Slotwiński, Tadeusz OFM

V minulém čísle jsme se zamýšleli nad životem sv. Anežky z Assisi, dnes to budou další dvě klarisky, s nimiž se František setkal:

Blahoslavená Filipa Mareri.  Narodila se v Rieti r. 1190. Její rodiče Petr a Donna Imperatrice pocházeli ze slavných italských šlechtických rodů. Od dětství se vyznačovala inteligencí, zbožností a rozhodností. Měla to štěstí, že osobně poznala Františka a vícekrát s ním rozmlouvala, když během svých cest v Reatinském údolí býval hostem v její rodině. To, co ji zvlášť u Chudičkého oslovovalo a vábilo, byla jeho stálá modlitba a že mu vůbec nezáleželo na hmotném bohatství. Přitáhnuta jeho ideály rozhodla se následovat ho. Když ji otec přemlouval, aby se vdala, odpověděla: „Už jsem si vyvolila Snoubence, a to nejvyššího a nejušlechtilejšího – Ježíše Krista.“ Ani přemlouvání rodičů, ani posměch bratří Tomáše a Gentilise nedokázaly změnit její rozhodnutí. Filipa si ustřihla krásné, bohaté vlasy, oblekla si chudý oděv a s několika družkami se usadila na blízké hoře ve skalní jeskyni. Její život odevzdaný Bohu a plný umrtvování proměnil hněv rodiny a příbuzných i výsměch bratří ve velký obdiv. Tomáš se za ní vydal, odprosil ji a daroval jí kostelíček a klášter, kde kdysi přebývaly sestry benediktinky a který mu nyní náležel, a prosil ji, aby se tam usídlila.

Filipa přijala bratrův návrh a spolu se svými družkami začala klauzurní život, když přijala způsob života a řeholi klarisek z kláštera sv. Damiána v Assisi. Po nějaký čas byl sám sv. František duchovním vůdcem tohoto malého sesterského společenství. Potom odevzdal tuto úlohu knězi bl. Rogerovi z Todi, svému učedníku a následovníku (viz POUTNÍK 6/06 – pozn. red.). V krátké době se mnoho dívek rozhodlo zasvětit se Bohu ve společenství sestry Filipy. Podle příkladu Františka a Rogera si Filipa zamilovala chudobu a svěřila se Boží Prozřetelnosti. Často ležela před křížem, modlila se zalitá slzami a odprošovala Ježíše za hříchy světa. Konala pokání a prosila Boha o milosrdenství pro svět.

Po mnoha létech věrné služby Bohu smrtelně onemocněla. Shromáždila kolem lůžka všechny své sestry, laskavě je napomínala a povzbuzovala, aby věrně vytrvaly v sesterské lásce. Potom se rozloučila s každou zvlášť. Bl. Roger jí udělil svaté svátosti a ona, posílena Božími Dary, promluvila ještě těmito slovy: „Neplačte nade mnou, nejdražší sestry! Váš smutek se promění v radost, z ráje vám budu pomáhat ještě více. Chci zemřít, abych žila v Kristu, neboť on je mým dědictvím v zemi živých. Důvěřujte Pánu! Vytrvejte v Boží službě! Mějte na paměti vše, co jsem vám řekla a udělala. Pokoj Kristův, který převyšuje každé pomyšlení, ať chrání vaše srdce a vaše těla!“ Zemřela 16. února 1236. Její hrob se v krátkém čase stal místem putování a věřící dostávali různé milosti z nebe, které jim uděloval Bůh na přímluvu sestry Filipy. Roku 1706 došlo k ohledání jejích tělesných pozůstatků a nalezeno uchované srdce, uložené dodnes ve stříbrném relikviáři.

Hlavní úlohou, které se věnovalo společenství sestry Filipy, byla čest a chvála Boha, liturgický život, čtení a studium Písma sv. Vedle této duchovní aktivity sestry rovněž pracovaly, sloužily chudým a plnily sociální apoštolát připravováním léků, které rozdávaly zadarmo nemocným přicházejícím z různých stran. Touto charitativní dobročinnou činností, dobrými slovy a radami, které sestra Filipa udělovala za mřížkou klauzury, připomínala světu některé stránky evangelia, na něž  svět zapomínal.

Sestra Filipa je první blahoslavená v II. řádu sv. Františka, čili první mezi klariskami. Tento titul se poprvé objevil v bule Inocence IV. vydané r. 1247, jedenáct let po její smrti, ještě za života Kláry. Papež udělil rovněž odpustek 40 dní v den její památky. Pius VII. pak 29. dubna 1806 rozšířil její úctu na celý františkánský řád.

