na Hostýně, tak jsem mu to vyčetl, co mi udělal. Já, takový prostý františkán, dělal pro biskupy a doktory teologie rekolekci. On mi na to řekl: „Buď rád, že to tak bylo, a my ti děkujeme, že to tak bylo.“ Takže tím bylo všecko spraveno.

 

 

 

 

 

Naše kněžské společenství bylo krásné, až na jednoho kněze, který nás trošičku zrazoval. Když jsme pracovali a on měl volno, obcházel cely a kradl nám cukr. A ukradl Voloďovi (to byl východňár snad z Ukrajiny, který se mnou pracoval, když jsme čistili fotografické aparáty z Přerova. Ten dostal snad čtyři roky, ale přišel tam na Mírov jako kněz), tomu sebral cukr, a tak jsem ho vzal na raport a řekl jsem mu: „Tak buď, anebo, zloději!“ a praštil jsem s ním na kavalec a řekl: „A teď běž a hlas to veliteli!“ Nešel… Ale to jsou osobní věci, další nebudu říkat.

 

 

 

 

 

Bylo tam víc toho krásného, společenského. A když nás potom dali zase dohromady s laiky, ptali se nás, co budeme dělat na Štědrý večer. Strávili jsme příjemný večer a pak jsme měli dokonce na naší cele společnou mši svatou. Krásnou promluvu měl zástupce evangelického biskupa z Bratislavy, Slovák, měl dokonce kázání při té mši sv., a taky Pannu Marii nazýval Panna Maria. Ačkoliv ten zrádce tam byl a my jsme věděli, poslali ho mezi nás právě na tu noc a na Štědrý večer, tak jsme mu řekli: „Pamatuj si, běda tobě, jestli zradíš, že tady před tebou sloužíme!“ Tak nás tehdy nezradil… Jak to bylo na jiných pokojích, to už nevím.