Bartoli, Marco

Tento článek je pokračováním příspěvku  Marco Bartoliho, otištěného v Poutníku č. 9 a 10/04. Autor jej doplňuje o nové poznatky o životě sv. Kláry a její péči o zachování v paměti událostí, které spoluurčily  duchovní cestu sv. Františka a tím i sv. Kláry – pozn. red.

 

 

 

Co se stalo s Klárou a jejím františkánským svědectvím po Františkově odchodu až do její vlastní smrti, v těch dlouhých letech od 1226 až do 1253? Jsou to těžké roky, rozhodující pro františkánské hnutí v celé jeho složitosti; a navíc rozhodující pro Kláru a její společnice.

Jako nejlepší východisko pro pojednání o Kláře po Františkově smrti může být Vita prima Tomáše z Celana, když vypráví o Františkovi, jak opravoval kostel sv. Damiána. K tomu Celano připojuje: „To je to svaté, blažené místo, na němž za šest let po jeho obrácení začal žít skvělý řád Chudých panen, přičiněním našeho muže Božího. Zde se stala paní Klára z Assisi drahocenným a mocným základním kamenem, na němž ostatní spočívají. Neboť když se tato mladá dáma po založení řádu bratří napomenutím svatého muže obrátila k Bohu, stala se mnohým povzbuzením ke ctnosti a nesčetným lidem příkladem. Vznešená rodem, stala se vznešenější milostí. Panenská tělem, přečistá duší, mladičká, ale duchem zralá, pevná ve svatých předsevzetích, planula božským žárem lásky. Plná moudrosti, úžasně pokorná Klára, tj. jasná jménem, jasnější však životem, nejjasnější pak svými ctnostmi“ (1Cel 18 –FP 351).

 

 

 

 

Toto představení je málo běžné. Nikdy Tomáš z Celana nepoužije takový pochvalný tón pro žádného jiného Františkova žáka. Je to téměř hagiografické představení, to znamená uvedení osoby označované za svatou. Ve středověké svatopisecké literatuře není běžné užívat taková slova a takové přívlastky pro osobu ještě žijící; tak se psalo o někom až po jeho smrti. Klára v této chvíli žila, měla 36 roků, byla mladá; proto bylo z kanonického hlediska nebezpečné hovořit tímto způsobem, tím spíše, že nejde o ledajaký spis, ale o úřední Legendu sepsanou po Františkově svatořečení, která se bude číst při příležitosti Františkově slavnosti ve všech konventech řádu, v celém křesťanství. Byl to způsob „propagace“ Kláry a jejích společnic; bylo to úřední představení potvrzené papežem, který schvaloval tento život. Nebylo však běžné říci to o ženě, která ještě žila.

Když se na věc dobře podíváme, ve skutečnosti zjistíme jisté nejasnosti, neboť chvály vyslovené o Kláře jsou jen průměrné. Například se hovoří: „Vznešená původem, ale vznešenější milostí“, jako by se chtělo říci: nebyla až tak vznešená původem, naštěstí byla víc vznešená milostí; a dále: „Panenská tělem, přečistá duší“, to znamená, ale čistší duší; „mladičká věkem“, což byl problém, ale „duchem zralá“; „hořela božským žárem lásky“ – což také mohlo představovat problém -, avšak „stála v předsevzetích“; „plná moudrosti a pokory“. Jsou to chvály, které v základě skrývají náznak kritiky: je to žena mladá, vášnivá… naproti tomu je však také zralá, moudrá, rozvážná, umírněná atd. A přece to je pozoruhodný obraz.

Stojí za připomínku, že v Prvním životopise se hovoří celkem jasně, že František založil Chudé paní, což nebylo tak jisté. Takové uvažování má místo ve zvláštní chvíli historie Řádu a historie sv. Damiána, neboť tento spis byl pravděpodobně objednaný bezprostředně před r. 1228 ( datum Františkova svatořečení) a objevil se okolo 1229-30.