Roku 1706 regionální správa rozhodla zalít vodou klášter i kostel bl. Filipy a další stavby a vesničky, aby se vytvořilo umělé jezero. To, co bylo možné uchránit a zachovat, bylo zabráno, a po vytvoření jezera se přistoupilo k budování a rekonstrukci svatyně bl. Filipy. Práce skončily roku 1940. Dnes se toto místo nazývá Borgo S. Pietro.

Nyní přitahuje pozornost poutníků a turistů kaple zasvěcená bl. Filipě a muzeum. Její ostatky jsou přechovávány v pozlacené schránce a vedle ní ve stříbrném relikviáři je zachované srdce. Mezi relikviemi se nachází i pramen vlasů sv. Františka, osobní relikvie sestry Filipy, kterou její duchovní vůdce bl. Roger z Todi, jenž byl přítomen v Assisi v Porciunkule při smrti sv. Františka, po jeho pohřbu při návratu přinesl do Borgo S. Pietro a odevzdal Filipě, která ji uchovávala s velkou úctou a láskou.

V muzeu jsou shromážděny knihy, nářadí a nádoby z dob Filipy, s jejichž pomocí sestry připravovaly léky, kterými léčily sebe i nemocné přicházející s prosbou do kláštera.

 

 

Blahoslavená Helena Enselmini přišla na svět roku 1208 ve šlechtické rodině v Padově. Od dětství projevovala velké sklony ke zbožnosti, modlitbě a dobročinným skutkům. Byla jednou z prvních klarisek, která vstoupila do kláštera sv. Marie v Arcelle, založeného po Františkově návratu ze Svaté země. Podle údajů, které však nejsou potvrzeny historickým dokumenty, přijal ji sám František mezi klarisky a oblekl ji řeholní hábit potom, co jí ostříhal vlasy. Po pěti létech pobytu u klarisek sestra Helena údajně složila své řeholní sliby do stigmatizovaných dlaní sv. Františka.

Bl. Helena planula zvláštní láskou a úctou k Ježíšovi a zvláště ke Kristovu umučení. V životě ve společenství se vyznačovala přesností a důkladností v plnění povinností. Byla pokorná v životě a ve službě spolusestrám v klauzuře, vytrvalá a horlivá při modlitbě. Ve všem byla vzornou klariskou. Když vstoupila do řádu, bylo jí sotva 13 let. Po deseti létech života plně zasvěceného úsilí o dokonalost vážně onemocněla a po řadu měsíců byla upoutána na lůžko bolesti, se stálou zimnicí a vysokou teplotou – dostala západ pohrudnice. Trápila se, že se nemůže účastnit společného života sester, a noci beze spánku trávila modlitbou a rozjímáním Kristova umučení. V těchto těžkých chvílích jí býval útěchou, posilou a duchovním vůdcem sv. Antonín Paduánský, jenž v létech 1227 a 1229/31 pobýval v Padově a v prvním roce jako provinciál přebýval v Arcelle. Posiloval ji duchovně v trpělivosti a víře, a ona mu zase obětovala svá utrpení, vyprošovala požehnání pro práci svého duchovního otce a vůdce a stávala se tak misionářkou touhou.

Její nemoc se stále stupňovala. Ztratila řeč, potom zrak a možnost pohybu, pociťovala stále větší bolesti, avšak v mystickém spojení s Ukřižovaným.

Antonín zemřel 13. června 1231 v bezprostřední blízkosti řeholní cely sestry Heleny, ona však nemohla být při jeho smrti, nehybná v lůžku, nevidoucí a němá.

Poslední tři měsíce prožila způsobem, který je pro nás nevysvětlitelný, neboť nic nejedla ani nepila. Poněvadž mohla ještě slyšet, předčítaly jí sestry duchovní četbu, zvláště týkající se umučení Ježíše Krista.

Pokojně zesnula v Pánu ve věku necelých 24 (podle jiných 34) let, pět měsíců po sv. Antonínovi, 4. listopadu 1231. Do roku 1509 spočívalo její tělo v Arcelle, potom při přeložení kláštera do Padovy bylo přeneseno do kláštera klarisek Všech svatých. Od roku 1910 ostatky bl. Heleny spočívají v místním kostele sv. Žofie.

Dne 29. října papež Inocenc XII. (1691-1700) potvrdil její úctu jako blahoslavené.

Tadeusz Slotwinski OFM

Swiety Franciszek i trzy klaryski

Glos sw. Franciszka 3/2006

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

Text pod obr.: Bl. Filipina Mareri

                           Bl. Helena Enselmini