Ve skutečnosti je nám dnes dostatečně jasné, že došlo k dvojímu založení: jedno je založení sv. Damiána, které sahá se vší jistotou ke Kláře a Františkovi tak, že v průběhu tří let tam žily bez potřeby nějaké zvláštní řehole a držely se prostě rad a příkladu samého Františka; druhé založení společenství jako Luca, Siena, Perugia, která se r. 1216 obrátila na kardinála Hugolína, aby dostala nějaké papežské schválení. Pro tato společenství Hugolin obdržel nejdříve papežské potvrzení Honoria III., a potom vytvořil skutečnou organizaci, když ustavil Ordo Pauperum Dominarum Inclusarum de Valle Spoletana (řád chudých uzavřených paní ze spoletského údolí), který je založením v podstatě Hugolinovým. Tato založení zůstala oddělená – s výjimkou případu kláštera Monticelli ve Florencii, kam byla jako abatyše poslaná Klářina rodná sestra Anežka – a zde se hovoří o Observantiae regulares de Sancti Domiani, což je víceméně vložka mezi obě skupiny, a to až do Františkově smrti. Když světec zemřel, setkáváme se okolo r. 1228-30 s listinou kardinála Rinalda, a začíná se hovořit o Ordo Sancti Damiani.

Znamená to, že kardinál Hugolín, když byl zvolen papežem Řehořem IX., chtěl spojit  obě tato seskupení, totiž kláštery založené Klárou a jejími sestrami, s kláštery jím založenými, a chtěl je spojit pod vedením Kláry. Pod jménem „sv. Damiána“ chtěl zdůraznit Klářin klášter. V této souvislosti je třeba zařadit tento chvalozpěv na Kláru a hovoří se jasně, že „Řád“ nebyl založený nikým jiným než světicí, a které se už za jejího života vyhlašuje její svatost.

úmysl byl tedy následující: spojit obě různá založení – pod autoritou Kláry a se jménem sv. Damiána – a přidružit je nějakým způsobem k Menším bratrům. S tím problémem, že papež jim chtěl dát jako řeholi své vlastní konstituce. Za těchto okolností se objevuje tento spis, to znamená ve chvíli, kdy papež vynáší Kláru, protože ji chtěl jmenovat „generální“ (představenou), jak bychom dnes řekli. (Až dotud byly kláštery nezávislé, i když ve skutečnosti existovala přinejmenším čestná hierarchie, a Klára byla zřejmě odvolacím místem pro všechny.)

Takový byl plán kardinála Hugolína, když se stal papežem. Je tu však něco, co nehrá: a je to Klára to z jedné strany přijímá, protože to je vůle papeže a protože má příležitost pomáhat a podporovat jiné ženské řeholní zkušenosti; z druhé strany vyvstávají „otazníky“, které se vztahují na základní identitu sv. Damiána, především pokud jde o velké téma chudoby. Tak radikální chudoba, jak se uskutečňovala u sv. Damiána (kde se žilo z almužny), byla pro papeže naprosto nepochopitelná.

Právě v této souvislosti během těchto let došlo k setkání Řehoře IX. a Kláry, a papež navrhl Kláře, aby konventy měly nějaké majetky. O tom se psalo v Legendě, také v Bule svatořečení, a také to bylo uváděné třemi svědky v Procesu svatořečení, proto není pochyb, že k tomuto setkání došlo a že mělo některé dramatické odstíny, a když chceme, rozhodné, problematické. Papež, plně v dobré víře a pastoračně starostlivý o tyto ženy, se obává o jejich živobytí, a to i pro případ vojny, problémů atd., a navrhuje Kláře, aby přijala majetky, a sám se nabízí; a Klára odpoví známou větou, že nechce být dispenzovaná od následování Krista. Tak podává Celano tuto překrásnou a významem nabitou větu (v Procesu se objevuje trochu jinak). Jisté je, že Privilegium chudoby ve znění Řehoře IX. pochází ze září 1228, po jejich setkání, ke kterému muselo dojít při svatořečení Františka v tom roce.

Co udělá papež? Přizná Kláře právo žít originálním způsobem i ve vztahu k jeho vlastní řeholi i ve vztahu k tomu, jak se žilo v Sieně nebo v Luce nebo v jiných klášterech, které on založil, neboť v těchto klášterech měly majetky, o které se jim on sám postaral. Tak tedy papež přiznává Kláře právo uvnitř řádu nazvaného Ordo sancti Damiani žít s právním dokumentem, který si uchovává originálnost.  Taty nabývá příběh zvláštní zabarvení: uvnitř celého řádu si Klára uchovává jistou originálnost pro sv. Damiána.

 

 

 

 

Marco Bartoli

záznam přednášky

 

 

 

 

 v jednom klášteře klarisek v říjnu 1995

 

 

 

 

Forma Sororum 2 (1996)

 

 

 

 

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM